Všechno je výjimečné, když jste v Antarktidě

Docela zima. Nejenom v Antarktidě, ale i v pracovně šestadvacetileté doktorandky Přírodovědecké fakulty MU Olgy Bohuslavové. Na chladno je zvyklá. Strávila totiž asi dva měsíce nedaleko polárního kruhu. Navíc se samými muži. Stala se tak první Češkou, která se účastnila výzkumu v Antarktidě.

Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že pojedete do Antarktidy? Převažovala radost nebo obavy?
Když mi pan profesor Prošek řekl, že pojedu, tak jsem si řekla: fakt? Když mi to řekl podruhé a potřetí, tak už jsem tomu začala věřit. Byla jsem moc ráda, že budu moct pracovat v terénu. Zároveň jsem ale byla nervózní a bylo mi smutno, protože se mi nechtělo odjíždět od přítele. Člověk ví, že přijde o celou zimu, o společné běžky, lyžování, snowboard.

Jak to, že vybrali zrovna vás?
Byly tam už rozdělané projekty z minulých sezon, takže bylo jasné, že určití lidé pojedou. Já jsem si vybrala jako téma disertační práce plán, co by se tam mělo dělat, takže proto jsem se do Antarktidy dostala.

Vy už jste v polární oblasti pracovala. V čem vám tato zkušenost pomohla připravit se na Antarktidu?
Ve Švédsku jsem strávila tři měsíce za polárním kruhem. Pomáhala jsem tam s výzkumem. Byla to výborná zkušenost pro Antarktidu, ač ve Švédsku nebyla taková zima. Ve Švédsku bylo skutečné léto, i 25 stupňů, když bylo krásné radiační počasí. Radiační počasí znamená, že celý den svítí slunce a nejsou mraky. (vysvětluje a směje se) Pomohlo mi to i v tom, co si vzít s sebou. Do Antarktidy jsem měla stejný batoh, navíc goretexovou bundu a zateplené kalhoty, jakoby na lyžování, termoprádlo, jinak nic speciálního. Čepici a rukavice beru pořád.

Polární expedice musela s odletem do Antarktidy čekat v Jižní Americe. Počasí vám nechtělo přelet dovolit. Jaké to nakonec bylo, když řekli: letíme, a za chvíli už člověk stál na kontinentě, kam mnoho lidí ještě nikdy nevkročilo?
Přiletěli jsme ve tři hodiny ráno, zrovna vycházelo slunce. Bylo to nádherné. Zrovna předtím byla nějaká vánice, takže všude byly hromady sněhu, my jsme vystoupili a z těch minus deseti stupňů jsme byli dost vyjeveni. To si člověk teprve uvědomil, že stojí v Antarktidě. Měla jsem úžasnou radost.

Pak vás ještě čekal let na stanici na ostrově James Ross.
Jak jsme na Rosse přiletěli, uviděla jsem ty červené kontejnery a stanici v reálu. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaké já mám štěstí, že to můžu vidět ve skutečnosti, že můžu být součástí týmu. Bylo to fakt jedinečné. Když se tam dostane patnáct lidí ročně, tak to ani jinak být nemůže.

V čem spočívala vaše výzkumná práce v Antraktidě?
Zkoumala jsem ekologii lišejníků na odledněných částech ostrova. Na stolových horách. Jsou to takové staré bazaltové proudy, které jsou několik kilometrů dlouhé a třeba 300 metrů vysoké. Na nich se vyskytují lišejníky v hojném množství. Jde o dlouhodobý výzkum, který má sloužit k prozkoumání antarktických oáz, protože se všichni vědci budeme snažit dát dohromady mozaiku o globálním oteplování. Zjišťujeme, jak organismy v tamějších extrémních podmínkách fungují a jak na měnící podmínky reagují. To se týká řas, sinic i lišejníků.

Strávila jste hodně času terénním výzkumem?
Ten byl hlavní. Jak je pěkné počasí, člověk se musí podřídit a být v terénu co nejdéle. Jakmile se ale v terénu něco zjistí, je potřeba to zpracovat v laboratoři. Asi jednu třetinu času, co jsme mohli být venku, jsme však museli strávit na stanici kvůli nepříznivému počasí. Někdy sice bylo pěkně, ale terén zůstal po minulé vánici tak zasněžený, že se zkoumat nedalo, všichni totiž potřebují terén odkrytý. Ke konci února už sníh po vánici zůstával, přimrzal, klesala teplota a foukal silný vítr.

