Doprava tvoří v rozpočtech obcí nezanedbatelnou položku, starat se totiž musí o stovky tisíc kilometrů silnic, a tak vydávají na opravy či budování komunikací, ale také na zajišťování dopravní obslužnosti přes deset procent svých příjmů. Do podrobnějšího porovnání výdajů obcí se pustili na Ekonomicko-správní fakultě MU a o jejich práci projevilo zájem Společenství místních samospráv.
„Jde o první krok, kterým bychom chtěli obcím umožnit jednodušší vzájemné srovnání. Jde o to, aby se starostové mohli jednoduše dostat k informacím o tom, jak v oblasti dopravy hospodaří podobně velké obce a zda se třeba u nich nemohou inspirovat a ušetřit,“ přiblížil možné využití dat Vilém Pařil, vedoucí diplomové práce Lucie Bábíkové, která se analýzou výdajů zabývala.
Přestože výsledky jsou zkreslené tím, že obce nezařazují řadu výdajů do stejných rozpočtových kapitol, první výstupy jsou zajímavé. „V analýze jsme srovnávali rozpočty všech zhruba 6250 obcí v České republice (v průběhu sledovaného období se počet obcí měnil). Snažili jsme se najít především ukazatel, na jehož základě se mohou sídla porovnávat mezi sebou. Výdaje jsme tedy vztahovali k jednomu metru komunikace,“ uvedl Pařil.
Podíl výdajů na dopravu závisí na velikosti obce, v rozpočtech obcí činí v průměru asi jedenáct procent, ale větší sídla jako například Brno či Praha vydávají na tyto služby mezi pětinou až třetinou rozpočtu. Relativně nejvyšší náklady na údržbu komunikací přitom mají nejmenší obce. U velkých sídel jsou ale zase vyšší náklady na dopravní obslužnost, kterou většinou zajišťují i pro obyvatele menších obcí.
Z analýzy vyplynulo, že do silnic a jejich údržby dávají nejmenší obce do 200 obyvatel přes 90 procent prostředků, které mají v rozpočtu vyčleněné na dopravu. U největších obcí to je zhruba třetina. „Tento rozdíl může být dán jednak určitými úsporami z rozsahu a zároveň mohou investice lépe rozložit. Na druhou stranu to ukazuje, že obce s malým počtem obyvatel mají často velké ale méně osídlené katastrální území, a musí se tak starat o rozsáhlou síť komunikací,“ přiblížil výsledky práce Pařil.
Opačný efekt je pak vidět ve výdajích do dopravní obslužnosti, na kterou velká města dávají především kvůli městské hromadné dopravě až dvě třetiny z rozpočtu na dopravu, zatímco malé obce do 1000 obyvatel na ni vyčleňují maximálně deset procent dopravního rozpočtu. Z práce mimo jiné vyplývá, že obce v krajích s fungujícím IDS mají nižší výdaje v přepočtu na počet obyvatel než obce v krajích, kde systém není zaveden nebo funguje nedostatečně.
Absolutní výše výdajů na dopravu se každoročně mění a závisí na řadě faktorů, kromě celkových rozpočtů obcí hraje roli také ekonomická situace v zemi, výše očekávaných příjmů nebo počasí v daném roce. Například běžné výdaje obcí na dopravu byly ve sledovaném období nejvyšší v roce 2010, kdy činily přes 14 miliard korun, o dva roky později byly především kvůli ekonomické krizi o jeden a půl miliardy nižší.
Právě na geografické podmínky se zaměřuje navazující analýza, na které Pařil spolupracuje s kolegy z Vysokého učení technického. „S Jiřím Apeltauerem se zabýváme tím, jaké jsou reálné náklady na údržbu a opravy komunikací v závislosti na reliéfních a klimatických charakteristikách,“ doplnil s tím, že by chtěli zjistit, jaká je oprávněná výše výdajů na metr komunikace právě s ohledem na účelnost vynakládaných peněz a nabídnout starostům ještě lepší možnosti vzájemného srovnání.
