Papežské encykliky se v historii vždy zabývaly tématy, které se týkaly vývoje katolické církve. V posledním století po sekularizaci značné části obyvatelstva ale některé začínají mluvit i k širší než jen katolické veřejnosti. Ta poslední od papeže Františka by měla oslovit všechny obyvatele planety, kterým není lhostejný způsob, jakým se nakládá s přírodou. Encykliku Laudato si' přijel na pozvání Moravsko-slezské křesťanské akademie studentům MU přiblížit její absolvent, kněz a biolog, Marek Orko Vácha.
V květnu letošního roku vyšla první (oficiálně druhá, ale autorem předchozí Lumen fidei byl z velké části ještě Benedikt XVI.) encyklika papeže Františka s názvem Laudato si'. S jejím vydáním opět vyvstala otázka, jakou váhu můžeme encyklikám přikládat. Zda jsou ony „okružní listy“ na úrovni, kterou bychom mohli nazvat až „dogmatickou“, protože jde o slovo papeže, nebo se jedná o určitá doporučení, které papež dává své církvi či světu.
V historii existují encykliky, kterým byla přikládána opravdu velká váha. Ať už se jedná o Rerumnovarum Lva XIII. z roku 1891, která se vyrovnávala s tehdy tolik aktuální dělnickou otázkou, nebo třeba Humanae vitae Pavla VI., který svou encykliku z roku 1968 zaměřil opět na aktuální otázku sexuality. Podle Marka Orko Váchy by měl být encyklice současného pontifika dáván stejně velký, nebo i větší význam.
František promlouvá v Laudato si' nejen ke katolíkům, promlouvá ke všem „lidem dobré vůle“, a to skrze jeden z největších problémů dneška – devastaci přírody. Problém ničení přírody se totiž netýká jen věřících, ale všech obyvatel planety Země. Stejně jako Pacem in terris Jana XXIII. promlouvala ke všem obyvatelům planety za studené války, tak Laudato si' mluví o záchraně našeho společného domova.
Podle Váchy tak současný papež přidává ke třem stávajícím povinnostem věřícího – povinnost vůči sobě, vůči druhým a vůči Bohu – čtvrtou, a to povinnost vůči Zemi. „Je třeba si uvědomit, že dnes se lze provinit nejen na Zemi, ale i vůči Zemi,“ řekl Vácha před plnou posluchárnou fakulty sociálních studií.
Proti křesťanství jsou často vznášeny výtky, které jej činí částečně zodpovědným za ničení přírody. První by mohl být výrazně antropocentrický ráz Genesis, v němž Bůh člověka pověřuje vládou nad světem, který stvořil. Na druhou stranu musí ale ráj střežit a obdělávat jej. Bůh sice je autorem všeho, člověk za to ale pak musí nést zodpovědnost. Díky dílu Teilharda de Chardin pak lze překonat i biblický dualismus ve smyslu muž a žena, ale třeba také příroda a kultura.
Poměrně zajímavou výtkou je i křesťanská eschatologie, jež tvrdí, že svět je pouze přechodným stavem na pouti člověka, který směřuje do pravého domova v nebi, kam jej Bůh bude doprovázet. To je však praxe spíše křesťanských sekt, jako jsou svědci Jehovovi. „Vždyť pokud by křesťan opravdu tvrdil, že mu nejde o nic jiného, než o vlastní spásu, nechoval by se paradoxně vůbec jako křesťan, ale jako pouhý kalkulující člověk,“ upozorňuje Vácha.
Papež František si své jméno zvolil podle sv. Františka z Assisi, který je autorem známé Písně tvorstva, v níž jsou všichni lidé, zvířata, Luna, Slunce, voda a další nazýváni bratry a sestrami. V této souvislosti je pak papežovo ekologické poselství jasné. Co víc, všichni čtyři spoluautoři Laudato si' jsou dohromady zástupci všech barev pleti, muži i ženy, ateisté, katolíci i pravoslavní. Ti všichni spolupracovali s Františkem na koncepci tzv. integrální ekologie.
Základním sdělením integrální ekologie je myšlenka, že pokud chceme chránit život, chraňme jej jako takový v jeho celku. Poukazuje na to, že velké množství ekologických aktivistů v současnosti bojuje za ochranu přírody, ale zničení života interrupcí je nezajímá. A stejně tak existuje mezi věřícími majorita odpůrců potratů, ale páchání násilí na přírodě je už nezajímá.
Podle papežovy integrální ekologie je třeba překonat tuto bariéru a uvědomit si, že každá bytost i rostlina na světě jsou stvořeny díky vůli boží. V souvislosti s tradicí ochrany slabých je potřeba chránit právě i přírodu. Zvířata nejsou jen biologickými mechanismy, které nemají duši, jak tvrdil Descartes, jsou – v návaznosti na sv. Františka – našimi bratry a sestrami.
To je základním sdělením poslední papežské encykliky. „Není třeba být věřícím, abychom si uvědomovali celistvost a provázanost celého světa, celé biosféry. Politická, ale i osobní rozhodnutí, musí být dnes dlouhodobější. Není pravda, že současný stav přírody by byl způsoben pouze jejím vědeckým a ekonomickým využíváním, environmentální krize je totiž především důsledkem krize spirituální,“ uzavírá Marek Vácha.
