V každém oboru se najde škola, ke které studenti a učitelé vzhlížejí jako k Olympu, a různé publikace na její kvalitu upozorňují i po letech. Právě takovou pověst měla minimálně v 60. letech minulého století brněnská kunsthistorie.
„Díky učitelům, kteří se na ní tehdy potkali, měla katedra úroveň srovnatelnou s nejlepšími evropskými školami. V československém kontextu byla mimořádně originální,“ říká Ján Bakoš, dnes významný slovenský historik umění, který tehdy v Brně rostl pod vlivem slavných profesorů Václava Richtera a Alberta Kutala.
Ke svým předchůdcům se dokázal přiblížit, což dokazuje mimo jiné to, že získal významné mezinárodní ocenění stejně jako před lety jeho učitel Kutal. Zatímco jemu byla Herderova cena, jedno z nejprestižnějších evropských ocenění v oblasti kulturních věd a umění, udělena v roce 1976, Bakoš si pro ni došel v roce 2000.
„Když jsem přišel do Brna, vnímal jsem tamní prostředí jako nový svět,“ vzpomíná Bakoš na dobu, kdy mu bylo 19 nebo 20 let. Vybral si netradiční a vzhledem k době ideologicky problematický obor, dějiny umění. Studovat ho začal v Bratislavě, ale tamější výuka mu přišla příliš prakticistní a málo intelektuální, a tak se rozhodl přejít na jinou školu.
Do Brna, nebo do Prahy? kladl si Bakoš otázku a na základě otcovy rady se rozhodl pro moravskou univerzitu. „Otec se znal s pražským profesorem Jaroslavem Pešinou, tak se ho ptal, jak vypadá situace na českých školách a kam bych měl jít. Profesor Pešina mu doporučil Brno. Říkal, že díky kolegům Kutalovi a Richterovi je tam nejkvalitnější obsazení, jaké si lze představit,“ přibližuje Bakoš, který se tedy přesunul na Moravu a dodnes si toto rozhodnutí pochvaluje.
Vídeňská škola v Brně
Z vyprávění slovenského kunsthistorika lze vyčíst, že v obou jmenovaných profesorech našel skvělé učitele, oba pokračovatele takzvané Vídeňské školy, kteří se ale v mnoha aspektech lišili, takže tím víc si student mohl z jejich seminářů a přednášek odnést. „Trvalo mi léta, než jsem si jejich myšlenky definitivně ujasnil. Otevřeli mi zcela nové horizonty,“ zdůrazňuje Bakoš, jenž každého popisuje trochu jinak.
Kutal se věnoval českému středověkému umění, hlavně sochařství, přičemž jako první zrekonstruoval vývoj české sochařské školy 14. a 15. století. Lze o něm mluvit jako o tom praktičtěji orientovaném z dvojice historiků. „Naučil mě vnímat umělecké dílo, analyzovat jeho strukturu. Najednou jsem za tím dojmem, u kterého většina laiků zůstane, viděl, jak je takové dílo vybudované a co za ním všechno je,“ popisuje Bakoš.
Větší vliv na něj osobně měl ale druhý z dvojice, Václav Richter. Ještě jako student u něj chtěl Bakoš dokonce psát závěrečnou práci z metodologie umění, musel se ale smířit s odmítnutím. Profesor to vysvětlil tím, že k takovému tématu musí historik umění dozrát.
Bakoš mu zpětně dává za pravdu a vzpomíná na jeho duální teorii umění, kterou tvořila sada názorů týkajících se dějepisu umění na jedné straně jako přísného řemesla a na druhé jako svobodné filozofie umění. V prvním ohledu Richter úzkostlivě lpěl na studiu a práci s historickými dokumenty, bez nichž podle něj není možné dílo analyzovat a identifikovat.
Prosazoval také tzv. moreliánskou metodu, která vycházela z toho, že hledání autora díla nemusí být pouze doménou znalců a jejich intuice, jak tomu bylo kdysi, ale že si historici mohou nutné dovednosti osvojit. Podstatou je srovnávání detailů.
„Umělci mají svůj individuální styl, ale nedávají pozor na bezvýznamné drobnosti, třeba to, jak malují nehty na prstech nebo ušní boltce, ty dělají automaticky. A právě v detailech lze jejich ruku identifikovat,“ přibližuje Bakoš a dodává, že Richter podobně analyzoval architektonické památky. Zajímal se hlavně o předrománskou, románskou a barokní architekturu Čech a Moravy a je autorem řady studií o vzniku důležitých moravských měst Olomouce, Znojma nebo Brna.
Když Bakoš na oba s obdivem vzpomíná, nabízí se otázka, proč vlastně po studiích nezůstal na Moravě? „Tehdy jsem se cítil být velkým vlastencem a chtěl jsem pozvednout kunsthistorii na Slovensku,“ říká. Neznamená to ale, že by o této variantě neuvažoval.
Minimálně koncem 60. let, v době, kdy už byl zpět v Bratislavě, k tomu měl blízko. Kutal mu nabídl pozici asistenta. Dřív než o ní začal vážně uvažovat, ale nabídka přestala platit – po vlně rehabilitací lidí, kteří byli nuceni odejít z vysokých škol v 50. letech, se na svoji pozici vrátil jeden z bývalých pedagogů. Bakoš má ale k Česku a Brnu dodnes silný vztah. Ostatně říká o sobě, že není slovenský kunsthistorik, ale československý.
Život s uměním
Kariéru a postavení si nakonec vybudoval právě doma na Slovensku. Po získání magisterského titulu začínal ve Slovenské národní galerii, brzy se ale přesunul do Slovenské akademie věd. Pracoval v jejím uměnovědném ústavu, který v letech 1985 až 1990 vedl. Zkraje 90. let působil v předsednictvu celé akademie a v letech 1990 až 2005 byl ředitelem ústavu dějin umění. Podobně jako jeho vzor Richter se stal specialistou na metodologii dějin umění, ve svých dílech si ale v průběhu let kladl spoustu otázek. Zabýval se například tím, jak se v různých obdobích mění postavení umělce ve společnosti nebo idea památky.
Dnes je Bakošovi 70 let a tvrdí, že má ještě spoustu restů, které by chtěl dodělat. V první řadě by rád v Česku vydal svoji sbírku esejů s názvem Stezky a strategie uměleckohistorických idejí, jejíž užší verze zatím vyšla jen v angličtině. Nejdřív je ale musí přeložit. Sám pro sebe si prý stanovil, že začne 1. dubna, když ale 2. dubna vzpomínal na své učitele, přiznal, že se tak ještě nestalo. „V rámci meziknihovní výpůjční služby mi přišla nějaká literatura a já jsem se do ní tak začetl, že jsem se k tomu ještě nedostal. Ale už vážně začnu,“ slibuje s úsměvem.
