Prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc., se od prvního dubna stala novou děkankou Právnické fakulty MU. Stane se tak jedinou ženou mezi děkany fakult Masarykovy univerzity.
Když jsem vešel do budovy Právnické fakulty, automaticky jsem zamířil ke kancelářím děkanátu, později jsem si uvědomil, že ještě sídlíte na katedře mezinárodního a evropského práva.
Myslíte si, že bych měla prvního dubna vylézt na schody a zavolat: ,Stěhuju se!‘? (směje se) Já se nedomnívám, že bych měla opouštět tuhle pracovnu. Doufám, že nikdy nepřestanu být pedagogem.
Myslíte si, že vám pozice děkanky dovolí věnovat se nadále vašemu oboru?
No, ono to v něm ani jinak není možné. Jsem-li jediným profesorem na obor mezinárodní právo obchodní a soukromé, není možné přestat přednášet. Navíc mám pod křídly osm doktorandů, i jim se musím věnovat. Ostatně, nedovedu si představit, že bych přestala přednášet a psát. Na pozici děkana jsem kandidovala až po velmi zralé úvaze, ve které jsem došla k přesvědčení, že toto všechno můžu skloubit dohromady.
Máte ještě vůbec nějaký volný čas?
Ale to víte, že ano! (směje se)
Jak se z vás vlastně stala právníčka?
Omylem.
Omylem?
Já jsem se vždycky chtěla věnovat zahraničnímu obchodu. V maturitním ročníku jsme však neměli matematiku a mně se ji nechtělo učit, tak jsem se přihlásila na práva. Doufala jsem, že se k zahraničnímu obchodu dá dostat oklikou přes mezinárodní soukromé a obchodní právo. Chvíli jsem pak pracovala ve společnosti Chepos, která vyvážela investiční celky, ale po několika měsících jsem se z praxe vrátila na fakultu k teorii. Myslím, že se mi následně docela podařilo svůj obor na fakultě prosadit.
Od prvního dubna jste se stala jedinou ženou mezi děkany devíti fakult MU. Hraje pro vás tento fakt nějakou roli?
Mně nevadí. Od roku 1979, kdy jsem přišla na katedru mezinárodního práva, až do roku 1992 jsem zde byla také jedinou ženou. Podobně to dopadalo s pozicí proděkanky, často jsem byla pouze s mužskými kolegy. Dnešní společnost považuje ženy ve vyšších funkcích za něco mimořádného, zvláštního, co musíme chránit, bránit a podporovat. To jsem si však nikdy nepřipustila.
V současnosti se také diskutuje o zavedení povinných kvót na počet žen, například v politice. Myslíte si, že jsou takové kvóty potřeba?
Ne každá z žen se chce věnovat kariéře, která si bere celých dvacet čtyři hodin denně. Pokud se taková najde, je potřeba jí vytvořit vhodný prostor. Ten ale nevznikne žádnými kvótami či pozitivní diskriminací.
Jaké jsou vaše plány pro příští čtyři roky?
Jinak se začíná s institucí, která potřebuje zásadní změnu, a zcela jinak s institucí, která je úspěšná. Bylo by hloupé a nemanažerské bořit pilíře úspěšného podniku. Neočekávejte proto ode mě revoluci. Jisté představy samozřejmě mám. Například zaměřit studium více na získávání praktických dovedností, posílit doktorské studium nebo dále rozvinout možnosti kombinovaného studia. Přemýšlíme o spuštění doktorského programu Evropské právo. Právnické fakultě se navíc otevírají velmi zajímavé možnosti rozvíjet spolupráci směrem na východ.
PrF se umístila jako první v žebříčku Lidových novin. Co to pro vás znamená?
Že jsme první ze čtyř. Je to lepší, než být poslední, samozřejmě nás to velmi těší, ale otázkou jsou kritéria, která Lidové noviny zvolily. Osobně si myslím, že jsou vážnější kritéria než třeba převis v poptávce – například počet profesorských, docentských či doktorandských akreditací. Tady se nemáme za co stydět a jsme zcela konkurenceschopní.
Právnické fakulty patřily po celá devadesátá léta k nejžádanějším mezi uchazeči o studium, s nadsázkou šlo tvrdit, že každý chce být právníkem. Jenom na PrF MU od roku 1993 promovalo přes dvanáct a půl tisíce studentů. Uplatní se tolik právníků v ČR?
Myslím, že ano. Pro každý typ právního řemesla potřebujete jiné lidi. Úplně jinak přemýšlí advokáti, úplně jinou povahu potřebují soudci. Podobně i podnikoví právníci či administrativní pracovníci. V kombinaci s dalšími obory mohou dokonce práva sloužit jako univerzální základ pro ostatní profese.
Mezi studenty jsem zaslechl, že největším problémem PrF je nemožnost získat praxi ještě během studia. Například brněnský Ekologický právní servis je žadateli o praxi přímo zavalen.
Souhlasím, že praxe je málo. Loni jsme s proděkanem Petrem Mrkývkou spustili internetové stránky s nabídkou odborných praxí. Myslím, že se nám docela dařilo. Chceme spustit projekt takzvaných právních klinik. V nich by si studenti procvičovali ty nejpraktičtější právnické dovednosti, na které není v normálních seminářích čas. Ale to je běh na dlouhou trať.
Jaká je podle vás pověst právníků v Česku? Pravděpodobně nejznámějším je dnes Zdeněk Altner, který vymáhá od ČSSD devatenáct miliard korun.
Vidíte, to je zajímavé. Vždycky je nejslavnější ten právník, kolem kterého se točí nejvyšší peníze. To asi nevypovídá nic dobrého o pověsti právníků, že? Ale ono je to jako všude jinde, jde o lidi, o jednotlivce. Právnická profese je všude na světě milována a nenáviděna asi stejně. Řekla bych, že vtipy o právnících jsou dobrým zdrojem pro zkoumání naší pověsti.
