Projev rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka přednesený 7. května u příležitosti Dies academicus.
Zatímco před rokem jsem ve své řeči reagoval na zjitřenou atmosféru související s neúspěšnými přípravami nového vysokoškolského zákona, letos jakoby zavládl v akademické obci klid a já jsem při přípravě svého vystoupení marně hledal dostatečně atraktivní vnější téma, jež by si zasloužilo pozornost v den, kdy se již tradičně společně zamýšlíme nad otázkami univerzitního vysokého školství.
Na tomto zklidnění má jistě svůj podíl jak obratné kompromisní manévrování nového vedení ministerstva školství, tak očividné vyčerpání akademické veřejnosti letitými diskusemi o reformách, vedoucími znovu a znovu do ztracena. V těchto dnech projednávaný návrh novely vysokoškolského zákona, omezující se na dílčí změny a kroky v několika málo sférách fungování vysokého školství, prostě nemá výbušnost, která by excitovala kohokoliv, snad kromě profesionálních debatérů. Tím nechci vůbec říci, že by šlo o málo – v našich krajích se přece od dob monarchie dosahuje zásadních změn „drobečkovou“ politikou postupných kroků, nikoliv revolučními převraty. Jde stále o dost, ale bezprostředně navrhované změny spíše naznačují směr a otevírají dveře budoucích řešení, než že by byly samotnými novinkami. Zkrátka – nechť se na mě autoři novely nezlobí – za téma řeči při příležitosti svátku Dies academicus naší univerzity mi to zatím nestojí.
Chybí-li atraktivní téma vnější, nezbývá mi, než se vydat na diplomaticky mnohem tenčí led témat vnitřních. A má-li to být téma atraktivní, pak musí zahrnovat v jisté míře i to, čemu se zpravidla říká praní špinavého prádla. Jsem přesvědčen, že jsme tak silná instituce, že si to můžeme dovolit i veřejně. Možná je to zklidnění vnějšího prostředí vlastně vynikající příležitostí k zásadní diskusi o směřování naší univerzity, diskusi, která při vnějším bezvětří může probíhat mnohem otevřeněji a vést ke shodě o budoucím kursu, který budeme sledovat z vnitřního přesvědčení i v bouřlivějších časech, které prostě vždy znovu a znovu musí přijít. A já jsem přesvědčen, že Masarykova univerzita stojí před zásadní změnou kurzu, ne snad o celých 180 stupňů, tak se normální instituce nechová, ale před změnou výraznou.
Naše univerzita v posledních dvaceti letech usilovala, a velmi úspěšně, o takřka nemožné. Současně jsme se snažili kvantitativně růst a zvyšovat přitom kvalitu vědy i výuky. A jsem přesvědčen, že jsme vlastně uspěli, jakkoliv nemožné se může spojení těchto dvou strategií zdát vnějším pozorovatelům. Z malé a v důsledku politických bariér předchozího období izolované provinční univerzity jsme se stali velkou a stále více mezinárodně respektovanou institucí. Po dobu dvaceti let rostl náš vědecký výkon, počet studentů i počet zaměstnanců univerzity. A díky tomu se nám dařilo i ekonomicky, rostly platy, atraktivita univerzity jako zaměstnavatele, a očividně i loajalita zaměstnanců vůči univerzitě. Méně než řada jiných škol jsme postiženi létajícími profesory a mnohoobročníky, kteří se na svém pracovišti jen mihnou místo toho, aby se věnovali studentům a svému bádání. Dvacet let jsme dokázali honit dva zajíce a ještě z toho profitovat ekonomicky i vědecky.
Tato strategie se nám za těch dvacet let dostala do krve. Její imperativy, které tak dobře fungovaly, se nám staly druhou přirozeností, takřka reflexem, jímž reagujeme na každodenní situace. Jenže časy se mění i ve vysokém školství, zpravidla ne z roku na rok, ale v měřítku desetiletí určitě docela dramaticky. Demografická změna, proměny ekonomického klimatu, přesuny v akcentech vysokoškolské politiky pozorovatelné po celém světě – to vše nabádá k tomu, abychom své strategie, reflexy a podvědomé recepty na řešení každodenních situací občas podrobili inventuře a případné revizi.
Jedním z nejviditelnějších témat, na nichž se ukazuje potřeba obratu a změny kurzu, je vývoj počtu studentů na univerzitě. Již pár let tušíme či dokonce si ve vnitřních diskusích připouštíme, že jich máme na univerzitě prostě moc. Všichni víme, že máme vysoký počet studentů připadajících na jednoho učitele. V minulosti nám právě tento ukazatel zajišťoval ekonomickou stabilitu, naše nadprůměrné mzdy a tedy vysokou věrnost učitelů univerzitě. Ve vedení univerzity a ve vedeních fakult se však již několik let diskutují také rizika tohoto stavu. Ve všech žebříčcích univerzit je poměr studentů připadajících na učitele jedním z klíčových parametrů, který Masarykovu univerzitu sráží v pořadí. Nad žebříčky bychom však snad mohli mávnout rukou. V mnoha zemích je ovšem tento údaj východiskem pro klasifikaci výzkumných univerzit, a to je již větší riziko. Co je ale nejvážnější: jen málo členů naší akademické obce zatím ví, že se v posledních letech v České republice výrazně změnilo financování vysokých škol a že vysoký počet studentů připadajících na učitele, který byl v minulosti zárukou prosperity, je teď stále jejím větším ohrožením.
