Ve svém loňském vystoupení na Dies academicus (muni.cz, 6/2005) jsem hovořil o proměnách společenského postavení univerzit a ztrátě jejich přirozené legitimity a také o nutnosti změnit způsob řízení univerzit a strukturu vysokoškolského prostředí. Dnes bych se chtěl věnovat některým tendencím ve dvou oblastech, které představují tradičně hlavní smysl existence univerzity – tedy změnám ve vzdělávací a výzkumné činnosti.
Tradiční model univerzity
Univerzity v historické perspektivě tradičně představovaly do značné míry uzavřené, v každém případě zřetelně ohraničené společenství učitelů a studentů, které mělo elitní charakter (byť ne sociálně podmíněný), bylo sociálně do značné míry homogenní (ač dokázalo absorbovat lidi z různých společenských vrstev) a přes nezřídka kosmopolitní složení bylo národně ukotveno. Typickým příznakem tohoto univerzitního společenství byla také značná vnitřní autonomie, zpravidla respektovaná všemi netotalitními režimy.Charakter elitního společenství se značným stupněm autonomie se odrážel i ve vztahu mezi učiteli a studenty a také ve vědecké práci. Její obsah byl závislý pouze na rozhodnutí jednotlivých profesorů a její výsledky nepodléhaly žádné vnější kontrole, pokud jí nerozumíme odbornou diskusi a obvyklé recenzní a oponentní postupy uvnitř akademické komunity.
Z hlediska vnějšího prostředí se univerzity vždy zabývaly především vztahem ke státu: základní otázkou byla míra státní kontroly univerzitního života prostřednictvím personální politiky a ekonomických nástrojů v konfrontaci s požadavkem na univerzitní autonomii a akademické svobody. V různých politických systémech byla tato problematika sice řešena formálně odlišně, ale v zásadě lze ve všech demokratických zemích mluvit o vysokém stupni zachování univerzitní autonomie v podstatných oblastech akademického života. Uvedené charakteristiky tradičního univerzitního prostředí – popsané samozřejmě ve značném zjednodušení – vytvářely z univerzit přehledné, ohraničené, strukturálně konzervativní instituce, které měly zpravidla schopnost více ovlivňovat společenské prostředí než společenské prostředí ovlivňovalo je. To byl onen univerzitní svět, o němž Friedrich August von Hayek dokonce prohlásil, že „ze všech forem života“ mu „připadá nejkrásnější pobyt na jedné z kolejí starých univerzit“. A takové tvrzení by s Hayekem podepsalo mnoho jeho intelektuálních současníků.
Tradiční model univerzity se začal měnit už na konci šedesátých let a to do značné míry revolučně. Už tehdy se objevovaly diskuse o rozpadu univerzity, o přeměně uni-verzity na multi-verzitu, o krizi vysokých škol apod. Skutečná eroze tradičního modelu však nastala až v posledních dvaceti letech, kdy rychlost a dramatičnost proměn univerzit a celého sektoru terciárního vzdělávání zaskočila i mnohé z těch, kteří tyto změny předvídali a vítali.
Vzrůstající počet studentů
V jednom z novějších románů Davida Lodge z univerzitního prostředí (Profesorské hrátky) popisuje hlavní hrdina, úspěšný vědec Ralph Messenger, problémy svého univerzitního pracoviště, které patří ve výzkumu ke světové špičce. Bylo postaveno a je provozováno za peníze soukromé firmy, která ale po deseti letech už ve sponzoringu nemůže pokračovat. Náklady by měla převzít univerzita, ale ta to neudělá. Messenger vysvětluje: „Všichni naši studenti jsou doktorandi. Nemáme program pro posluchače nižších ročníků, což se univerzitním pánům vůbec nezamlouvá. Na počtu studentů závisejí finance. V dnešní době jsou vysoké školy tržní prostředí, chápete,“ říká Messenger a dodává: „Budou po nás chtít, abychom si utáhli opasky nebo zavedli studentské programy.“ Tato scéna nám ilustrativně ukazuje některá dilemata současné výzkumné univerzity. Výzkum potřebuje zvláštní soukromé nebo veřejné peníze; prostředky, které je schopna získat a přerozdělit univerzita, jsou dnes ale převážně závislé na počtu studentů.
Evropské státy jsou (a začíná to platit i pro ČR) vzhledem k novým společenským požadavkům připraveny za vysokoškolské (terciární) vzdělání většiny populace vysokým školám zaplatit. Současně vytvářejí takové finanční nástroje, aby univerzity byly nuceny tuto poptávku po masovém vysokoškolském vzdělání realizovat. Vzdělání proto nyní univerzity a jiné vysoké školy nenabízejí jen úzké elitní skupině, ale stále vzrůstajícímu počtu studentů, jejichž podíl mnohdy přesahuje polovinu populačního ročníku.
