Bustu hraběte Kounice v předzahrádce hlavní univerzitní menzy na Moravském náměstí mine každý student, který sem jde z centra města na oběd nebo večeři. Denně se tady vydá asi dva tisíce porcí jídla, a i když už to není největší univerzitní menza a v průběhu desetiletí se chodilo jíst na různá místa, historicky je ta nejdůležitější. Univerzita ji má právě díky hraběti.
Celý palác označovaný jako Kounicův je se studenty spjatý už od doby, kdy ještě neexistovala Masarykova univerzita. V letech 1871 až 1873 ho podle publikace „Kounicův palác, centrum Masarykovy univerzity“, vystavěl Josef Arnold podle plánů Karla Exnera. Od něj palác koupil v roce 1905 právě Václav Kounic, který ho chtěl věnovat své nastávající ženě Josefině Horové. Budoucí manželka ho však přiměla, ať ho raději daruje ve prospěch nemajetného českého studentstva, což hrabě s velkým vlasteneckým a sociálním cítěním opravdu udělal.
Vznikl spolek (jinak nebylo možné dar přijmout) s názvem Kounicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně, na jehož konto plynuly hlavně výnosy z pronájmu domu (dnešní rektorát byl v té době hlavně bydlení pro vyšší střední třídu). Z nich se později zaplatila stavba Kounicových kolejí v Žabovřeskách.
Nebýt tohoto daru, bůh ví, jak by to bylo se studentským stravováním. Za účasti zmíněného spolku byl v roce 1917 založen jiný spolek s názvem Menza akademická českých vysokých škol brněnských, který si jako svůj hlavní úkol vytkl vytvoření studentské stravovny.
„Do té doby se o stravování nemajetných vysokoškoláků staral kolejní spolek, který provozoval provizorní menzu v hostinci A. Šmerdy na adrese Tivoli 1, dnes Konečného náměstí,“ uvedl Jiří Pulec, někdejší ředitel Archivu MU, s tím, že takové řešení bylo od začátku nevýhodné a nedostatečné. Proto se tolik hodilo, když mohla hlavní menza vzniknout v Kounicově paláci. Vařit se v ní začalo 4. května 1920 a s válečnou přestávkou do ní chodí studenti jíst až dodnes.
Po desetiletí nejvytíženější stravovna
V 70. letech do ní v době svého studia docházel také bývalý ředitel univerzitního archivu Pulec. Vzpomíná si, že menza byla tehdy menší, sídlila jenom v přízemí a byla trvale přetížená. „Za obědvajícími nezřídka postávali další studenti, kteří čekali na uvolněná místa. Fronta na oběd se někdy táhla přes nádvoří až na Brandlovu ulici a od vstupu se k ní připojovala ještě fronta na stravenky,“ vybavuje si Pulec.
Čekání v dlouhé řadě pamatují také studenti z nedávné doby, kdy měla univerzita až 40 tisíc studentů. Na přelomu 70. a 80. let jich přitom bylo jen devět tisíc. Argumentem pro návštěvu menzy byla hlavně cena jídla. Už v 50. letech byla podle Pulce stanovena na dvě koruny šedesát haléřů a po desetiletí se neměnila. Pro srovnání guláš v oblíbené hospodě U Čápa nedaleko filozofické fakulty stál zhruba osm korun.
V Akademické menze se tehdy stravovala většina studentů. Další chodili obědvat do menzy VUT v Kounicově ulici a do malé stravovny v Dominikánské ulici. Nacházela se v domě, který dnes už nestojí, musel ustoupit stavbě Velkého Špalíčku.
Na novodobé fronty na Moravském náměstí si moc dobře vzpomíná i současný ředitel Správy kolejí a menz Zdeněk Čížek. Na přelomu tisíciletí vydávala hlavní menza až tři tisíce jídel denně, dnes je podle jeho mínění na úrovni své technické kapacity – sní se tady do dvou tisíc porcí denně. O velký odliv strávníků se postarala hlavně výstavba kampusu a tamějšího Academic restaurantu.
