Rozhovor s prvním polistopadovým rektorem Masarykovy univerzity Milanem Jelínkem.
Prof. PhDr. Milan Jelínek, CSc. (1923) patří mezi osobnosti spjaté s řadou klíčových událostí v životě Masarykovy univerzity. Řadí se také mezi důležité postavy české lingvistiky zejména v oblasti vývoje jazyka a stylistiky. Jeho životní cesta je plná dramatických zvratů – zúčastnil se protinacistického odboje, po válce vstoupil do komunistické strany, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy se stal disidentem a měl zakázáno učit. Po revolučních událostech v roce 1989 byl zvolen prvním polistopadovým rektorem MU.
Váš životopis vypadá trochu jako dobrodružná učebnice dějepisu. Těžko se volí, kde začít. Zkusme to vzít od začátku. Jak jste prožíval druhou světovou válku? Pokud vím, byl jste zapojen do odboje.
Byl jsem totálně nasazen a dostal se do Rakouska do jednoho velikého podniku, který vyráběl messerschmitty. Začlenili mě jako vedoucího kartotéky pro asi deset tisíc lidí. Občas jsem jezdíval bez papírů do Brna a v roce 1943 mě pozval na návštěvu profesor Konstantin Gladkij, který nás na gymnáziu učil matematiku a fyziku. Obrátil se na mě a povídal, jak to, že si to my Češi necháme všechno líbit, a že proti těm okupantům musíme bojovat. Nabídl mi, že bych mohl vést buňku, která bude provádět destrukční akce v Rakousku.
Nebál jste se, že jde o nějakou provokaci?
Přijal jsem tu nabídku, ale s velkými rozpaky, protože jsem viděl lehkomyslnost celého podniku. Profesor byl přesvědčen, že jeho bezpečná informační linka mluví přímo s Rudou armádou, nebylo to ale náležitě utajené. A tak jsem se asi za necelý rok přesvědčil, že celá organizace zahrnující přibližně sto lidí byla od začátku pod kontrolou gestapa, a 4. května 1944 mě zatkli.
Nebyla šance zatčení uniknout?
Dostal jsem zprávu dva dny předtím, že v Brně probíhá velké zatýkání, ale nemohl jsem hned vyrazit. Odložil jsem to o jeden den a měl jsem dohodnuto, že uteču do Slovinska, kde jeden známý sliboval, že mě zavede k partyzánům do lesů. To ale bohužel nevyšlo.
Následovalo putování po několika vězeních. Jak jste unikl trestu smrti?
Zřejmě přičiněním svého německého strýce, který nějakou přímluvou zařídil, že jsem nebyl postaven před Lidový soud, kde mi trest smrti opravdu hrozil. Ve Vratislavi, kde mě měli soudit, jsem byl přeřazen do transportu do Drážďan. Odtamtud nás náhodou odsunuli dva dny před tím strašlivým náletem, při kterém lehlo takřka celé město popelem a zemřely desetitisíce lidí. Viděli jsme to ze vzdálenosti několika desítek kilometrů od města a i tak to byla jedna z nejhorších nocí mého života.
Jaká vězení následovala potom?
Objel jsem střední Německo. Z Drážďan jsem byl přeložen do káznice ve Waldheimu, kde byl relativně mírný režim, ale po čtrnácti dnech jsme projedli všechnu stravu. Dobrovolně jsem se přihlásil na práci, protože mi bylo jasné, že pak mi musí dát aspoň ten krajíček, abych to přežil. Postupně jsem prošel několika věznicemi, ale naštěstí už to bylo poměrně dobré a koncem května 1945 se mi podařilo dostat domů do Brna.
Tam někde začíná vaše akademická kariéra. Jak padla volba zrovna na Filozofickou fakultu?
Uvažoval jsem o medicíně, která mě bavila, ale naši byli totálně bez peněz, takže jsem vypočítal, že budu moct studovat jen asi pět semestrů na Filozofické fakultě. Mělo to však dramatické zakončení, protože jsem u státnic padl na Františka Trávníčka. Ten si to spletl a začal mě zkoušet ke druhé státnici. Když došlo na vyjmenování památek Královédvorského rukopisu a já nevěděl všechno, vyhnal mě. Bohudíky jsem měl několik dobrých referátů u profesora Vilikovského, který se s Trávníčkem přede mnou pohádal. Trávníček mě asi po dvou hodinách zkoušel znovu a svým pisklavým hlasem mi pak říkal: „No tak vidíš, že to jde. Proč jsi předtím nemluvil?“ Už nepřiznal, že mě vlastně zkoušel z látky druhé státnice.
Někdy v té době jste také vstoupil do komunistické strany.