Příčinou tohoto vývoje je soubor sociálních, ekonomických a ideových faktorů, které vytvářejí potřebu, ale i možnost širokým vrstvám populace vysokoškolské vzdělání poskytovat. Kromě potřeby kvalifikovaných a vzdělaných lidí v rámci tzv. znalostní společnosti (společnosti vědění), je nyní splněna i podmínka, že stále bohatší země si mohou dovolit masivní terciární vzdělání platit. Evropské státy se přestaly potýkat s některými donedávna klíčovými strategickými otázkami, jako bylo zajištění obrany nebo potravinové soběstačnosti, a tím se vytvořil nový politický prostor, který je zaplněn strategickým rozhodnutím investovat do vědy a vzdělávání. Současně se ukázalo, že je pro společnost výhodnější poskytovat lidem vzdělávání co nejdéle (dnes se mluví o zhruba 16 letech), než je příliš brzy vystavit nově strukturovanému pracovnímu trhu, na němž ostatně bez vzdělání budou jen stěží úspěšní. Navíc je vzdělávání i jistým druhem socializace, což je pro společnost při řešení mnoha existujících integračních problémů také důležité. Jde tedy o to, že delší a kvalitnější vzdělání má pozitivní sociálně-kulturní důsledky a má také pozitivní důsledky sociálně-ekonomické: lidé jsou lépe připraveni, jsou socializovanější, flexibilnější, sebevědomější a samozřejmě se lépe uplatňují na trhu práce.
Proměna vzdělávací funkce a kvalita studia
Důvody, proč existuje společenská a tedy i státní objednávka většího množství lidí s vysokoškolským vzděláním, mají vliv i na způsob, jak se univerzity s tímto požadavkem vyrovnávají. Závažné důsledky má pro univerzity také průvodní jev nové funkce vzdělávání, jímž je významná modifikace sociální skladby studentů, kteří již nepředstavují homogenní elitní skupinu populace, ale mají různé kulturní, sociální a věkové charakteristiky. Spolu s masovým charakterem studia mají tyto faktory za následek mimo jiné to, že není možno udržet podobu univerzity jako přehledného společenství, ani zachovat tradiční výuku založenou především na osobní důvěře studenta v učitele. Student se posouvá stále více – a často vědomě – do pozice klienta, konzumenta, zákazníka; a univerzita je poskytovatelem služeb, byť s určitou správní a samosprávní pravomocí, se všemi sociálními důsledky, které z tohoto nového vztahu vyplývají.
Viditelnou obecnější reakcí je především zavedení strukturovaného studia, bez nějž by vůbec nebylo možno pozměněnou vzdělávací funkci v masovém měřítku realizovat. Současně se musí proměňovat obsah studia i didaktika za rozumného využití elektronické podpory výuky, jak to umožňuje rozvoj informačních technologií. Pro širší vrstvy populace procházející studiem už není vysokoškolské vzdělání především teoretickou přípravou, nesměřuje primárně k vědecké práci, ale studenti potřebují získávat také dovednosti a prakticky orientované poznatky, které lze rychle využívat na pracovním trhu. V poslední době se stále častěji objevuje požadavek employability – tedy aby studium bylo orientováno či souviselo s možností získat zaměstnaní. Někdy se předpokládá, že tento zájem vyžaduje především hlubší spolupráci univerzit s budoucími zaměstnavateli. Může to být přínosné, ale není to úplně bez rizika, protože zaměstnavatelé nezřídka sami nevědí (a nemohou vědět), jakou kvalifikaci budou potřebovat za tři či pět let. Mnohem důležitější než tento efektní, ale mnohdy neefektivní postup, je naplňovat požadavek přípravy absolventů pro trh práce akademickými postupy, což znamená vytvářet takové studijní podmínky, které rozvíjejí ve studentech samostatnost, strategické myšlení, odpovědnost, schopnost rozhodovat, obhajovat svůj postup, pracovat v týmu, řešit problémy apod. Znamená to mimo jiné vytvořit přehledné studijní prostředí s jasně definovanými vzdělávacími cíli a výstupy a s funkčními zpětnovazebními procesy (ze strany studentů a absolventů), tak jak se o to již řadu let snažíme na Masarykově univerzitě.
