Petra Procházková představila sdružení Berkat

Petra Procházková, novinářka, spisovatelka, nositelka Ceny Ferdinanda Peroutky a držitelka medaile Za zásluhy přijala pozvání Studentské sekce Mezinárodního politologického ústavu a navštívila v pondělí 27. února Fakultu sociálních studií. Na setkání se studenty především představila sdružení Berkat a jeho humanitární aktivity v Čečensku a v Afghánistánu. Petra Procházková je spoluzakladatelkou tohoto sdružení a v současnosti koordinuje jeho akce přímo v Afghánistánu, kde se také živí jako novinářka. Berkat proslul zejména svým programem na podporu transplantací očních rohovek pro Afghánce, zřízením komunitního centra v Grozném v Čečensku nebo organizací turné čečenského dětského tanečního souboru Maršo v České republice.

Co jste nyní humanitární pracovnice, nebo novinářka?
Ne, pořád to nevím. Přikládám veřejnému mínění velkou váhu a chápu, že jej novináři nějakým způsobem formují. Na druhou stranu jsem dost zklamaná. Vždy jsem se snažila lidem, kteří si nemohou zajet do Čečny nebo Afghánistánu, zprostředkovat pohled těch, co tam žijí. Strašně mě rozčilovalo, když na to lidi reagovali tak, jako by mě nebrali vážně. Člověk by čekal jinou reakci, když napíše o masových hrobech v Čečně nebo natočí film o hrůzách války...

Spousta novinářů má kvůli tomu špatné svědomí; matce umře dítě, my přijdeme a řekneme jí, aby se nechala natočit, že tím zabráníme tomu, aby umírali další děti. Takhle ale točíte jeden pohřeb za druhým a najednou zjistíte, že by bylo možná lepší v tu chvíli pomoci tomu člověku jinak. Moji kolegové, více zatvrzelí novináři, na to mají takovou odpověď – „Nevíš, co by se bývalo stalo, kdybychom tam nebyli. Možná, že jsme zabránili tomu, aby to bylo ještě horší.“ Je to možná trochu alibismus, ale možná i díl pravdy. Nevím, co je důležitější. Nějak jsem si to skloubila. Svými články vydírám veřejnost, aby mi ještě dala nějaké peníze a pak je smysluplně utratím. Takto dohromady mi to vyhovuje.
Člověk strašně špatně vidí sám sebe, já mohu hodnotit pouze ty druhé. Andrej Babickij, můj největší kamarád z Ruska, který teď žije v Praze a který se do hrůzných válečných událostí zapletl osobně a málem ho zabili, je frustrovaný a přebíjí to alkoholem. To jsou nejjednodušší reakce člověka …. Novináři, kteří se dlouhodobě specializují na válečné konflikty, začínají být vyčlenění ze společnosti. Jsou rádoby povznesení nad drobné lidské bolesti. Jenže lidská bolest je neměřitelná, to je subjektivní pocit.
Asi také. Trochu mi někdy život v České republice přijde plytký, je to hloupé, ale v Kábulu, i když nás tam třeba nemají moc rádi, mám přeci jen pocit opravdovosti, pocit, že se tam hraje o zásadní věci. Nechci se smát lidem, že jsou zoufalí, protože nemohou najít byt nebo protože jim umřel pes. Mě osobně konfrontace se světem, který je na tom opravdu špatně, pomáhá. Stejně jako to, že alespoň trochu mohu někomu z tohoto světa pomoci.
Chtěla bych se vrátit do Ruska, ale oni mi nechtějí dát vízum. Kavkaz mám hrozně ráda, to je moje srdeční záležitost. Už jsem i uvažovala o tom, že bych jela do Gruzie, ale severní Kavkaz je severní Kavkaz. A to se zase bojím lézt tam nějak potají přes hory….