Více jak 30 procent příspěvku na vzdělávací činnost totiž už není rozdělováno v poměru zapsaných studentů, ale podle výkonnostních parametrů, mezi nimiž hrají významnou roli vědecký výkon měřený metodikou Rady vlády, ale také míra zaměstnanosti absolventů. V minulých měsících jsme zpracovali velmi podrobnou srovnávací analýzu postavení fakult naší univerzity vůči konkurenčním fakultám v České republice. Na první pohled jsou výsledky více než radostné. Ze sedmi fakult, jež mají srovnatelné protějšky na Univerzitě Karlově je pět našich fakult lepších ve vědeckém výkonu na hlavu akademického pracovníka. Ale jen dvě z nich i ve výkonu přepočteném na jednoho studenta. A jako univerzita, jako celek, jsme ve vědeckém výkonu na hlavu studenta někde na českém průměru, nikoliv na špici. Ale právě výkon na studenta vlastně ovlivňuje to, jakou podíl z výkonově rozdělované části příspěvku dostaneme. Co je nám platné, že více pracujeme, tedy produkujeme více vědeckých výsledků a současně více učíme větší počty studentů, peněz dostaneme nakonec méně. Zkrátka podvědomá strategie „více studentů se rovná více peněz“ už neplatí.
Není tomu tak, že bychom tomuto vývoji nečinně přihlíželi, již tři roky postupně posilujeme regulační funkce univerzitního rozpočtu vůči přijímání nových studentů. Setrvačnost instituce je ale velká, teprve v minulém roce se nám podařilo dosáhnout mírného obratu trendu a v těchto dnech vyjednáváme na univerzitě shodu mezi fakultami, která by měla vést k výraznějšímu poklesu počtu přijímaných studentů. Ostatně, v letošním roce máme o 10 % méně přihlášek i přihlášených fyzických osob – proto je naším cílem pokles o 10 % v počtu přijatých, abychom nepřijímali horší studenty než dosud. Znamená to však hluboký zásah do našich každodenních receptů na úspěch. Místo hesla „čím více, tím lépe“, přichází tato rada: „čím méně přijmeme studentů, tím více se uvolní ruce učitelů pro kvalitnější vědeckou práci nebo pro zkvalitňování výuky.“
A to je to, oč tu běží. Dosavadní hon na dva zajíce, kvantitu a kvalitu současně, již není možný. Jsme na hranici, za níž už nelze napínat naše síly. Musíme se rozhodnout, buď a nebo, a stanovit si priority. Buď budeme učící vysokou školou, a nebo výzkumnou univerzitou. Důsledky tohoto rozhodnutí se samozřejmě neprojeví okamžitým drastickým zásahem a meziroční změnou v řádu desítek procent. V instituci typu univerzity se přece vše děje „drobečkovou“ politikou postupných kroků, a je to tak dobře. Ale postupné kroky musí být vedeny jasnou představou o cíli a kurzu, který k němu vede.
A shodneme-li se, že nejvyšší prioritou či cílem je kvalita naší univerzity, pak je třeba bez velkého váhání přistoupit k realizaci řady dílčích kroků. Obrat trendu v přijímání studentů je jen začátkem a nezbytnou podmínkou, abychom si vytvořili kapacitu pro kvalitnější práci a individuálnější přístup k našim studentům. Zároveň nezbývá, než pokračovat v rozvíjení politik péče o kvalitu výuky – včetně interního hodnocení našich studijních oborů a přípravy vnitřní akreditační autority pro případ, že bude novelizován zákon. Současně musíme rozvíjet politiky podpory výzkumu včetně systému evaluace výzkumné činnosti. A také – a to je snad nejdůležitější – musíme dále kultivovat personální politiku v akademické sféře. Transparentní způsob odměňování navázaný na hodnocení výkonu, jasnější nastavení práv a povinností pracovníků, otevřenost vůči novým pracovníkům zejména ze zahraničí – to jsou nejdůležitější nástroje k tomu, abychom prostoru, který se bude otevírat postupným kvantitativním zmenšováním studentské populace na univerzitě, využili k výraznému zvýšení kvality výzkumu i výuky.
Aby bylo zcela jasno – nevyzývám k žádné čistce a zastavení přijímání studentů. Cílem, ke kterému univerzitu naléhavě nabádám, je zřetelný obrat trendu. Přijmeme-li letos o 10 % bakalářských studentů méně než stanoví limit ministerstva, stát nám zaplatí stejně, což bude v důsledku znamenat –, že se zvýší normativ na studenta. A tedy vůbec nezchudneme, budeme jen moci lépe učit budoucí první ročník a zbyde nám o něco více času na vědeckou práci. Až do nedávna jsme byli zvyklí se chlubit tím, že máme více a více podaných přihlášek, že nám nejrychleji roste počet studentů nebo že jsme nejžádanější vysokou školou v České republice. Do budoucna bych raději založil naši rétoriku jinak – třeba tak, že Masarykova univerzita je elitní školou a studovat na ní je privilegiem, nikoliv nárokem. Ale k tomu, abychom se mohli začít s dobrým svědomím propagovat takto, nám, jak všichni víme, zbývá tu a tam si připustit, že ještě nejsme dokonalí, sem tam něco vylepšit, sem tam něco změnit. A měli bychom zvážit, zda nepřišla chvíle, kdy platí, že méně znamená více.