Proměny výzkumné činnosti a transfer vědění
Podobně dramatickými změnami jako ve své vzdělávací funkci procházejí univerzity také ve vědecké oblasti. Výzkumnou činnost již nelze realizovat imanentně v rámci univerzitních rozpočtů, ale moderní výzkum musí být uskutečňován prostřednictvím projektového financování, což dnes již platí prakticky pro všechny obory. Současná tendence navíc je, aby toto financování nebylo jen doplňkovým zdrojem, ale aby pokrývalo celé náklady na vědeckou práci (včetně nepřímých nákladů). Univerzity i jednotliví akademičtí pracovníci jsou tak více závislí na poskytovatelích prostředků a samozřejmě na jejich potřebách, podmínkách a jejich kontrole. To má závažné důsledky pro podobu vědecké činnosti.
Kromě toho je zřejmé, že stále větší náklady spojené s výzkumem nelze plně hradit z veřejných zdrojů. Proto zde musí hrát významnou roli také soukromý kapitál, který pochopitelně nemá velký zájem na tom, co označujeme zjednodušeně jako základní výzkum, ale usiluje o získání bezprostředně aplikovatelných výstupů, jak to někdy bývá vyjadřováno heslem „patents, not papers“. Paradoxně podobnou tendenci vykazuje stále více také stát, který pod tlakem rostoucích výdajů na vědu a vzdělávání stojí před otázkou, jak tyto prostředky politicky obhajovat a také jak je zpracovat v rámci standardního administrativního systému. Aby to zvládl, potřebuje měřitelné, srozumitelné a také pokud možno kapitalizovatelné výsledky výzkumu, a proto také vyvíjí tlak na aplikaci a na tzv. transfer vědění a technologií.
Zmíněné zájmy poskytovatelů financí vyžadují od univerzit nejen novou strategii, ale i nové struktury. Univerzity se musejí pokoušet o transfer vědění, musí se snažit o aplikovatelnost výsledků své vědecké práce ve všech vědních oborech, což je staví do často obtížných situací. Jedním z důsledků tohoto procesu je potom například stále vzrůstající problém ochrany duševního vlastnictví a souvisejících autorskoprávních otázek, bez jejichž vyřešení není ekonomizovatelný transfer vědění a technologiií vůbec možný. Požadavek na ekonomizaci všech výzkumných činností univerzity není ovšem plně realizovatelný. Univerzity jsou tedy nuceny – vedle úsilí o skutečný transfer vědění – novým způsobem obhajovat ty produkty své výzkumné činnosti, které nelze bezprostředně uplatnit (např. oblast humanitních věd). Proto je potřeba je obhajovat poukazem na jejich užitečnost v rámci jiných typů kapitálu, například kulturního, sociálního, politického apod. Univerzity se zde dostávají trochu do dilematu hlavního hrdiny známého románu Saula Bellowa Děkanův prosinec. Děkan Corde – mimochodem Bellow ho občas označuje za „administrativního úředníka v Americe“, což omlouvá řečnickou otázkou „není snad vysokoškolský děkan také úředník?“ – si postupně uvědomuje, že pokud chcete něco veřejně prohlásit tak, aby to bylo bráno vážně, musíte „znát správná hesla, základní šifry“. „Děkanův problém je problém jazyka,“ píše Bellow. „Nikdo nekoupí, co prodáváte – vinou slov. Nepochopí ani, co nabízíte za zboží.“
Univerzity mohou sice opakovat, že jejich vzdělávací a výzkumné produkty nejsou zboží. Pokud ale chtějí získávat pro svou činnost dostatek financí ve společnosti, která začíná chápat vzdělání a vědu jako jistý typ podnikatelské činnosti, musejí také umět veřejně vysvětlit, jaká je užitečnost jejich výkonů. Tento požadavek nemusíme nezbytně chápat jako negativní – alespoň dotud ne, dokud jsme sami schopni spoluurčovat společenský diskurs v oblasti vědy a vzdělávání.
Univerzity a externí prostředí
Nutnost vysvětlovat a obhajovat užitečnost každého jednotlivého kroku v oblasti vzdělávání i výzkumu souvisí se ztrátou přirozené legitimity univerzit, jak jsem o ní na tomto místě mluvil před rokem. Ztráta přirozené legitimity univerzit a nutnost neustále dokazovat, že jsou efektivními institucemi, vede ke zvyšování interakcí univerzit s externím politickým, sociálním a ekonomickým prostředím. Není to však jen reakce na nové požadavky a hledání možností jak uspokojovat zájmy těch, kteří jsou připraveni poskytovat finanční prostředky (ať už je to stát nebo podnikatelé). Současně vzrůstá množství kontrolních a regulačních mechanismů, které ovlivňují každodenní chod univerzity, protože všichni poskytovatelé prostředků mají nárok vědět, co se s jejich příspěvkem či investicí stalo. Tato kontrolní tendence – John Keane ji nazývá novou „kulturou revize“ – má samozřejmě závažné důsledky na autonomii univerzit a činní je paradoxně závislejšími na státu, než bylo v demokratických zemích v minulosti obvyklé.
