Asi málokoho by napadlo prostě se sebrat a vyrazit do afrického
slumu pomáhat místním lidem. Dva studenti z Fakulty sociálních studií
takovou výpravu podnikli loni v létě. Ester Danelová a Tomáš Chalupský
strávili jeden měsíc v dětském domově v jednom z mnoha slumů v keňském
Nairobi. Letos na podzim se rozhodli, že budou pomáhat lidem žijícím
v tamějších otřesných podmínkách dál. V prostorách studentského klubu
Krmítko na FSS proto uspořádali výstavu fotografií spojenou s dražbou,
která má pomoci zaplatit školné jednomu z chlapců z domova.
Ne každý si asi dovede představit, jak to v takovém slumu vypadá. Jak to na vás působilo?
Danelová: Není slum jako slum. V Nairobi je jich spousta a jsou v nich dost různé podmínky. My jsme byli v jednom z těch lepších. Třeba v Kibeře, což je největší slum v Nairobi a jeden z největších v Africe, žije na kilometru čtverečním neuvěřitelné množství lidí, uličky tam mají půl metru a uprostřed toho je ještě kanál. Nemají tam kanalizaci a nemají záchody, takže tam funguje takzvaný lítající záchod. To znamená, že potřebu vykonáte do igelitky a odhodíte ji třeba na okraj silnice. Ve slumu, kde jsme byli my, záchody měli. Lidé jsou tam trošku bohatší – je mi doteď záhadou, jak to dělají.
Jak vypadají třeba domy ve slumu?
Chalupský: Tam, kde jsme byli my, měli i několikapatrové zděné domy podél hlavní silnice. Nejběžnější jsou ale domky z vlnitého plechu. Dřevo je dost vzácný artikl. Je ale šílené, jak jsou lidé i přes ty otřesné podmínky hrozně v pohodě. Nevnímají to, i když určitě mají svoje sny. Ono totiž stačí jenom vyjet ze slumu do města a tam vidíte vilkové čtvrti s několikametrovými ploty a nádhernými zahradami.
Danelová: Celá společnost je tam na slumy tak nějak zvyklá a málokoho asi napadne, že by se s tím dalo něco dělat. Vlastně nikdo pořádně neví, co si s tím počít, protože ve slumech žije asi polovina obyvatel Nairobi.
„Bydleli jsme v dětském domově, chodili jsme s dětmi do školy, učili je pár předmětů a hráli jsme si s nimi,“ říká Ester Danelová.
Danelová: Celé to byla náhoda. Jeden známý rozbíhal sociální podnikání v Nairobi. To znamená, že učil nemajetné lidi, jak něco vyrábět a jak to pak prodávat. Úplně náhodou se v Nairobi dostal do kontaktu s jednou školou a dětským domovem, a když o tom tak povídal, tak jsem si řekla, že prostě pojedu.
Kde jste sháněli peníze na cestu?
Danelová: Není to zapojené do žádného oficiálního dobrovolnického projektu – nic nám bohužel nevyšlo, tak jsme se rozhodli oslovit různé známé a kamarády a říkali jsme si, že když to ani takhle nevyjde, tak se prostě zadlužíme a budeme to pak splácet. Nakonec to ale dopadlo tak, že se nám z darů podařilo pokrýt všechno. Bylo to hrozně zvláštní, protože nám lidé najednou dávali spoustu peněz z vlastních rodinných rozpočtů a důvěřovali nám.
Jak dětský domov vůbec vznikl?
Danelová: Založili ho dva místní nadšenci jménem Sylvia a Moses – oba také obyčejní lidé ze slumu. Začali učit skupinku dětí jednoduše venku pod stromem. Ještě před několika lety byl totiž v Keni takový zvláštní paradox, že základní vzdělání bylo povinné, ale placené. Spousta lidí papírově ani neexistovala, protože jejich rodiče neměli peníze na to, aby je zapsali do matriky a tudíž neměli ani žádný příjem, natož nějaké peníze na školu. Několik dětí ze skupiny bylo streetboyů (dětí z ulice), a Moses a Sylvia si je časem vzali k sobě. Dnes jsou po několika letech činnosti už asi dva tři měsíce oficiálně registrovaným dětským domovem, kde mají toho času asi sto dvacet dětí.
Co přesně jste tam dělali vy?
Chalupský: Bylo to dost volné. Bydleli jsme v dětském domově, chodili jsme s nimi do školy, učili jsme pár předmětů a hráli jsme si s dětmi. Je to bývalá britská kolonie, takže oficiální jazyk je angličtina. Ne všichni umí výborně, ale na komunikační úrovni se s nimi domluvit dá.
„Ve slumech jsou nejběžnější domky z vlnitého plechu. Dřevo je dost vzácný artikl. Je ale šílené, jak jsou lidé i přes ty otřesné podmínky hrozně v pohodě,“ říká Tomáš Chalupský.
Chalupský: Pořád jsme přemýšleli, jak bychom mohli ještě pomoct. Oni tam samozřejmě dostávají nějaké sponzorské dary a daří se jim náklady jakž takž pokrýt. Funguje tam dokonce i adopce na dálku. Ale občas se objeví něco, na co prostě peníze nejsou. Když byla Sylvia naposledy těhotná, bylo to rizikové těhotenství. A tak se pár lidí rozhodlo, že se jí pokusí zaplatit porod v nemocnici.
Danelová: A jedním z takových zvláštních výdajů je i to, že se jeden z kluků z dětského domova dostal na vysokou školu. Což je dost síla. Nejen proto, že se to běžně nestává, ale i proto, že jako jeden z mála bude mít příležitost dostat se ze slumu. Pro ostatní děcka to bude hrozně velká motivace. Je to takové prolomení společenských bariér – děti si uvědomí, že jejich sny se můžou splnit.
Proč zrovna výstava na vysoké škole?
Danelová: Spojení je ideální, protože student tady může pomoct studentovi tam. Za fotku chceme sto padesát korun, což není zas tak moc. Když je to na nějaký anonymní projekt, tak sice víte, že je to pro dobrou věc, ale nevidíte to tak zřetelně. Takhle je to pro jednoho konkrétního člověka, který je navíc také vysokoškolák. Bohužel je problém, že nám na výstavě trochu zaniklo poslání, takže se toho zas tak moc neprodalo. Ale určitě se i teď po skončení výstavy budeme snažit udávat fotky dál i jiným způsobem. Chystáme webové stránky, a pokud se nám kdokoliv ozve třeba e-mailem, budeme moc rádi.
Co ten měsíc ve slumu dal vám?
Danelová: Prodělala jsem úplně novou kulturní zkušenost. Tohle bylo poprvé, kdy jsem skutečně žila s lidmi, kteří běžně zažívají úplně něco jiného než my, a vytvořil se mezi námi nějaký vztah. Oni sami pak hodnotili, že největším přínosem pro ně nebyla ani tak práce, kterou jsme tam dělali, ale to, že jsme byli první běloši, kteří tam přijeli a dokázali s nimi žít, chodit na stejný záchod, jíst stejné jídlo. To nám v průběhu vůbec nedocházelo. Ony ty podmínky jsou tam skutečně takové, že ne každý si na to asi troufne. Je fajn, že se nám podařilo aspoň trochu nabourat představu, že bílí lidé, kteří jsou pořád ještě spojováni s bohatsvím, schopní žít v jejich standardech.
