Mikuláš Bek, prorektor pro vnější vztahy Masarykovy univerzity
Zdá se mi, že jen ideologicky velmi profilovaný politik, a nikoliv akademik, zvyklý neustále falzifikovat a korigovat své hypotézy o okolním světě, může zaujmout ke školnému postoj paušálního „nikdy“ nebo „vždycky“ s vykřičníkem. Můj postoj prostě závisí na mnoha „kdyby“ a „jestli“, z nichž ty nejdůležitější mohu stručně představit.
Zaprvé si ovšem myslím, že školné bude na českých vysokých školách v nějakém čase zavedeno. Zdá se, že čím je ve společnosti vyšší hrubý domácí produkt na hlavu, tím větší problémy má s veřejným financováním řady statků a služeb. Český stát nevyniká ani efektivitou, ani rychlostí ve formulaci a zavádění různých politik. Zpravidla reaguje pozdě a mnohdy špatně. Problémy deficitního státního rozpočtu, důchodové reformy, financování zdravotnictví či veřejného pořádku nevytvářejí příznivý kontext pro to, aby stát dokázal obrátit letitý trend poklesu veřejných financí připadajících na jednoho studenta, který devastuje kvalitu českého vysokého školství. A určitě stát nezmění, už jen z politických ohledů, současný stav, kdy na vysoké školy nastupuje více než polovina příslušné věkové kohorty a z vysokoškolského vzdělání se stalo téměř základní lidské nárokové právo. Proto si myslím, že dříve nebo později stát školné zavede.
Nejsem zastáncem školného, jsem zastáncem navýšení částky, kterou mají mít univerzity k dispozici na jednoho studenta. Jen tak mohou zvyšovat kvalitu vzdělání. A protože nejsem zastáncem školného, nebudu jeho parametry na tomto místě vymýšlet, nýbrž řeknu, co považuji v případném systému školného za nepřijatelné. Považuji za zcela perverzní myšlenku, objevující se v posledních letech v hlavách některých reformátorů, podle níž by vznikl jakýsi centrální úřad, který by studenty kasíroval a prostředky pak přerozděloval vysokým školám a tím realizoval aktuální (a zpravidla scestnou) představu státu o tom, které obory a školy jsou „společensky potřebné“. Když už by školné bylo, mělo by být založeno na přímém vztahu studenta a školy, jen tak může mít nějaké „motivační“ či „zpětnovazebné“ efekty ve vztahu ke kvalitě výuky. Jsem přesvědčen, že školy samotné budou i ve věcech sociálních a ve věcech podpory nadaných studentů mnohem citlivější než nějaký státní úřad.
Stát by se neměl podle mého soudu ani příliš plést do výše případného školného, snad nějakými stropy, ale ne centrálními ceníky. Stát se ovšem naopak musí, pokud školné zavede, postarat o vytvoření systému půjček. Školy by přitom měly dostávat prostředky ze školného okamžitě, nikoliv „odloženě“ deset let poté, co student absolvoval, to není žádná zpětná vazba.
ZPĚT
Co si myslí kandidáti na rektora o školném
Strana 2 z 6