Ke studiu srbštiny na filozofické fakultě se Pavel Cihlář před lety hlásil hlavně proto, aby pořádně poznal řeč svých příbuzných z matčiny strany. Dnes už ani moc nerozeznává, který jazyk je jeho hlavním. Působí totiž na českém lektorátu při univerzitě v Banja Luce v Bosně a Hercegovině, kde má na starost výuku češtiny i krajanské spolky.
O svých zkušenostech z více než šestiletého pobytu na Balkáně mluvil před pár dny právě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ta totiž hostila konferenci o výuce jihoslovanských národů a literatur v dnešní Evropě.
Z jeho slov plyne minimálně to, že jestli mají Češi zažitou řadu stereotypů o Balkáncích, pak Balkánci jsou na tom úplně stejně ve vztahu k Čechům. „Možná to paradoxně platí hlavně pro tamější krajanský spolek. Jeho členové už k naší zemi často nemají rodinné vazby, jde spíš o obdivovatele české kultury,“ popisuje svoji zkušenost Cihlář.
Lektorát je pracoviště přidružené k vysoké škole, které se stará o šíření dobrého jména České republiky prostřednictvím výuky jazyka a zajišťováním dalších akcí. Cihlář se tam potkává hlavně se dvěma druhy studentů – těmi, kteří chodí na intenzivní hodiny češtiny, a těmi, kteří ji mají až jako vedlejší jazyk.
S první skupinou má absolvent Masarykovy univerzity pozitivní zkušenosti, s druhou už horší. „Je to dáno tím, že ti první jsou motivovaní, protože k nám často míří studovat vysokou školu. Pro druhé představuje čeština jeden z mnoha zájmů,“ přibližuje pedagog, jenž letos v intenzivním kurzu vede asi třicet účastníků.
Proč míří z Balkánu do Česka?
Opravdu vnímají Česko jako tak atraktivní studijní destinaci? „Skutečně. Ekonomická ani politická situace v Bosně není dobrá, takže odjezd do České republiky berou jako polepšení a útěk od problémů.“
Co obě skupiny spojuje, to jsou potíže, které při osvojování češtiny musí překonat. Stejně jako pro zástupce jiných slovanských národů, tak i pro obyvatele Bosny a Hercegoviny platí, že v začátcích jim podobnost obou jazyků pomáhá. V určitém stádiu ale na žáka dolehnou potíže s ovládnutím jazykových odlišností, které se předtím nezdály být tak významné.
Že si studenti z Banja Luky vybírají za cíl právě zemi uprostřed Evropy, je dáno její dobrou pověstí z minulosti. Ve městě se dodnes dá najít ulice pojmenovaná po Václavu Havlíkovi, někdejším řediteli divadla, nebo ulice Jaroslava Plecitého, který tam zakládal tradici hudební pedagogiky.
Jak vysvětluje Cihlář, Češi v Bosně dlouho platili za nositele pokroku, třeba v zemědělství. „To díky Čechům se v Banja Luce začalo před 140 lety vařit pivo,“ upozorňuje.
Řekne-li se Česko, vybaví se prý většině lidí panorama Pražského hradu, zkrátka obrázek hlavního města. „Dojem hodně posilují místní média. O Praze vychází hodně textů, až mi občas přijde, že je jedny noviny přebírají od druhých,“ myslí si Cihlář, který často naráží také na stereotyp, že Česko je zemí lidí, kteří nadevše milují pivo, zabijačky a dechovku.
