Studenty pedagogické fakulty čeká v navazujícím magisterském programu od září velká změna. Inovuje se systém pedagogických praxí a postupně i předmětů společného základu. Za změnami stojí nový vedoucí katedry pedagogiky Vlastimil Švec a jeho tým. Profesor Švec není v této pozici poprvé. Katedru vedl už v 90. letech minulého století, na dlouhé desetiletí však svoji alma mater opustil, aby se věnoval zakládání fakulty humanitních studií ve Zlíně. Stal se pak jejím prvním děkanem. Teď je zpět a má před sebou velké úkoly.
Zdá se, jako by s vámi na katedru i na fakultu přicházel nějaký nový vítr. Čím to je?
Není to tak úplně mnou, plním zadání pana děkana Trny. Snažíme se ale opravdu postupně uskutečnit pár větších změn. Celé fakulty se dotkne chystaná nová koncepce pedagogických praxí, na kterou úzce navazuje inovace společného základu. Tedy předmětů, které mají vedle svých aprobačních specializací povinné všichni studenti pedagogické fakulty – psychologie, pedagogiky, filozofie a dalších.
V čem bude inovace pedagogických praxí spočívat?
Chtěli bychom více propojit to, co se student aktuálně učí na fakultě, s tím, co dělá a prožívá v rámci povinné praxe. Postupně vytváříme určité portfolio úkolů, které musí student kromě vyučování ve třídě na praxi absolvovat, což může být například individuální práce s žákem s učebními obtížemi. Plnění těchto úkolů by se ale mělo provazovat s výukou ve společném základu na fakultě. Zatím akademická výuka a praxe běžely spíše vedle sebe. Nová idea je, aby se vzájemně propojovaly a vznikaly tak z teorie a praxe – obrazně řečeno – dvě proplétající se sinusoidy.
Zavést se ale chystáte i reflektivní semináře. O co jde?
To má být další propojující prvek. Studenti si na praxi povedou reflektivní deníky, do nichž budou zapisovat své dojmy a postřehy o tom, jak se jim dařilo plnit úkoly a na jaké problémy naráželi. Obsah svých deníků ale nebudou na seminářích analyzovat pouze s učiteli pedagogických a psychologických předmětů, ale i s oborovými didaktiky. Dosáhneme tím tedy nejen spojení teorie s praxí, ale dojde i ke koordinaci výuky po obsahové a metodické stránce. Je to tak trochu experiment, de facto akční výzkum. Letos v září s tím v navazujícím magisterském studiu začneme a hodně si od toho slibujeme. Snil jsem o zavedení podobných věcí, už když jsem zde působil v 90. letech. Tehdy jsme to dělali jen tak nesystémově a v dílčích předmětech, zejména v obecné didaktice. Teď se to přeneslo na úroveň celé fakulty, a to mě velmi těší.
Zaměřujete se také na posilování rozvoje profesní identity budoucího učitele. Co si pod tím představit?
Celou koncepci praxí a také tohle téma dostala na starost moje doktorandka Blanka Pravdová, která se snaží o to, aby se právě už v průběhu praxí začalo u studentů postupně vytvářet učitelské, profesní Já. Vychází se z Maslowovy hierarchie lidských potřeb. Snažíme se vytvořit takové prostředí, aby student získal pocit bezpečí a autenticity a postupně si osvojil schopnost sám odpovědně realizovat výuku a vést dialog se svými žáky. Jednoduše řečeno jde o to, aby u něj zdárně proběhl přechod od Já-student v Já-učitel. Kolegyně Blanka přišla nedávno přímo z praxe ze střední školy, takže to má všechno čerstvě zažité, ale není praxí ještě tak poznamenaná, aby neuměla udělat krok stranou do teorie studentova sebepojetí a profesní identity. To je skvělé.
Co dále studentům, ale i školám nabízíte?
Chtěli bychom také, aby studenti asistovali učitelům na školách, kde praxi realizují. Pedagogové na školách tak už nebudou jen jejich mentory při výuce, ale budou mít studenty k dispozici na pomoc s různými dalšími úkoly, jako je dozor, příprava náplní hodiny, opravování písemných prací a tak dále. Nejen že tak budou učitelům pomáhat zkvalitnit jejich vlastní práci, ale zároveň budou poznávat učitelskou profesi z širšího pohledu.
