Zázraky v medicíně dávají nemocným naději

Po každé velké vizitě má třiašedesátiletý lékař Jiří Vorlíček dobrý pocit. Už tím, že někomu udělá radost, a také proto, že si bezprostředně uvědomuje, jaké má štěstí, že ho nepostihla žádná těžká nemoc. „Pokud bych teď vážně onemocněl, vezmu to pokojně. Kdyby mi bylo třicet, budu to brát jako křivdu,“ říká přednosta Hematoonkologické kliniky Fakultní nemocnice Brno. Profesor Vorlíček zastává celou řadu funkcí, jednou z nich je i pozice proděkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Za zásluhy o stát v oblasti vědy převzal 28. října z rukou prezidenta republiky vyznamenání.

Dostal jste od prezidenta republiky státní vyznamenání, jak jste se o něm dozvěděl?
Asi dva týdny před slavnostním ceremoniálem jsem přišel domů. Tam jsem měl dopis z kanceláře prezidenta republiky, a protože převzal záštitu nad národním onkologickým programem, tak mě každý rok zve na Hrad v rámci oslavy státního svátku 28. října, takže jsem pozvánku čekal.

Ale tentokrát to bylo něco jiného.
Jenomže tam bylo napsáno: Vážený pane Vorlíčku, mám pro Vás závažnou zprávu. Prezident republiky se rozhodl, že Vám udělí státní vyznamenání. Tak jsem se úplně zarazil, sedl jsem si do křesla, řekl manželce, aby si to přečetla, ona z toho také oněměla, tak jsme tam tak seděli v tom našem obýváku a říkali jsme si, to snad není možné, proč bych to měl být zrovna já. Než mi přišel dopis s organizačními pokyny, tak jsem si myslel, že se spletli, a byl jsem docela nervózní. Pak už jsem tomu uvěřil.

„Lékař, který není zároveň psychologem, není dobrý lékař,“ říká prof. Jiří Vorlíček. Foto: Archiv J. Vorlíčka.

Atmosféra ceremoniálu byla velmi slavnostní, jak jste to prožíval?
Samotný obřad na Hradě pro mě byl nesmírně emotivní. Byli tam politici, rektoři vysokých škol, lidi, které známe z televize, k tomu hymna, byl to jeden z nejemotivnějších pozitivních zážitků v mém životě. Jsem si ale vědom, že dobře pracují deseti tisíce lidí, ale vyznamenání potom dostane jenom jeden. Beru to jako štěstí, ale uvědomuji si, že to nemůže být spravedlivé. Nemyslím si, že bych byl něčím výjimečný. Já se prostě snažím pracovat, jak nejlépe umím a to je všechno.

Pocházíte z lékařské rodiny. Jak moc vás prostředí, ve kterém jste vyrůstal, ovlivnilo ve výběru povolání?
Je pravda, že když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být zemědělcem. Až do třetí třídy jsem chodil k jednomu soukromému zemědělci dívat se na koně a prasata, ale nakonec se projevil vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Oba rodiče byli lékaři, spousta příbuzenstva také a navíc jsme bydleli v nemocnici. Takže když jsem chodil na gymnázium, bylo mi už úplně jasné, že chci být lékařem.

Chodili rodiče i doma v bílém plášti?
Ano. Ráno v plášti odcházeli, po večeři se tatínek ještě chodil dívat na pacienty. V nemocničním parku jsem sáňkoval, takže nemocnice byla přirozená součást mého života a je doposud.

Když jste se na lékařské fakultě rozhodoval, kam vaše cesta povede dál, podle čeho jste si obor, kterému se nyní věnujete, vybíral?
Už tenkrát jsem cítil, že onkologie je jedním z medicínských problémů, a když je člověk na vysoké škole, myslí si, že by mohl něco úžasného vynalézt. Je velký idealista. Druhý důvod byl ten, že když jsem vysokou školu v Brně v roce 1969 dokončil, tak bylo v onkologickém ústavu místo, tak jsem toho využil.

Nakolik jste vy jako onkolog zároveň i psychologem?
Lékař, který není zároveň psycholog, není dobrý lékař. U některých oborů je to ale zvláště potřeba a onkologie k nim nepochybně patří. Rakovina je hodně tabuizované onemocnění, kde lidé mají strach, protože v minulosti skoro všichni pacienti zemřeli, a také proto, že někde se na rakovinu umírá za velkého utrpení. Lidé se bojí víc právě toho utrpení než samotné smrti.

Jak se musí onkolog k pacientovi chovat?
Musí zvolit otevřený, partnerský přístup a musí mu umět správně říkat špatné zprávy, mezi něž patří i sdělení onkologické diagnózy, protože jen pacient, který zná svou diagnózu, může dobře spolupracovat. Pokud nespolupracuje, léčba nemůže být úspěšná.

Co musí mít onkolog, aby dokázal s pacientem správně spolupracovat?
Musí mít velkou vstřícnost, empatii. Když toto onkolog nemá, tak mají on i jeho pacienti problémy.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Mnozí tvrdí, že je to právě sdělování diagnózy, ale pro mě ne, já to dělám celý život. Podle mě je nejtěžší, když lékař zjistí, že udělal chybu. Sice se tím trápí, ale musí z toho vyvodit důsledky a právě to, že si člověk přizná svoji chybu, mu pomáhá udržovat se v určité pokoře. A lékař, který v sobě pokoru nemá, bude chyby nakonec kupit.

Udělal jste někdy vy zásadní chybu?
Žádnou takovou, která by se řešila soudně, jsem neudělal. Jsme lidé, takže když k nějaké chybě dojde, řešíme to kolektivně a snažíme se ji příště neudělat.

Jak se vyrovnáváte s tím, když vám zemře pacient?
Pokud zemře a já vím, že pro něj moje pracoviště udělalo vše, co bylo potřeba, tak toho pacienta vytěsním z hlavy. Pokud bychom zjistili, že jsme pro něj mohli udělat víc, trápí nás to, probíráme to a snažíme se z toho vyvodit nějaké závěry. Není možné, abych měl všechny pacienty v sobě nashromážděné. Nemohu se hroutit nad individuálním osudem, když jsme pro toho člověka udělali maximum. Někdy je to velmi těžké, například pokud umírají ženy, které po sobě zanechávají malé děti, umírají mladí lidé, jejichž rodiče se z toho hroutí.

Stal se vám v lékařské praxi nějaký zázrak?
Zázrak v medicíně je to, že se stane něco, co jsme vůbec nepředpokládali. Vzpomínám si na pacienta, který odešel s tím, že musí během několika měsíců zemřít, a já jsem ho potkal za dva roky na České ulici v Brně ve velmi dobrém stavu. Zázraky se nedějí často, ale právě ony dávají vážně nemocným lidem naději, která je pro ně posilující.