Jaký byl váš nejdelší výzkumný pobyt venku?
Měla jsem takovou práci, že jsem nejezdila ven na více dní. Nejdéle jsem byla v terénu asi od devíti ráno do devíti večer.

Co musí mít člověk na sobě, aby polární výzkum vydržel?
Kolikrát jsme na kopec lezli v tričku s krátkým rukávem, protože bylo krásně. Ale nahoře je pak člověk zpocený, tak na sebe natáhne jednu mikinu, za hodinku další, pak bundu. Někdy ale byla zima taková, že i když se člověk navléknul, moc dlouho venku nevydržel. Třeba dvě hodiny a dost.

Na fotkách z Antarktidy bývají tuleni. Viděla jste je někde blízko stanice?
Někteří tuleni připlouvali ke stanici s přílivem a pak se tam povalovali a vyhřívali na sluníčku. Když k nim člověk přišel, byli zvědaví. Ale oni se moc nehýbají, jenom zvedají hlavu a přes to své tlusté tělo se otáčí. Nejsou nevrlí nebo naštvaní. Měla jsem tam jednu takovou, nevím jestli tuleně nebo tulenici, ale myslím, že to byla tulenice, s ní jsem komunikovala, když jsem byla sama. (směje se)

Takže když už nebylo s kým mluvit na stanici, počkala jste na příliv…
To ne, prostě byli roztomilí. Taky tam byli tučňáci, ale méně.

Jaké to bylo ocitnout se najednou na tak dlouhou dobu mezi samými muži?
Když jsem se dozvěděla, že bych měla jet a když už to bylo jistější, a bylo jistější i to, že tam budu jediná žena, byla jsem z toho trochu nervózní. Ale nakonec to bylo, jako bych jela s partou kamarádů do hor. Někdy tam samozřejmě byly menší rozpory. Třeba že v kuchyni jsem dávala věci na své místo, chtěla jsem to po ostatních, což se ukázalo jako hloupost. Ale žádné problémy jsme nakonec neměli.

V čem spatřujete význam toho, že jste byla první Češkou, která jela do Antarktidy zkoumat?
Bylo to dobré z důvodu postavení žen ve vědě. Věřím tomu, že spousta žen by tam chtěla jet a bylo by to určitě dobře. Zkoumání tam není vyloženě výsadou mužů, ale přece jenom do tak extrémních oblastí, jakými polární jsou, bude určitě vždycky jezdit víc mužů. Asi je to tím, že ženy pak mají děti a musí se o ně starat, kdežto chlapi můžou jezdit pořád.

Myslíte si, že se do Antarktidy někdy vrátíte?
Myslím, že ano. Příští sezonu bych tam měla být z toho důvodu, že by se mělo pokračovat v započaté práci. Ovšem financování je komplikované, takže uvidíme.

Jak se vám v Antarktidě spalo?
Ze začátku jsem měla problém s tím, že jsou tam neotvíratelná okna kvůli tepelným ztrátám, na celé stanici se dají otevřít jenom tři okna. Já jsem větrací člověk, ale zvykla jsem si, spalo se tam perfektně, což je důležité, aby člověk pak mohl pracovat v terénu.

A co světlo v noci?
Stanice neleží za polárním kruhem, takže když jsme přijeli, ze začátku v noci světlo bylo, ale pak se doba tmy prodlužovala. Já jsem to ale moc nevnímala, mně stačí přítmí, abych usnula. Ze začátku byla tak tři čtyři hodiny tma. Spíš mě ze začátku rušilo, že slunce vycházelo ve tři ráno, to jsem se budila. Na konci února byla tma v deset a o půl šesté vycházelo slunce.

Co vám bude z Antarktidy chybět nejvíce?
Prostě všechno v Antarktidě je výjimečné. Rozhodně mi bude chybět prostředí, příroda je neuvěřitelná. Člověk ví, kam jede, takže je na to nějak připravený, ale realita je mohutnější. Nejsou tam žádné civilizační zvuky. Pokud člověk stojí venku, jsou slyšet rybáci, vítr, občas nějaká velryba. Někdy člověk vyleze na kopec a pokud je sám a je bezvětří, zažije stoprocentní ticho. To je úžasné. Pak ledové kry, moře, mraky, které tady člověk nikdy neuvidí, prostě jsem si tím splnila svůj sen a zároveň jsem pracovala na své disertační práci.