Milan Jelínek, který se do dějin českého akademického světa zapsal také jako význačný lingvista. Věnoval se zejména jazykové kultuře a stylistice.
Právě dnes 22. června slaví své 90. narozeniny první polistopadový rektor Masarykovy univerzityMilanu Jelínkovi v uplynulém týdnu na univerzitě poblahopřáli jak jeho kolegové z ústavu českého jazyka na filozofické fakultě, kde řadu let působil, tak také všichni někdejší rektoři Masarykovy univerzity, kteří po něm v úřadu následovali.
Jelínek prožil život plný dramatických zvratů - na jeho osudu lze ilustrovat běh československých dějin 20. století. Zúčastnil se protinacistického odboje, vstoupil do komunistické strany, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se zapojil do disentu a nesměl pod svým jménem odborně publikovat. Když se koncem roku 1989 vrátil na univerzitu a hledal se vhodný kandidát na post rektora Masarykovy univerzity, byl vybrán právě on.
Jelínek působil na univerzitě od roku 1958 do roku 1970. Tehdy z ní musel z politických důvodů odejít. „Udělal jsem řadu prohlášení proti okupaci, proti degenerovanému marxismu, kritizoval jsem lidi, kteří nedělali vědu a jen takzvaně propagandisticky přednášeli. Po invazi jsem tedy pochopitelně začal být nepohodlný,“ zavzpomínal v roce 2008 v rozhovoru pro muni.cz Jelínek.
Nesměl však publikovat. Realizoval se proto jinak. Své texty publikoval pod jmény kolegů a přepisoval díla zakázaných spisovatelů. „S profesorem Jelínkem jsem se poznala v sedmdesátých letech, kdy jsme oba působili v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český ČSAV,“ vzpomíná dnešní vedoucí ústavu českého jazyka Jana Pleskalová. „Pamatuji si jeho neutuchající elán, s nímž zkoumal jazykový purismus či řešil otázky jazykové kultury, přestože věděl, že výsledky své vědecké činnosti nesmí publikovat. Poučné pro mne – jako začínající odbornou pracovnici – bylo sledovat jeho zasvěcené a pohotové odpovědi na telefonické dotazy týkající se nejrůznějších jazykových problémů, jež dovedl srozumitelně vysvětlit každému, třeba i málo poučenému tazateli.“
Po sametové revoluci se stal rektorem Masarykovy univerzity, v úřadu však strávil jen dva roky. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu ho musel předčasně opustit. „Bylo to skutečně náročné období, protože jsem musel propustit desítky lidí, kteří si drželi místa jen s podporou strany a pořád se považovali za pány společnosti. Odmítali pochopit, že na univerzitě nemají co dělat,“ uvedl k té době Jelínek.
Podle vlastních slov už mu dnes příliš neslouží paměť. „Rozumné interview bych vám už asi neposkytl, nezlobte se,“ omluvil se Jelínek redakci muni.cz. Nicméně společně s manželkou Janou Jelínkovou se snaží dokončovat své paměti, které by brzy měly spatřit světlo světa.