Projev předsedy Akademického senátu MU Michala Bulanta přednesený 7. května u příležitosti Dies academicus.
K oslavě akademického svátku jsme se letos sešli v uvolněnější atmosféře než tomu bylo v loňském roce, kdy se v četných debatách mnohdy i blízcí kolegové neshodli na tom, zda školné ano či ne, zda je lepší zavést funkční místa v navrhované podobě, nebo raději zůstat u ne vždy funkčních stávajících personálních vztahů.
Bylo to krátce po době hlasitých protestů, kdy i pan rektor ve svém projevu hovořil o disonantních kontrapunktech znějících z akademických obcí a o potřebě nacházení léků na tyto projevy, které spatřoval mimo jiné ve spolcích a klubech studentů či profesorů Masarykovy univerzity.
Nyní je vnější situace naštěstí jiná a není to jen proto, že na vedení ministerstva se nyní podílejí akademici či úředníci úzce spjatí s Masarykovou univerzitou a ona často vysmívaná či obávaná instituce se tak nyní jeví být jaksi důvěryhodnější. Je to zejména díky tomu, že se výrazně proměnila kultura přípravy pro akademické obce tak zásadní novely zákona, kdy do diskuse nad návrhy změn byli od samého začátku vtaženi zástupci relevantních partnerů a veškeré body byly detailně promýšleny a důkladně diskutovány (alespoň tedy některými jednotlivci a skupinami).
Přesto mám pocit, že nemůžeme být s výslednou podobou dosavadního návrhu zcela spokojeni – návrh snad řeší některá palčivá témata současných vysokých škol, jako jsou problematické akreditace či předjímá možnost větší profilace studijních programů mezi výzkumné a profesní. Návrh zcela jistě řeší některé technické potíže spojené s podobou stávajícího zákona. Jsem ale přesvědčen, že vnější podmínky (zejména časové hledisko a politické rozložení) spolu s absencí dlouhodobě připravované, podložené a (v rozumné míře) akceptovatelné koncepce neumožnily přijetí razantnějších změn, jednoznačněji směřujících k vyšší kvalitě akademického prostředí v ČR.
Na tomto výsledku má nicméně podíl i potřeba hektického projednávání návrhů z podstaty věci těžkopádnou reprezentací akademických obcí, tedy Radou vysokých škol, kdy snaha získat názor v krátkém čase efektivně diskvalifikovala možnost řádného prodiskutování v akademických obcích, a názor prezentovaný Radou tak byl často spíše výsledkem rétorického souboje silných hráčů a momentálního rozpoložení jejích členů než výslednicí názorů akademiků a studentů.
I tato situace mě přivedla k tomuto zamyšlení nad možnostmi a formami vedení diskuse v akademické obci (zde ovšem kvůli konkrétnosti míněno především v rámci Masarykovy univerzity). Domnívám se, že její zkvalitnění a zintenzívnění je v bytostném zájmu univerzity v době, kdy evidentně narážíme (nebo spíše jsme již dávno narazili) na hranice možného extenzivního růstu a kdy je třeba klást důraz na kvalitnější realizaci základních činností. Častěji než dříve se budeme muset sami sebe ptát, jestli to, co děláme, děláme opravdu dobře a jak případně změnit zaměření výzkumu nebo studia v některých oborech, byť to může znamenat zásah do stávající situace, která se někdy až samovolně vytvořila v době expanze.
Chci-li se ptát po kvalitě a smyslu své práce jako jednotlivec, mám (kromě objektivně měřitelných výstupů jako je počet odučených hodin a napsaných knih či článků) k dispozici i subjektivnější názory na svou práci, které jsou nicméně často (minimálně pro vnitřní spokojenost) podstatnější – názor nadřízeného nebo kolegy, posudek recenzenta, vyjádření studentů ve studentské anketě. Osobně stále ještě cítím trochu rozechvění, když přistupuji k výsledkům ankety a zajímám se, jak byla moje letošní výuka hodnocena studenty (jakkoliv si přitom opakuji, že to vlastně není relevantní, protože na mnou vedenou přednášku chodí pravidelně tak 10 % zapsaných studentů a k mým kvalitám, a nekvalitám se tak vyjadřuje více studentů, než je počet těch, kteří se se mnou před zkouškou vůbec fyzicky seznámili, a často mě tak znají pouze z videonahrávky, a to ještě obvykle zrychlené).
Otázkou ovšem je, kde a jak hledat odpovědi na zásadní otázky v celouniverzitní debatě?