Nelze nezmínit ani vzrůstající konkurenci, které jsou univerzity v oblasti svých hlavních činností stále více vystaveny. Ve vzdělávací oblasti je to kromě řady profesněji orientovaných vysokých škol neuniverzitního typu také mnoho nových virtuálních univerzit a jiných poskytovatelů vzdělání, ve vědecké oblasti jsou to například výzkumná centra a výzkumné ústavy zřizované mezinárodními koncerny a mnoho dalších podobných institucí. Pozvolna se zde vytváří, ať se nám to líbí nebo ne, tržní prostředí – a tato konkurence zvyšuje tlak na univerzity, aby co nejrychleji reagovaly na proměny společenských požadavků a podmínek a provedly nezbytné změny, protože jinak jim hrozí, že v nové konkurenci nebudou schopny obstát.
V této síti nových společenských vztahů je ovšem klíčové intenzivně pracovat s absolventy. Absolventi jsou totiž nejlepšími zprostředkovateli univerzity ve veřejnosti a současně nejlepšími poskytovateli zpětné vazby, představují zainteresovaný hlas veřejnosti signalizující například nutné změny ve vzdělávací činnosti univerzity s ohledem na uplatnitelnost v praxi. A samozřejmě, jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, právě absolventi jsou potenciálními sponzory nebo alespoň představují cestu k získání privátních zdrojů. Současně platí, že v nových podmínkách jsou absolventi motivováni se stále více zajímat se o svou školu i dlouho po studiu. Je to proto, že za situace, kdy má (bude mít) většina populace vysokoškolské vzdělání, se stává pro úspěch na trhu práce podstatným, jaká je kvalita dosaženého vzdělání – tedy, kdo byl jeho poskytovatel, a především jaká je současná pozice absolvované vysoké školy. Proto absolventi i mnoho let po studiu mají zájem na co nejlepší pověsti své školy, protože ta jim aktuálně přináší výhody na pracovním trhu.
Univerzitní veřejnost v českých zemích si často proměny sociálně-kulturního kontextu, v němž se univerzity pohybují, nechce připustit. Proto doufám, že se mi podařilo alespoň naznačit, že tyto změny jsou již realitou, kterou je možno v jejich jednotlivých aspektech vítat, nebo ji kritizovat, ale nikoliv se tvářit, že se našich vysokých škol netýká. V nedávno vydané knize The Future of Higher Education píše americký profesor Frank Newman, že univerzity jsou „in the grip of transforming change“, a to je myslím velmi dobré vyjádření současné situace. Univerzity jsou v sevření nových – často protichůdných – systémových změn a výzev a jejich volba je pouze ta, zda na ně chtějí rozumně reagovat a být úspěšné, nebo neodvolatelně směřovat k úpadku, protože již neexistuje společenské prostředí, které by bylo připraveno tradiční model univerzity nadále legitimovat, tolerovat a především financovat. Masarykova univerzita již před časem zvolila cestu vnitřních změn, kterými se snaží reagovat na proměnu sociálních podmínek. A v těchto změnách musíme pokračovat, abychom udrželi svoje přední postavení a dokázali se prosadit v mezinárodní konkurenci.
Provádět rozumné změny tak, aby univerzity dostály novým požadavkům a současně si zachovaly své klíčové vzdělávací a výzkumné funkce, tedy svou základní identitu, není jednoduché. Ale právě tady platí stará konzervativní pravda: chceme-li to podstatné ze své identity zachovat, musíme se měnit. Úspěšné univerzity jsou dnes ty, které potřebnou transformaci berou jako výzvu a výhodu, a proto sebevědomě a s jasným programem vstupují do interakce s vnějším prostředím. Úspěšné univerzity nereagují jen pasivně a rezistentně na novou situaci, ale jsou aktivními aktéry těchto obecnějších procesů proměny vysokoškolského prostředí, což jim umožňuje významněji ovlivňovat společenský diskurs. Jsem přesvědčen, že právě tím dostojíme základnímu poslání univerzit více, než trváním na těch tradičních strukturách a procesech, které už dávno ztratily svůj smysl a své opodstatnění.