Ano a dodnes to považuji za jeden z největších omylů svého života. Po tom, co jsem prožil při těch transportech a čím jsem si prošel ve Vratislavi, kde nás jednoho po druhém odsuzovali k smrti, byl jsem po skončení války plný víry v lepší budoucnost. Nebyla tehdy žádná literatura, která by nás poučila, co to ten komunismus vlastně je. Byl jsem svědkem toho, jak první republika nedovedla vyřešit sociální problémy – doufali jsme, že komunismus bude cesta k něčemu lepšímu. Chtěli jsme, aby přišel režim, který by mohl rozdíly mezi lidmi aspoň zmírnit. Tak se komunismus tvářil. Až se k nám začaly dostávat knihy, které ho rozebíraly, tak bylo jasné, že jsme se dopustili obrovské chyby.
Po dokončení studií jste dostal místo jako ruštinář na holešovském gymnáziu. Jak vás tam brali coby mladého komunistu?
Dělal jsem tehdy všechno možné, abych lidi, kteří se mnou pracovali, přesvědčil, že nebudu nikoho udávat a že proto jsem tam nepřišel. Ale těžko se mi to první tři měsíce dařilo a v podstatě mě kolegové izolovali, nebavili se se mnou. Naštěstí se to zlepšilo, když se mi podařilo zachránit jednoho jejich filozofa, který byl zároveň knězem. Zaručil jsem se tehdy za něj.
Jak jste se dostal zpátky do Brna na Filozofickou fakultu?
Projevil o mě tehdy zájem sám profesor Adolf Kellner. To byl vůbec jeden z nejlepšího kantorů které jsem měl. Takže jsem se vrátil a chodil k Františku Trávníčkovi, k Aloisi Gregorovi, Franku Wollmanovi a Antonínu Grundovi a dalším významným osobnostem. Začal jsem tenkrát přednášet jako lektor, ale zase se do toho dostalo mé členství ve straně. V Praze na Ústředním výboru KSČ si vytipovali několik studentů a osobně nás přinutili, abychom šli pracovat do nakladatelství Rovnost v Brně, kde jsme vydávali komunistické knížky. Dělal jsem jazykovou korekturu.
Díky tomu jste přišel o místo na fakultě?
Ne jenom. Dopadlo to ještě hůř – po několika měsících přišli vojáci, kteří si mě s drobnými přestávkami nechali tři roky. To už jsem myslel, že si opravdu něco udělám, protože jsem se dostal na vojnu v době, kdy probíhala přestavba podle ministra Čepičky. Byla to hodně tvrdá doba.
Po vojně jste se nezkoušel dostat zpátky na fakultu?
Neměl jsem místo, ale nachomýtl jsem se ke konkurzu do Ústavu pro jazyk český. Když jsem řekl Bohuslavu Havránkovi, že bych se chtěl ucházet o to místo, hned s tím souhlasil. Nicméně do zápisu po zkoušce napsal poznámku: „Jde z vojny, nemohl se připravovat.“ Muselo to být asi dost slabé. Ale velmi brzy jsem se tam dostal do dobrého postavení. Převzal jsem jazykové poradenství a tam vlastně teprve začala moje činnost spojená s lingvistikou. První knížku jsem publikoval v roce 1957. Jmenovala se O jazyku a stylu novin a byla opravdu špatná. To ale tak u prvních věcí bývá.
Na konci 50. let jste se ale vrátil na Filozofickou fakultu a v 60. letech byl dokonce děkanem a prorektorem.
Ano. Byl jsem tam převeden, což mě velmi těšilo, protože to znamenalo, že budu moci zase učit naplno. Přednášel jsem o vývoji jazyka od Dobrovského a stylistiku, a protože chyběl lektor na srbochorvatštině, učil jsem i tam – srbsky jsem uměl z doby totálního nasazení. Ty různé funkce, které jsem v 60. letech zastával, byly většinou spíše z donucení. Byl jsem k nim hodně tlačen, protože za mnou vždycky přišel někdo s tvrzením, že jsem organizačně schopný. Bohužel kvůli tomu zaostávala moje odborná činnost a dodnes toho ztraceného času lituju. Mohl jsem stihnout mnohem víc.
Ale 60. léta jste strávil i cestováním a učením v zahraničí.
To máte pravdu. Učil jsem rok ve východním Německu a tři semestry na Sorbonně v Paříži.
Nepřemýšlel jste tehdy o emigraci?
To víte že ano, jenže já tady měl rodinu a žena Jana tenkrát emigraci odmítala. Byl jsem také pod ostrým dohledem StB. Pořád mě prošetřovali, báli se, že budu dělat v zahraničí politiku proti režimu, a zároveň mě přemlouvali, abych v zahraničí sbíral informace.
Do toho ale přišlo komunistické reformní hnutí. V jaké situaci vás změny v politice komunistické strany zastihly?
