Dva rozdílné způsoby osobního vypořádávání s holokaustem se střetly v Univerzitním kině Scala. Vedle sebe se totiž posadili potomek tehdejších obětí a potomek zločinců. A oba varovali před radikalizací názorů ve vztahu k muslimům.
Tématem takzvané Freedom lecture, kterou pořádala Masarykova univerzita ve spolupráci se Spolkem absolventů a přátel MU, byla lidskost versus barbarství. U příležitosti 17. listopadu, který je Dnem boje za svobodu a demokracii, se sešli netradiční hosté: vnuk velitele vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rainer Höss a izraelská novinářka Tal Bashan, která je dcerou spisovatelky Ruth Bondyové, jež přežila internaci v koncentračních táborech Terezín, Osvětim-Březinka a Bergen-Belsen.
Kino bylo plné už hodinu a půl před začátkem diskuze. Lidé se přišli podívat na dokument Živý mrtvý – Svědectví z továrny na smrt. Snímek je zpovědí člověka, který se jako vězeň stal členem osvětimského sonder-komanda, skupiny vězňů, která musela nacistům pomáhat při masovém vraždění lidí.
Silná výpověď o tom, jak vyhlazovací tábor Osvětim fungoval, měl připravit publikum na následující besedu. O ni byl takový zájem, že se přenášela nejen do kavárny kina a na nádvoří Místodržitelského paláce, ale také streamovala na internet.
Setkání lidí, kteří jsou svázáni s opačnými stranami jedné z nejtragičtějších událostí evropské historie, je totiž spojeno s velkými emocemi. „Nečekala jsem, že se někdy potkám s potomkem pachatelů holokaustu,“ řekla na úvod Tal Bashan, která přiznala, že když si poprvé přečetla jméno druhého diskutující, doslova odskočila od počítače a na debatu přijet nechtěla. Až její matka jí připomněla, že Rainer Höss nebyl v době fungování osvětimského vyhlazovacího tábora naživu, ale narodil se až mnoho let po skončení druhé světové války.
Zatímco pro Bashan to bylo první setkání s člověkem „z druhé strany“ holokaustu, Höss jich má za sebou už několik. Jako dvacetiletý mladík přetrhal vazby se svou rodinou a od roku 2003 se na plný úvazek se věnuje osvětě. Zasazuje se o to, aby se podobné zločiny proti lidskosti už nikdy neopakovaly. „Vyrůstal jsem v rodině, kde byla nacistická ideologie stále živá. Vztahy s rodinou jsem přetrhal proto, že jsou stále ponořeni ve ‚starých dobrých časech',“ představil se na úvod diskuse Höss.
Rozhovor s Rainerem Hössem pro Muni TV
Ani jeden z diskutující hrůzy holokaustu osobně nezažil, věnovali se tak především tomu, jaké dědictví si nesou následující generace. „Oba jsme doma museli něco překonat. Je ale asi jednodušší být druhou generací obětí než třetí generací vrahů,“ podotkla Bashan.
Z diskuse mimo jiné vyplynulo, že oba účastníci se o událostech spojených s jejich rodinami dozvěděli spíš náhodou. Doma se o nich totiž otevřeně nemluvilo. Podobné to ale bylo podle jejich slov v celé společnosti. „Poprvé jsem to zjistila, když jsem doma našla schované album fotografií, kde byla těla vězňů koncentračních táborů. Pak jsem si o tom začala hodně číst. Kladla jsem si otázky, co bych dělala já v takové situaci a jak to moje matka mohla přežít. Ve společnosti se téma otevřelo až v polovině 80. let,“ řekla Bashan.
Hössovo odhalení rodinné minulosti bylo momentem, kdy odešel z domova. Bylo mu patnáct let, když uviděl dvě knihy pojednávající o osvětimském táboře. Jedna z nich se týkala velitele osvětimského vyhlazovacího tábora. „Bylo hrozné dočíst se fakta o svém dědečkovi a zároveň vědět, že můj otec v této věci lhal a glorifikoval ho. Tvrdil o něm, že to byl dobrý voják a jen poslouchal rozkazy,“ zavzpomínal Höss.
Z jeho odpovědí také vyplynulo, že je hodně skeptický ohledně toho, jak se německá společnost s tématem holokaustu vypořádala. Lidé o tom podle něj po válce nechtěli mluvit a ideologie v tehdejší společnosti prý nadále přetrvávala. „Od šedesátých let se vede intenzivní výzkum, napsalo se hodně knih, ale holokaust je součást naší identity, kterou si ještě dlouho poneseme s sebou,“ uvedl Höss.
Bashan s jeho názorem úplně nesouhlasila a mimo jiné v narážce na aktuální situaci v Evropě a problémy s masovou imigrací dodala, že má pocit, že Německo je v podstatě jediná země, která se z událostí druhé světové války poučila. Na rozdíl od dalších zemí, jejichž představitelé i někteří občané se na zvěrstvech holokaustu také podíleli.
Část diskuze se pak přenesla k dnešní situaci v Evropě a k tomu, jak se vypořádat s nacionalistickými tendencemi, ale i se strachem, který příchod tisíců lidí jiného vyznání a kulturního zázemí v místních vyvolává. Bashan uvedla příklad vztahů mezi Izraelci a Palestinci. „Znamenají ohrožení, přesto se musíme snažit dívat se na Palestince jako na lidi, ne jako na potenciální teroristy,“ řekla s tím, že vidí rizika v tom, jak mezi uprchlíky odlišit potenciální teroristy.
I v otázce náhledu na imigranty byl však Höss nekompromisní v protinacionalistických názorech. „Moje dcera si vzala muslima a přišla za mnou s otázkou, zda by se muslimům mohlo stát něco podobného jako za druhé světové války Židům. Šokovalo mě to,“ uvedl Höss s tím, že lidé většinou o muslimech přemýšlejí jen jako o iniciátorech násilích a ne jako o možných obětech.
Snaha propojit aktuální téma migrace do Evropy s tématem holokaustu byla cítit i z některých otázek, které na závěr diskuze pokládalo publikum. Přímá paralela podle diskutujících není na místě, ale nebezpečí v podobě radikalizace většinové společnosti ve vztahu k menšinám je přítomné. Jednou z nejdůležitějších věcí je tak podle nich dialog.
Akce byla spolufinancována prostřednictvím Theodor Herzl Distinguished Chair at Masaryk University.
Záznam z celé debaty
