Česky se musela učit, aby přežila

Bylo jí jedno, kam půjde. Jediné, co věděla, bylo, že odejít musí. V roce 1992 totiž začal bosensko-srbský konflikt. Melita Lukšija byla jednou z těch, kteří z Bosny a Hercegoviny kvůli válce uprchli. S manželem se dostala až do České republiky. Dnes studuje na Filozofické fakultě MU bakalářskou češtinu pro cizince.

Česko neplánovali
„Chtěli jsme zůstat v Chorvatsku, mysleli jsme si, že konflikt skončí do dvou měsíců, že válka nebude, ale těžce jsme se zmýlili,“ vysvětluje důvod odchodu z vlasti Melita Lukšija. Nejprve s manželem odjeli do Německa. „Dostali jsme se tam a v tom okamžiku už jsme neměli žádné plány,“ popisuje. Po nějaké době však přišli na to, že život v Německu není ideální. „Nedalo se tam samostatně žít. Člověk musel být závislý na rodině, státu, chyběla volnost a nemohli jsme dostat ani podřadnou práci,“ vzpomíná Bosňanka. To byl hlavní důvod, proč se rozhodli odejít do České republiky.

V cizí zemi bez slovníku
Když přijeli s manželem v roce 1993 do Brna, slovník jim v dorozumění s Čechy nepomohl. Bosensko-český slovník totiž nebyl k sehnání. „Musela jsem si pořídit slovník českých synonym. Když jsem slovu nerozuměla, vždycky jsem v synonymické řadě našla alespoň jedno slovo, u kterého jsem tušila, co by mohlo označovat,“ vzpomíná na počáteční jazykové problémy Lukšija. „Ze začátku čeština vypadala, že je hodně podobná bosenštině. Byli jsme šťastní, že mluvíme a každý nám rozumí, ale když jsem začala studovat, zjistila jsem, že hodně věcí říkám špatně. Čím víc se česky učím, tím složitější mi to připadá,“ říká plynnou češtinou Lukšija.

Studium češtiny pro cizince
Kurzy Kabinetu češtiny pro cizince začala Melita Lukšija navštěvovat v roce 2000. „Předtím jsem se česky učila sama,“ prozrazuje. Před čtyřmi lety se jí narodila dcera. „Po mateřské mě doktorka Rusinová donutila, abych si zapsala bakalářské studium češtiny, protože ostatní kurzy, jak říkala, už nebyly na mé úrovni,“ říká se smíchem Bosňanka.

Do Bosny už se vrátit nechce
Na svou dceru mluvila Melita Lukšija ze začátku pouze bosensky, pak pozvolna přidávala češtinu. „Učili jsme ji české říkanky paralelně s těmi bosenskými, aby to měla v uchu, jak se říká,“ popisuje Bosňanka. Dnes už její dcera ve školce běžně komunikuje s ostatními dětmi v češtině. Návrat do Bosny rodina Melity Lukšiji neplánuje. „Jsme tady spokojeni, máme tady dítě, vyřešili jsme základní existenční problémy a člověku už se nikam nechce. Všude jinde bychom museli začínat od začátku. Tady už známe jazyk, máme tu přátele. Jsme tady doma,“ dodává.