Byl jsem zrovna v Paříži a otevírala se možnost působit tam pět let ne už jako lektor, ale jako profesor. Mezitím vypuklo Pražské jaro, a protože všechno se poměrně dobře dařilo, věřili jsme, že revolta vyjde a že se konkrétně třeba nám na akademické půdě podaří vypudit vědecké impotenty schovávající se za marxismem. Dostal jsem tehdy přímo žalostný dopis od rektora Theodora Martince, že mě potřebuje na přestavbu. Odpověděl jsem, že se vrátím z Francie, a stal jsem se prorektorem. Všichni ale víme, jak reformování komunismu dopadlo – do země vpadla vojska Varšavské smlouvy.
Jak invaze dolehla konkrétně na vás?
Udělal jsem na univerzitě řadu prohlášení proti okupaci, proti degenerovanému marxismu, kritizoval jsem lidi, kteří nedělali vědu a jen takzvaně propagandisticky přednášeli, psal jsem do Moskvy a tak dále. Takže jsem po invazi pochopitelně začal být nepohodlný. Považoval jsem ale za svou povinnost tímto způsobem vystupovat. Říkal jsem si, že jednou jsem se zmýlil a podruhé už to neudělám.
Záhy po invazi vás vyloučili ze strany i z fakulty. Co jste dělal?
Díky přátelům jsem mohl velmi omezeným a kontrolovaným způsobem působit na Akademii věd. Nesměl jsem ovšem publikovat, nikam jezdit a ničeho se veřejně účastnit. Trochu jsem pomáhal na dialektologii a publikoval své věci pod jménem řady svých kolegů, něco jsem posílal do zahraničí, ale to bylo dost nebezpečné.
V době normalizace jste se zapojil i do disentu. Vydával jste samizdaty.
To byly hodně divoké časy plné nejistoty, ale bylo to i krásné období. Vzpomínám, jak jsem tehdy šel coby bývalý komunista s velmi provinilým pocitem za spisovatelem Zdeňkem Rotreklem a jak mě přátelsky přijal a začal k nám chodit. Opisovali jsme pak některé jeho sbírky. Jako jeden z prvních k nám chodil také básník Jan Skácel, jehož verše jsme rozmnožovali z rukopisů a rozšiřovali. Milan Uhde u nás četl řadu svých děl. Evě Kantůrkové jsme opisovali skoro všechny její fejetony. Celkem jsme s mou ženou Janou přepsali asi sto dvacet titulů. Organizovali jsme také semináře s francouzskými filozofy, kteří k nám tajně jezdili z Francie – to už byla opravdu velká a nebezpečná konspirace.
Po sametové revoluci jste se stal první porevolučním rektorem Masarykovy univerzity. Jak k tomu došlo?
Když přišel rok 1989, dorazila za mnou delegace, že bych měl jít do konkurzu na rektora. Zvolili mě velkým počtem hlasů, ale já do funkce moc nechtěl. Už tenkrát jsem se cítil starý. Jako rektor jsem strávil asi dva roky a myslím, že to nebylo úplně špatné. Zradilo mě bohužel zdraví a už jsem tu práci psychicky neunesl. Bylo to skutečně náročné, protože jsem musel propustit desítky lidí, kteří se pořád považovali za pány společnosti a nechápali, že na univerzitě nemají co dělat. Drželi si místa jen s podporou strany.
Nemrzelo vás odejít od rozdělané práce?
Vím, že jsem neměl odcházet tak brzo, ale při patnácti hodinách práce denně to pro mě už nebylo únosné. Šlo také o to otevřít univerzitu mezinárodním stykům, každý týden jsem musel někam cestovat nebo někdo ze zahraničí přijel. Já nemohl odejít z rektorátu na déle než jeden dva dny.
Čemu se teď ještě věnujete, když už jste na zaslouženém odpočinku?
V 90. letech jsem se hodně věnoval purismu, až se mi kolegové smáli, že jsem zůstal jenom u toho. Purismus je zajímavé mezinárodní téma, zejména česko-německé, které bylo spojeno s otázkami, jak by vlastně spisovný jazyk měl vypadat. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo práci na tomto tématu dovést ještě dále, ale nevím, jestli se mi to podaří. Píšu také paměti, které mají už přes tisíc stránek, ale jsem teprve někde v 70. letech.
Jak se díváte coby člověk, který prošel takovou historickou zkušeností, na současnost?
Modlím se, aby proces sjednocování Evropy vyšel. Je opravdu důležité Evropu dát dohromady, aby si každý pořád nehájil jen to své. Historie se může opakovat, a neměli bychom proto usnout na vavřínech. Proto mi vadí i to, že politické strany stále jednají příliš stranicky a nemyslí na obecnější zájmy a principy.
Myslíte, že se dnes máme jako společnost dobře?
Jistě. Lidé jsou naštvaní na dnešní režim neprávem. Když se to srovná s tím, co tady bylo od února 1948, asi by si nikdo neměl moc stěžovat. Udělali jsme obrovský skok, že se to nedá srovnávat. V čele bychom ovšem měli mít jenom politiky, kteří mají morálku a dokážou odolat svodům, i když mají miliony na dosah ruky.