V čem spočívá potíž spojit pedagogickou teorii s praxí?
Když jsem studoval v 70. letech učitelství chemie a matematiky, z didaktiky těchto předmětů jsem měl dobré základy. Pedagogické a zejména psychologické předměty však měly abstraktní charakter. Praxe následovala později. Člověk si tu teorii neměl s čím spojit, nic mu to neříkalo. Podobně jsem to pak viděl už jako vysokoškolský učitel v 90. letech. Zjistil jsem, že se studenti pedagogické pojmy učí nazpaměť, že nechápou, co vlastně znamenají.
Vy jste ale už tehdy v 90. letech experimentoval s propojováním akademické a praktické výuky. Co jste zkoušel?
Vyučoval jsem tenkrát obecnou didaktiku. Studenty jsem v podstatě bez teoretické průpravy, jen s elementárními pedagogickými a psychologickými poznatky, vzal do fakultní školy, kde každý dostal dva žáky, pro které si měl připravit hodinu. Bylo zajímavé pozorovat, jak studenti postupně zjišťovali, že vlastně nevědí, jak žák uvažuje, a že nemůžou jen tak přijít a začít mu něco vykládat. Začali proto experimentovat, své zkušenosti popisovali v reflexích a potom o nich se mnou diskutovali v didaktických seminářích. Zkouška z toho předmětu pak nespočívala v tom, že měli studenti definovat nějaké zpaměti naučené kategorie, ale měli některé didaktické fenomény vysvětlit na základě své zkušenosti. Tímto způsobem se postupně dostávali k didaktické teorii.
Jaký by podle vás měl být učitel?
Na to existují celé klasifikace a řada teoretických modelů, ale není na to jednoznačná odpověď. Rozhodně je důležité, aby byl učitel odborník, musí opravdu znát svůj obor, ale za zásadní považuji, aby dokázal navazovat vztahy se svými žáky, aby byl autentický a neustále zvědavý na nové věci. V tomhle mě vždy fascinoval profesor Maňák na pedagogické fakultě. I když pro mne byla obecná didaktika, kterou pan profesor vyučoval, příliš obecná, tak když nás učil on, vždycky jsme na něm viseli očima, bavilo nás to s ním. Byl to opravdový pan učitel. Když jste ho jen potkali na chodbě, viděli ho, jak se usmívá a jak vzpřímeně drží své tělo, tak jste hned věděli, že to je někdo, že je to autorita.
Na fakultu jste se vloni vrátil po více než deseti letech. Jaké to bylo?
Docela si to užívám, i když je to náročné, hodně úkolů a práce, nejen odborné, ale i organizační a koncepční, bydlím tady přes týden a na víkendy se vracím domů do Zlína.
Jak se vlastně stalo, že jste tehdy před deseti lety z Masarykovy univerzity odešel na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně?
Byl jsem tenkrát vedoucím katedry pedagogiky a studijní program sociální pedagogika jsme měli akreditovaný společně s Institutem mezioborových studií v Brně. Časem ale došlo k určitému nedorozumění mezi ředitelem institutu a tehdejším rektorem Zlatuškou a spolupráce byla ukončena. Institut se tenkrát dohodl se zlínským rektorem Sáhou, který viděl šanci rozvinout výuku pedagogických oborů. Jenže na to ještě potřebovali profesora, a tak za mnou přišli s nabídkou. Já ve Zlíně před lety už žil s rodiči a bratrem, strávil jsem tam kus mládí a celé dětství, a i když jsem váhal – přece jen mi bylo už 54 let –, tak jsem nakonec na nabídku kývl. Byl to velmi lákavý projekt, měli jsme vlastně ve Zlíně položit základy pro novou fakultu, humanitně zaměřenou. A to se povedlo.
Proč tedy ten návrat?
