V den, kdy i česká média od rána do večera rozebírala výsledky amerického superúterý, se o tamních prezidentských volbách mluvilo také na Fakultě sociálních studií MU. Přednášela na ní Jessica N. Grounds, konzultantka, která se celý život snaží podporovat ženy v tom, aby se i ony ucházely o vysoké politické posty, a která také stála u začátků prezidentské kampaně Hillary Clinton.
„Organizace Women ready for Hillary vznikla dva roky předtím, než Hillary vůbec oznámila, že hodlá kandidovat. Prostě jsme byli přesvědčení, že je tou nejlepší možnou adeptkou,“ řekla mimo jiné Grounds, jež organizaci rok a půl vedla. Na FSS mluvila o tom, jak americké prezidentské kampaně fungují, ale také o tom, proč je pro ženy pořád velice složité dostat se byť jen do role adeptek na vysoká politická místa.
Když se oprostíme od obsazení současné bitvy o post prezidenta Spojených států, má dnes žena stejnou šanci stát se hlavou země jako muž?
Uspět ve volební kampani má šanci úplně stejnou, dělala se na to spousta výzkumů. Jenže cesta žen k tomu, že se rozhodnou o úřad vůbec usilovat, je daleko obtížnější. Nemají většinou stejnou finanční podporu a za sebou politickou kariéru a taky je tak často jako muže nikdo nevybízí, aby kandidovaly. Výzkumy také říkají, že se necítí tak kvalifikovaně, aby se o politické funkce ucházely. Ženy vídáme stále ještě spíš na nižších politických úrovních. Má to spoustu vysvětlení. Žena častěji pečuje o děti a rodinu, a když jí třeba později onemocní rodiče, je to spíš ona, kdo se o ně bude starat. Důležité je také to, že ženy většinou nikdo nepřipravuje, aby se staly vůdci, kdežto muže ano. Přitom to neznamená, že ony by se jimi nechtěly stát! Jen je potřeba je k tomu vést.
Dlouhodobě vedete školení, kde učíte právě to, jak se ženy politickými lídry stát mohou. Jaké jsou důvody, proč se na vás ženy obracejí?
Hlavní jsou dva. Ten první je spojený s jejich kvalifikací. Jennifer Lawless z Americké univerzity ve Washingtonu zkoumala muže a ženy, kteří se ucházeli o politický úřad. Byli to většinou političtí aktivisté, byznysmeni a právníci, u obou pohlaví podobně. Jenže ženy se cítily být pro daný úřad daleko méně kvalifikované, i když měly třeba stejné zkušenosti jako muži. Bojí se, že nejsou dost schopné.
Další věc je, že nejdůležitější pro to, aby člověk ve Státech mohl kandidovat, je získat dost peněz. Platí to na úrovni celostátní i lokální, kampaň je velice nákladná záležitost. Člověk se musí opravdu hodně snažit sehnat peníze, ale to pro ženy není komfortní situace. Neumí chodit za jedním, druhým, třetím člověkem a říkat, dejte mi pět dolarů, chci je použít na opravdu dobrou věc. Ženy tak nějak celkově nerady řeší peníze. Neumí říkat, že stojí za to, aby do nich někdo investoval.
Může to být důvodem, proč existuje mezi muži a ženami platová nerovnost?
Přesně tak! I výzkumy ukazují, že si ženy daleko méně říkají o zvýšení platu a toto je přesně ten důvod. Nechtějí o tom vyjednávat. Není to biologické, žádná přirozenost, prostě nám to nikdo nevštěpuje. Ale není to jen na straně žen, tahle forma diskriminace se projevuje celkově. Existuje jeden trochu bláznivý výzkum, který říká, že když mají šéfové – muži i ženy – zvyšovat zaměstnanci plat, dívají se u mužů na potenciál, ale u žen na to, co už dokázaly. Je to velmi neférový standard. Ona dostane peníze za to, co udělala, on za to, že možná něco udělá.
Opakovaně říkáte, že je nutné mít ve vysoké politice větší zastoupení žen. Čím argumentujete především?
V populaci jsou muži a ženy zastoupeni zhruba půl na půl a rovnější by tedy mělo být i zastoupení v politice. Ženy totiž řeší věci trochu jinak než muži. Muži se soustředí na národní bezpečnost a ekonomiku, mívají globálnější pohled. Ženy se zajímají o to, jaký to má dopad na konkrétní lidi, na rodiny, jak to ovlivňuje zdravotnictví nebo oblast vzdělávání. Když se u jednoho tématu muži a ženy spojí, rozšiřuje to debatu na další důležité věci a je menší pravděpodobnost, že se něco opomene. Není to o tom, že je někdo v něčem lepší. O věcech se pak jednoduše diskutuje jinak. Nechci to zjednodušovat na to, že všichni muži jsou egoisté a ženy vůbec, to rozhodně ne, ale u žen se zkrátka méně často stává, že se zaseknou na svém názoru, ze kterého nejsou schopné slevit. Umí víc spolupracovat.
V některých zemích odpovídají na takové výzvy kvótami. Co si o nich myslíte?
Myslím, že kvóty můžou otevřít dveře, ale rozhodně nefungují jako celkové řešení. Nejsem proti těm, kteří něco takového zavedli, ale není to všespásné. Navštívila jsem kdysi jednu evropskou zemi, nebudu uvádět kterou, kam mě pozvaly politické strany k debatě o vůdcovských schopnostech žen. Měli nově zavedeno, že musí dostat na kandidátky určité procento žen, ale byli z toho nešťastní. Říkali, že je to fajn, ale že nemají adeptky a kde je mají vzít? A to je právě problém. Když jsou dlouho dveře zavřené, nemůžete čekat, že kvóty způsobí, že se do nich všechny ženy pohrnou. Nikdo je k tomu nevedl, nepodporoval, ani neškolil. Opravdu nemám ráda, když pak někdo říká, že se zavedly kvóty, ale ženy se nehlásily, tak to asi nechtějí. On je na to jen nikdo nepřipravil. Kdyby mě z nějakého důvodu nechtěli pustit do restaurace a pak najednou otočili a snažili se mě jako hosta dostat, tak by mi to taky přišlo podezřelé. Tohle nejde změnit jen tak, musíme být trpěliví.
Na přednášce jste mluvila o tom, že když se ženy ucházejí o vysoké posty, bojují se spoustou překážek. Zároveň ale také padlo, že v USA je 60 procent oprávněných voličů ženského pohlaví, což jim spíš nahrává, ne?
Ono to není tak jednoduché. Nemůžete jednoduše říct, podpořte mě jen proto, že jsem žena. I když je samozřejmě dobré s touto informací pracovat. Větší množství voliček ve Státech je pro kandidáty i kandidátky signálem, že by měli program víc přizpůsobovat na míru ženám. Nemusí to být výhoda jen pro ně. Jiná věc je, že ženy nejsou tolik politicky angažované. Někdy mají pocit, že politika je něco špinavého a teď je otázka, jak je přimět, aby se o ni víc zajímaly. Protože dokud nebudou, nebudou ani volit, ani usilovat o to, aby je někdo volil. Je to všechno propojené.