Extrémním návrhem, který si dovolím přednést jen proto, abych více než dosud dostál očekávaně veselé náladě dnešního akademického svátku, by bylo využití všech dostupných výdobytků moderních sociálních sítí – s nadsázkou jsem se pokusil analyzovat zpětnou vazbu studentů vyplývající z publikovatelné části facebookové stránky Přiznání MUNI a porovnat je s tím, jak se s danými stížnostmi či požadavky vypořádají oficiální dokumenty MU.
Tak např. studentka, která prohlašuje: „Až na konci prvního ročníku jsem teprve zjistila co studuju za obor“, evidentně odkazuje na Cíl 2 Aktualizace Dlouhodobého záměru MU (Revize nástrojů získávání zpětné vazby ze strany studentů a implementace systému předcházení studijní neúspěšnosti); potřebu naplnění Cíle 3 Aktualizace DZ MU na rok 2013, kterým je nastavení mechanismů oceňování kvalitní pedagogické činnosti. Potřebu naplnění Cíle 8 (Vytvoření koncepce personální politiky) zase vtipně glosuje zaměstnanec, který píše: „Vedu cvičení a v životě jsem nebyl na přednášce z toho předmětu. Jsem dvě lekce před studenty, občas jsem dvě lekce pozadu.“
Úspěšnost naplňování strategie univerzity v oblasti internacionalizace komentuje hned několik studentů, např. ten, jenž píše, že „za tři roky, při studiu oboru, kde je více než polovina povinné literatury v AJ, se ještě neodhalilo, že anglicky neumím“.
Přestože jsou mnohá tato „přiznání“ zamýšlena spíše pro pobavení (a nezřídka jsou pouze produktem autorovy či autorčiny invence), stojí za to se občas nad racionálním jádrem některých postřehů zamyslet a byť jsou prvoplánově zesměšňující, ptát se po jejich obecnější platnosti a po tom, jak podobným výsledkům předcházet.
Vraťme se ale před koncem mého příspěvku stručně k otázce, jak se má ptát po kvalitě a smyslu své práce relativně důstojná instituce. Jistě má k dispozici (a docela efektivně je využívá) mnoho „tvrdých“ dat o své činnosti. Nálady akademické obce a pohled společnosti na univerzitu jsou ale z velké části tvořeny i hůře měřitelným dojmem, který má veřejnost, či jenž si odnášejí naši absolventi.
Kladení takových otázek je, když odhlédnu od faktu, že se to zřejmě stane v budoucnu naší zákonnou povinností, bezpochyby i důležitou částí vlastní sebereflexe. Jakkoliv je za kladení otázek k diskusi a zejména předkládání potenciálních odpovědí zodpovědný rektor a jeho nejbližší spolupracovníci, domnívám se, že je třeba tuto diskusi podpořit na více úrovních.
Pan rektor se ve své minulé řeči projevil jako zdatný prognostik; vždyť v mezičase od posledního Dies academicus zahájila činnost jak studentská Munie, tak Profesorský klub Masarykovy univerzity. Právě Profesorský klub a některé studentské aktivity mohou přinést vedení univerzity potřebnou inspiraci a zpětnou vazbu, kterou může brát v potaz při svém rozhodování. Tato rozhodování budou samozřejmě i v budoucnu korigovat další orgány, zejména akademický senát jakožto základní samosprávný orgán Masarykovy univerzity. Osobně bych přitom velmi přivítal větší rozšíření neformální diskuse i na půdu senátu. Právě tuto instituci vidím jako vhodného organizátora diskuse.
Na závěr mi dovolte ocitovat, co říká o diskusi letošní jubilant a ve světě nejznámější český spisovatel ve svých Politických a sociálních dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona:
„Když vám, jako řečníku, někdo plivne do očí, nestírejte to rukou, rukávem nebo šátkem, mohli byste dostat zánět rohovky. Zde pomůže vlažná voda. Vyrazí-li vám politický protivník zub, nezoufejte. Svaté Kateřině vymlátili političtí protivníci všechny zuby a ona stala se světicí. Poněvadž však se církev dnes takovými svatými, jako jste vy, nezabývá, jděte klidně k lékaři, aby vám tam usadil jiný. Utrhnou-li vám vaši posluchači na schůzi lidu ucho, seberte ho a nechtějte dokončit svou řeč a běžte rychle k nejbližšímu lékaři, aby vám ucho zas přišil. Když vám utrhnou hlavu, nechte ji ležet, protože ji k politice nepotřebujete.“
