Na Filozofické fakultě MU jej znají i ti, kdo s ním nikdy žádný předmět neměli. Studentům přibližuje dílo Shakespeara či Kierkegaarda tak, že se o nich vedou rozhovory i na chodbách nebo při kávě. Petr Osolsobě je jedním z trojice pedagogů, kteří letos poprvé získali Cenu rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy.
Překvapil vás zisk ceny?
Výuku sám pro sebe považuji za nejdůležitější část svého povolání učitele na Masarykově univerzitě, důležitější než granty nebo jiné funkce ve výzkumu a řízení. Proto mě potěšilo a povzbudilo, že to posluchači rozpoznali (troufale si domýšlím) a ocenili v anketě. Meze ankety jsou každému zřejmé; mnoho mých kolegů na fakultě by ocenění zasloužilo stejným, ba větším právem; oni často třeba učí menší skupiny studentů nebo méně přitažlivou látku, ale dobře, přínosně a zajímavě. Rektor Mikuláš Bek během letošní konference o kvalitě vzdělávání v aule Právnické fakulty dosti vhodně poznamenal, že soud o pedagogovi je spíše soud vkusový než soud poznávací, pokud tu můžeme užít známé Kantovo rozlišení. Hledáme přitom nejen předmět, ale zároveň i vhodná kritéria. A přesto (a proto) je potřeba si neustále znovu klást otázku, na čem závisí „kvalita“ myšlení, učení a vzdělávání, jak rovněž příhodně – s odkazem na známou Pirsigovu knihu – připomněl i prorektor Bulant při stejné příležitosti.
Co myslíte, že se na vašem stylu výuky studentům nejvíc líbí?
Otázka nejspíš pro ně.... Snad mé zaujetí pro staré autory, které vyučuji, mám na mysli sv. Augustina, Danta, Shakespeara nebo Kierkegaarda. Mít je rád znamená věnovat jejich dílům čas i odborné studium, ale zároveň to znamená poznávat a mít rád i hodnoty, které oni sami stavěli nad svá díla, ba i nad svá ega. O jiných autorech platí, bohužel, až příliš často pravý opak. Když tedy učím o oněch „starých a dobrých“, k nimž bych měl přidat i Aristotela, je v tom určitý radostný vděk k minulým generacím, že je můžeme číst, chápat a rozumět jim. Často zjistíme, že rozlišovali tam, kde dnes uplatňujeme dosti iracionální a nevytříbené postoje.
Můžete přiblížit, jak vypadá hodina s vámi?
Na začátku semestru zadám pár textů, vesměs primární literaturu, protože humanitní studia hynou pod tíhou sekundární literatury, a to k libovolnému tématu, kdežto tu primární už nikdo pomalu nečte. V hodinách pak předestřu hlediska, ze kterých má posluchač nad látkou samostatně uvažovat. Přitom bývám sokratovsky zaujatý pro dosti vyhraněný výklad v rámci „souboje interpretací“. Tím dávám příležitost, aby se posluchači vyhraňovali a zaujímali rozumná stanoviska, třeba opačná, než jsou ta, která předkládám, ale souvisle vyargumentovaná. Tak společně podstupujeme edukativní riziko, s jehož vyloučením by humanitní vzdělání zůstávalo jen pedantským papouškováním nikdy nedospělých dětí. Předestřít téma by ale samo o sobě nestačilo, pokud by se nedařilo probouzet u posluchačů základní kognitivní postoj, jímž je údiv: Z něho vyvěrá chuť hledat a ptát se. Na osvojení probíraných děl kladu velký důraz – vždyť posluchači s nimi mají žít ne jeden semestr, ale měsíce a roky, nejlépe celý život. Osvojením nemyslím jen znalost, ale započetí vnitřního dialogu s autorem. Humanitní vědy totiž vyvažují princip metodického rozumu principem autority. I umělecká díla jsou autoritami svého druhu; ukazují nám, čeho se dá v tom či onom žánru dosáhnout, ukotvují naše myšlení o tvorbě a dávají nám měřítka.
Jste spíš přísný nebo přátelský učitel?
Nevím, jak odpovědět na vaši otázku, která zahrnuje obtíž podobnou Gödelovu paradoxu. Jsem přísný? Jsem přátelský? Nevím. Zkusím to oklikou. Jsem z generace, která si nezvykla považovat svobodu vysokoškolského vyučování za samozřejmost, spíše se přesvědčila, že je to historicky poměrně vzácná šance. Možná si to dnešní posluchači uvědomují mnohem lépe než my, učitelé, nejspíš proto, že návštěva přednášek a studium je pro ně mnohem bezprostředněji kusem jejich života, poznáním spojeným s ujasněním cílů a sebepoznáváním, jinak řečeno, má mnohem osobnější rozměr. Snažím se jen odpovídat na jejich pozorná očekávání, jak nejlépe dovedu, v tiché konspiraci s těmi kolegy a posluchači, kteří nechtějí přenechávat tradiční akademické území technologickým náhražkám a zbraním hromadného učení.
Sledujete předmětové ankety?
Neměl bych to asi říkat, ale (raději) je nečtu vůbec, protože mi anketní otázky odjaktěživa připadají navádějící a rozporuplné. Jen tak, jednou za pár let, do nich s bázní a chvěním nakouknu a chvíli přemýšlím, o čem by to mohlo vypovídat.
Jaké jsou vaše vztahy se studenty?
Nejraději studenty potkávám mimo výuku, někde v akademickém prostředí, v atriu nebo na chodbách, protože pohostinská zařízení jsou dnes vesměs hlučná a neinspirativní. Fakulta má svůj génius loci, vybízí k povznesení mysli. Měli bychom univerzitního ducha na ní pěstovat. Vzájemně se více vyzývat, ptát se, na čem kdo dělá, co právě čte, který předmět studuje. Vyloučit jalová plácání, twitterování a banality. Těší mne vidět studenta, který čte svázané tiskoviny, nebrouzdá, ale cvičí se v soustředění. Soustředění je na univerzitě posvátné, proto je neruším. Když ale komunikujeme, patřím k těm, kteří trvají na akademických osloveních, a to i v e-mailech, jinak bereme studentům možnost nacvičovat rozdíl mezi osobou a úřadem, což je základní politická a právní zdatnost. Navíc zachovávání rolí dialog spíše osvobozuje, nežli ničí. Spíše se mnohokrát stalo, že dialog se hned pokazil, když jsem nabídl tykání a zrušil formu. Je v tom samozřejmě něco více sociolingvistických faktorů a vzhledem k anglosaskému světu se to dnes může jevit jako nevýhoda.
Jaký by podle vás měl být prototyp kvalitního pedagoga?
Těžko říci, každý má trochu jiné hřivny, někdo se hodí lépe pro speciální výzkum, jiný pro výuku, třetí pro komunikaci a popularizaci poznatků. Ale všechny by měl spojovat jeden akademický duch. Pedagog by měl být pevně ukotven v nadčasových hodnotách, měl by pracovat na svém poli a netančit dobové grantové tance s pomocí nejnovějších floskulí. Jistě používá moderních technologií a softwaru, ale ví, že ty nemohou vyřešit jediný existenciální problém, natož nahradit vzdělání nebo suplovat živý vztah učitele a jeho posluchače. A nade všechno by měl mít lásku ke svému oboru a k druhým lidem. K tomu všemu mám, vím, pořád velmi daleko.
