Jako malá učitelkou být nechtěla. „Ve druhé třídě jsem si přála být
potápěčem, pak hudebním skladatelem,“ říká sedmadvacetiletá Eva Kaličinská,
která vystudovala Pedagogickou fakultu MU a nyní pracuje jako pedagožka volného
času v pobytovém azylovém centru v Zastávce u Brna. Denně se setkává s lidmi
nejrůznějších národností.
„Pracuji ve výtvarné dílně, která je otevřena každý všední den. Dopoledne je určena především dospělým, protože děti jsou ve škole, odpoledne pak dětem,“ popisuje Kaličinská. Někdy je v dílně patnáct lidí, jindy nepřijde nikdo. „Téměř každý den musím dojít na pokoj, zvednout lidi z postele, ve které třeba tři čtyři dny čekají v apatii na rozhodnutí. Nemohla bych jenom sedět a číst si knížku, než mi skončí pracovní doba,“ říká. Člověk, který v centru pracuje, musí být podle ní vnímavý, musí být schopen empatie, ale nesmí to být pseudozáchranář, který se nechá přivázat ke stromu, aby ho ubránil.
Eva Kaličinská se snaží, aby její dílna nebyla tou, kam lidé přijdou, a kreslí se zátiší. „Důležitá je pohoda. Když mí klienti kreslit nebo modelovat z hlíny nechtějí, uvařím jim čaj a oni v dílně třeba jenom sedí,“ poznamenává.
Jedním z dětí, které si ve výtvarné dílně Evy Kaličinské kreslí, je pětiletá Momi z Nigérie. Foto: Archiv E. Kaličinské.
Zajímavé podle pedagožky je, že
se klienti k výtvorům nevracejí. „Myslím, že to souvisí s jejich situací.
Dnes je dnes, uděláme to teď a už se k tomu nebudeme vracet. To je typické,“
myslí si a dodává: „Hodně je baví malovat na velké formáty. Na rozdíl od českých
dětí, které si vezmou malý štětec, malý papír a něco si tam šmrdolí, klientům
nechybí velkorysost, rychlost a přesnost ve vyjádření. Dost často mají perfektně
v oku třeba zvířata.“
Do její dílny docházejí lidé nejrůznějších národností, například z Konga, Kamerunu, Sierry Leone, Myanmaru, Srí Lanky, Kuby či Peru. „Jsou tady i lidé, kteří v zemi původu byli umělci, a od těch se mohu učit zase já,“ zdůrazňuje. V dílně má hodně lidí, kterých si váží. „Třeba Zak ze Somálska, kterému je přes padesát a mluví šesti světovými jazyky. Nebo lékař z Kábulu. Ale jsou tam i lidé, kteří jsou ve vazbě, protože u nás něco provedli,“ upřesňuje. „Člověk si připadá, že pro ně dělá něco hezkého, ale občas je mi líto, když to lidi berou jako samozřejmost proto, že za to mám zaplaceno,“ říká.
V listopadu bude Kaličinská v centru pracovat tři roky. Za tu dobu už poznala různé kultury z dalekých koutů světa. „V multikulturním prostředí vznikají i zábavné situace. Například jeden klient chtěl vědět, jak se vaří krupičná kaše. Udělala jsem jim ji. U jídla se pak sešli člověk ze Somálska, Kuby a Nepálu. Somálec je zvyklý, že všichni jedí doma z jednoho talíře, ale pro Nepálce se to rovná skoro zasnoubení. Somálec mu pořád nabízel talíř a člověk z Nepálu si nebyl jistý, zda to má přijmout,“ vzpomíná s úsměvem pedagožka.
Každý den však není v pobytovém azylovém centru veselo. „Jsou tu lidé s opravdovými problémy. Hodně jim jde o život. Někdy se u mě i rozbrečí. Vědí, že zítra už u nás nebudou moci být a budou se o sebe muset postarat. Když pak třeba jedu tramvají a slyším, o čem se lidi v Brně baví, tak je mi to k smíchu a trochu mě to nudí, protože jsou to vážně úplné hlouposti, a jim to vůbec nedochází,“ dodává.
