„Největší ctností učitele je být skromný, i když má za sebou významné úspěchy,“ říká oceněná pedagožka Helena Krmíčková z ústavu pomocných věd historických a archivnictví na filozofické fakultě.
Jako jediná žena získala letos Cenu rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy. Na první pohled se fakt, že ocenění byli téměř výhradně muži, může zdát překvapující, ale Krmíčková okamžitě vyvrací tradiční představu.
„Není pravdou, že ženy jsou vždy lepšími učitelkami, i když k tomu možná mají trochu lepší předpoklady. I muži dokáží být velice empatičtí,“ myslí si. „Důležitější než to, jestli je někdo muž či žena, jsou jeho schopnosti a odborné kvality,“ dodává Krmíčková.
Sama nikdy neuvažovala o tom, že bude učitelkou, nemá ani pedagogické vzdělání. „Studovala jsem historii a archivnictví, ovšem neučitelský směr, protože pro učitelství jsem neměla to správné politické zázemí,“ připomíná dnes už s úsměvem trpkou realitu studia na vysokých škol za minulého režimu.
„Okolnosti mě ale k této profesi dovedly a já se učila za chodu. Měla jsem štěstí na výborné pedagogy, kteří působili na univerzitě za mých studií, a právě díky nim jsem se postupně naučila, jaké to je učit jiné,“ říká Krmíčková, která dnes vyučuje například středověkou latinu nebo epigrafiku či kodikologii.
Vzpomíná přitom na trojici učitelů, které za svoje vzory považuje dodnes a na jejichž práci a přístup se snaží navázat –Janu Nechutovou, Vladimíra Vašků a Jana Janáka.
„Vzpomínám na ně s velkou vděčností. Jejich kvality zrcadlí, jací by měli dobří učitelé být. Nestačí být kapacitou ve svém oboru, ale je třeba být člověkem skromným, laskavým, mít vztah k studentům. Je mnoho vysoce kvalitních odborníků, ale často vnímají jenom svůj obor a nevidí studenta. Dobrý učitel má mít především moudré srdce,“ myslí si Krmíčková. „Rozdíl ale je, že v dnešní době už se od nás nežádá, abychom byli skromní, ale máme být především vidět,“ podotýká následně se smíchem.
Na menších oborech jsou vztahy intimnější
Z ocenění pro nejlepší pedagožku fakulty se těší. „Nejprve jsem nerozuměla, co jsem vlastně získala, ale pak mi to začalo docházet,“ usmívá se Krmíčková. Dle jejích slov měla možná trochu výhodu v tom, že byla oceněná jako představitelka jednoho z menších oborů, co se počtu studentů týče.
„Na pomocných vědách historických máme více studentů než před lety, kdy jich bylo v ročníku nejvýše dvanáct, protože víc se jich do přednáškové místnosti zkrátka víc nevešlo. Oproti jiným oborům je u ale nás posluchačů poměrně málo, což znamená, že k nim máme o něco blíž než ti, kteří vyučují několik set studentů,“ vysvětluje Krmíčková. Cena jí každopádně udělala radost. „Když jsem vyhrála, přišli za mnou studenti různých ročníků, popřáli mi a řekli jsme si moc krásných slov,“ říká Krmíčková.
I když samotné ocenění přišlo znenadání, Krmíčková přece jen tušila, že její učitelské metody mají zřejmě u studentů úspěch, třeba díky předmětové anketě, kterou sleduje. „Já se vždy snažím o to, aby byl student pro mě partnerem. Snažím se, abych svým studentům něco odevzdala, nejen odborně, ale i lidsky. Vztah s posluchači pro mě nekončí odchodem z přednáškové místnosti,“ nastiňuje svou osobní učitelskou filozofii.