Nevyšel mi druhý pokus stát se ve Zlíně děkanem, rozmýšlel jsem se co dál a najednou přišlo takové prozření, že moje mise tam už vlastně skončila. Fakulta byla rozjetá a mě už tam nebylo nezbytně potřeba. Děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Josef Trna mi tehdy řekl, ať přijdu zpátky do Brna. Navíc, jak se ukázalo, měl pro mě nachystanou novou misi v podobě úkolů, o kterých jsme už mluvili.
Pochopil jsem ale, že se ty úkoly týkaly i personálních změn na katedře.
Zadání nepřímo znělo také personálně obměnit katedru, posílit ji novými lidmi a trochu ji omladit. Kromě toho jsem si sám vytyčil, že bychom měli více rozvíjet výzkum, ucházet se o granty a zapracovat na posílení doktorského studia a vybudování odborného navazujícího magisterského programu pedagogicky zaměřeného.
Ve funkci jste už přes rok. Co se povedlo?
Podařilo se nám získat dva větší grantové projekty a udělali jsme i některé personální obměny. Nebylo to jednoduché, nejsem totiž tvrdý manažer. Rozloučili jsme se s jedním starším kolegou, který byl už v důchodovém věku, a také s jedním kolegou, u kterého neprobíhalo jeho doktorské studium pedagogiky úplně podle očekávání. Kromě toho jsem na částečné úvazky přijal několik nových mladých kolegyň, mimo jiné doktorandek z filozofické fakulty. Podařilo se oživit odborný časopis Komenský s dlouholetou tradicí, jehož šéfredaktorkou se stala mladá, ale již redakčně zkušená a schopná kolegyně Zuzana Šalamounová. Připravujeme akreditaci magisterského studia a vůbec se celá katedra osvěžila. Mám z toho velkou radost.
Nevyčerpává vás, že jste se ještě takhle na stará kolena pustil do vedení katedry? Většina profesorů po šedesátce si chce spíš v klidu bádat.
To víte, že by se mi líbilo, kdybych mohl jen v klidu vést doktorandy a věnovat se výzkumu. Koncepční věci mě zajímají, ale bere to hodně času a člověk už nemá v určitém věku tolik energie. Ale teď jsou tu nějaké úkoly, které je potřeba dotáhnout. Doufám, že se mi to ještě podaří.
Jak odpočíváte od práce?
Od odborné práce, která vás baví, snad ani odpočívat nejde. Ale samozřejmě všeho s mírou a všeho do času. Ptáte-li se, jestli mám nějakého koníčka, pak mě stále baví poznávat nové lidi a také divadlo, navštěvovat jej i o něm číst. Navíc mě velmi fascinuje koncept nedivadla profesora Ivana Vyskočila. Přihlásil jsem se svého času do jednoho jeho dvouletého kurzu celoživotního vzdělávání na DAMU. Zkoušeli jsme tam mimo jiné dialogické jednání s vnitřním partnerem. Spočívá to v tom, že máte slovy i tělem vyjádřit dialog s tímto druhým Já, ale nedostanete přitom žádné zadání, nikdo vám neřekne, co máte dělat, máte prostě komunikovat se svým vnitřním partnerem. Jde o to, aby člověk našel své vnitřní Já a nebál se s ním vstoupit do dialogu, a navíc před ostatními lidmi. Když se vám to povede, je to ohromně osvobozující a navíc velmi autentické. Smyslem je postupně rozvíjet svou psychosomatickou kondici veřejně vystupovat. Jsem přesvědčen, že by se prvky takto orientované psychosomatické přípravy měly dostat do vzdělávání učitelů, ale například i lékařů, psychologů a sociálních pracovníků.
Vykládáte to s velkým zápalem. Nechtěl jste se radši než učitelem stát třeba hercem?
Hercem ne, ale když jsem se rozmýšlel, co jít studovat, druhá varianta byla medicína. Rozhodně nelituji toho, že jsem se stal učitelem, ale lékařské povolání mě pořád velmi fascinuje, stejně jako to učitelské. Vždycky je to zážitek, když se člověk u těchto profesionálů setká s vyváženým spojením erudovanosti, lidskosti, skromnosti a upřímného zájmu o druhé.
