Jazykovědec Rudolf Šrámek ve svých osmdesáti letech stále učí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a velmi dobře si vzpomíná na první impuls, který ho přivedl k odborné práci v oblasti dialektologie.
„Pocházím ze Slezska a v mládí jsem absolvoval německou základní školu. Po válce jsem už nastoupil na české gymnázium v Hlučíně, kde byla řada vynikajících kantorů. Při probírání vývoje českého jazyka utrousil jednou náš češtinář poznámku, že dialekt, kterým se v regionu mluví, obsahuje spoustu jevů odkazujících na vývojový stav češtiny ve středověku. Už v sextě jsem si proto začal zapisovat nářeční texty a nakonec mě můj zájem přivedl na filozofickou fakultu v Brně,“ zavzpomínal profesor, který v současnosti patří mezi přední představitele onomastiky, tedy nauky o vlastních jménech.
I když studoval učitelství českého jazyka a ruštiny, nikdy učit nechtěl. Ještě za studií začal pracovat v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd a věnoval se dialektologii. „Po škole jsem sice dostal umístěnku na gymnázium v Mikulově, ale naštěstí mě ředitel ústavu z této povinnosti vyvázal a já jsem zůstal v ústavu až do roku 1993,“ podotkl Šrámek.
K učení se ale nakonec dostal. První hodinu odučil na filozofické fakultě jako záskok za nemocného profesora a nakonec tam zorganizoval onomastický seminář, kde se studenty pracoval například na soupisu pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. V roce 1993 pak přešel na pedagogickou fakultu.
„Doufal jsem, že se jednou vrátím do ústavu pro jazyk český, ale to už se nestalo. Oblouk mého pedagogického působení začal náhodou, ale od poloviny šedesátých let je integrální součástí mé práce odborné a těžko vedu hranici mezi vědeckou a výukovou činností,“ zdůraznil Šrámek.
Na obou fakultách vedl řadu diplomových prací i doktorandy. Mezi jeho poslední patří David Vaculík, který letos zakončil doktorské studium na filozofické fakultě prací Urbanonymie vybraných měst Moravy a Slezska. „Zabýval se názvy ulic a vypracoval srovnávací model, který aplikoval na Ostravu a jiná města. Přepokládám, že část práce vyjde samostatně, a Ostrava tak získá kvalitní publikaci o původu a vývoji názvů ulic,“ uvedl profesor, který originální práci mladého kolegy vysoce oceňuje.
„Sice studoval dlouho, ale v problematice se velmi rychle zorientoval a zaměřil se na konkrétní téma. Bral svou práci a studium jako věc, která ho strhává a pomáhá mu dostat se výš. Po této stránce bylo každé setkání s ním poučné,“ poznamenal profesor, podle kterého vyžaduje doktorské studium od studenta znalosti a velký zájem. Od učitele pak pomoc se stanovením cesty a především vize, k níž bude práce směřovat.
Jeho chválu však Vaculík zlehčuje. „Není pravda, že jsem velmi rychle pronikl do teorie. Zabralo mi to docela dost času. Hodně mi ale pomáhaly dvě věci. V prvé řadě obrovská důvěra, kterou mi pan profesor dával. Nikdy mi neříkal, co a jak mám přesně dělat, ale přiměl mne, abych si všechno osvojil sám. S tím spojená byla také velká trpělivost, kterou se mnou měl,“ reagoval na slova svého profesora Vaculík. Doktorát totiž dělal osm let, což bylo způsobeno i charakterem disertační práce, jejíž rozsah je se slovníkovou částí téměř pět set stran.
Od studia ho zdržoval také fakt, že učil na středních školách v Ostravě. Možnost jít na doktorát hned po škole totiž odmítl. „Měl jsem existenční starosti a musel jsem začít pracovat. Když jsem si doktorát rozmyslel, bylo to už složité. Vedení středních škol bohužel nejsou nakloněna tomu, aby si jejich zaměstnanci systematicky doplňovali vzdělání, takže jsem měl potíže s uvolňováním na semináře, konzultace i zkoušky,“ popsal Vaculík komplikace při studiu.
Přesto vytrval a svou práci konzultoval s profesorem Šrámkem i v době, kdy doktorské studium oficiálně přerušil. „Konzultovat s někým, kdo má obrovský přehled a je autoritou nejen v Česku, ale i v zahraničí, je však nesmírně složité. Za takovým člověkem budete vždycky jen kulhat. Vždy jsem od něj odcházel s papírem plným poznámek ke své práci a stejně mi jich ještě polovina chyběla,“ poznamenal Vaculík.
Trnitá cesta k vědecké kariéře
K vědě se Vaculík dostával postupně. Chodil na obchodní akademii a až ve dvaadvaceti se rozhodl pro vysokou školu, studoval v Opavě češtinu a dějepis. Osm let pak učil na gymnáziu i na obchodní akademii. V současnosti žije v Brně a učí český jazyk cizince. „Zatím pracuji jako lektor, ale určitě bych chtěl navázat na výsledky své výzkumné práce. V Brně je však veliká konkurence, a tak zatím čekám na svou příležitost,“ uvedl Vaculík.
Zvažuje i učení na vysoké škole. „Z vlastní zkušenosti vím, že při přípravě na učitelskou profesi jsou kromě odborných znalostí důležité i konkrétní zkušenosti z praxe. V tomto směru mám i já co nabídnout,“ dodal.
Vychovat dobré učitele není jednoduché. Podle Šrámka se kvalita studentů pozná až po čase. „Důležitou indicií je aktivní účast v diskusi. Když je někdo zvídavý a klade třeba i naivní otázky, mohu mu doporučit literaturu ke studiu a nasměrovat ho. Bohužel většina studentů si semináře víceméně odsedí a v dalším semestru pak přijde podstatně méně lidí. Jsou to ale ti, které předmět opravdu zajímá, a z těch se pak stanou výborní kantoři,“ zdůraznil profesor.
Nedávno mu telefonovala jedna z bývalých studentek a s nadšením popisovala, jak děti ve třídě odložily mobily a s napětím poslouchaly a zapojily se do hodiny, protože se rozebírala místní jména a jiné názvy. „To je pravé umění učitele, přitáhnout pozornost člověka k tématu. A co může být větší odměna pro učitele než to, že vám občas někdo řekne, že si na vás vzpomněl, aplikoval vaše metody a jeho žáky to zaujalo,“ uzavřel Šrámek.
