Jak vzpomínáte na studium na Masarykově univerzitě?
Na ekonomicko-správní fakultě jsem začal studovat, když byla fakulta otevřená teprve druhým rokem, a rád vzpomínám na tehdejší takřka domácí atmosféru. Všichni se znali se všemi: studenti, učitelé i lidé na studijním oddělení. Součástí života fakulty bylo tenkrát ale téměř každoroční stěhování. Začínali jsme v tzv. „domečku“ na Zelném trhu s nezapomenutelnou aulou, pak šla fakulta do provizoria na Antonínské, kde měli někteří učitelé svoje kanceláře na půdě přímo pod zaprášenými krovy, a nakonec do nové budovy v Pisárkách. Takže to bylo zajímavé.
Byl pro vás základ z ekonomicko-správní fakulty dobrý pro další kariéru?
Jedním z hlavních impulsů pro moji kariéru bylo tenkrát určitě setkání a následná dlouhodobá spolupráce s profesorem Osvaldem Vašíčkem. On je prototyp vysokoškolského kantora v tom, že není až tak důležité, co konkrétního vás naučí, ale jaké horizonty vám otevře a kterým směrem vás vyšle. A také navede k tomu, čeho je podle mého názoru v ekonomicky zaměřených studijních programech v Česku, ale i na většině ekonomických škol v kontinentální Evropě pomálu, tedy k určitému analytickému myšlenkovému aparátu, který vám umožňuje vyvozovat a obhajovat závěry konzistentně a ne pouze opakovat velmi vágně formulované fráze.
Pracujete jako teoretický ekonom…
Neřekl bych, že jsem teoretickým ekonomem. Určitě více než polovinu času jsem v posledních deseti letech strávil vývojem a implementací nástrojů a procedur pro podporu praktické měnové politiky. To zahrnuje nejen nejrůznější analytický aparát jako takový, např. ekonomické modely, ale také organizační uspořádání či interní a externí komunikaci měnověpolitických rozhodnutí. Měl jsem také možnost krátkodobě spolupracovat se zhruba dvaceti centrálními bankami po celém světě a pomáhat v nich. A v zemích jako Botswana, Guatemala nebo Indonésie narazíte na spoustu praktických problémů, které běžná ekonomická teorie může ignorovat, ale vy je musíte pragmaticky vyřešit.
Takže jak byste se profesně označil?
Jsem někde na pomezí vývoje teoretických modelů a jejich aplikace pro praktické potřeby, k tomu jsem navíc autorem modelovacího softwaru.
Jak vypadá taková práce?
Spojuje v sobě hodně přemýšlení a počítání – moje žena se vždy podivuje, že v tom počítání nejsou žádná čísla, ale jen samá písmena –, a současně vymýšlení pragmatických zkratek a řešení, která budou fungovat v praxi.
Jak je vůbec možné matematicky vypočítávat změny a průběh něčeho tak složitého a na tolika rozmanitých proměnných závislého, jako je ekonomika?
Možné to samozřejmě není, ale můžete být dobře placen za to, že předstíráte, že to umíte (směje se). Teď ale vážně. Musím trochu demystifikovat onen poněkud romantizující pohled na modely. Modely používané v makroekonomii tu nejsou od toho, aby generovaly přesná čísla nebo vyráběly prognózy stisknutím tlačítka. Jsou pouze nástrojem, který nám pomáhá strukturovaně a konzistentně přemýšlet o větším množství souvisejících problémů a událostí a abstrahovat od těch, které jsou druhořadé. Modely nedávají odpovědi. Spíše by nás měly navádět k lépe formulovaným otázkám.
Když mluvíme o modelech, musím se zeptat na celosvětovou finanční krizi. Dala se předpovědět?
Ano, dala se předvídat – nikoliv ale předpovědět ve smyslu přesného data. Existuje ostatně nemálo ekonomů, kteří ji viděli přicházet. To ale nemá nic společného s žádnými modely. Krizi předcházela obrovská akumulace finančních rizik, která byla pomocí „strukturovaných“ investičních nástrojů zdánlivě vynesena ven z bilancí finančních institucí. Rizik, která neuměl a ani nemohl nikdo správně kvantifikovat. Tato rizika byla téměř „neviditelná“ pro tradiční prudenční regulátory. Finanční instituce samotné neměly samozřejmě žádný důvod mluvit o nejistotách kolem kvantifikace a správného zacházení s těmito riziky. Nicméně existují ekonomové, kteří viděli skrze všechnu tu mlhu, a byli schopni dovodit ony z dnešního pohledu téměř nevyhnutelné následky.
Změnila krize nějakým způsobem váš obor?
Změnila, a to poměrně zásadně. Za prvé vznikl celý nový výzkum v oblasti propojení makroekonomie a makrofinancí. Zjednodušeně řečeno je to snaha zabudovat do standardních makroekonomických modelů mechanismy, skrze které fungují finanční trhy, jako je např. bankovní sektor, včetně základních typů jejich nedokonalostí, a ohodnotit, jaký je vliv nejistoty a různorodosti na ceny na finančních trzích, a zprostředkovaně na reálnou ekonomiku.
Pracoval jste nějakou dobu v České národní bance, pak v Rezervní bance na Novém Zélandu. Jak se člověk dostane z Česka zrovna tam?
Cítil jsem potřebu se posunout někam dál. V Rezervní bance na Novém Zélandu v té době zrovna začali připravovat projekt vývoje nového prognostického a analytického modelu. Díky tomu, že moje jméno už tenkrát nebylo tak úplně neznámé ve světě centrálních bank a že mě tehdejší vedoucí výzkumu na Novém Zélandu znal osobně, tak si mě vybrali, abych se toho projektu ujal.
Jaké to bylo pracovat na Novém Zélandu?
Je po všech stránkách fantastické místo. Lidé jsou tam neuvěřitelně neformální, zároveň ale všechno funguje naprosto flexibilně a efektivně, o nádherné přírodě ani nemluvě. Rezervní banka Nového Zélandu je pravděpodobně jediná centrální banka na světě, kde nepotřebujete žádný doklad totožnosti, abyste se dostali dovnitř, a kde můžete potkat guvernéra v riflích v kavárně na rohu a on sám se dá s vámi do hovoru hned první týden, co tam začnete pracovat. Nebo taky můžete dostat od svého nadřízeného příkaz odejít odpoledne s rodinou na pláž. To všechno se mi opravdu, a ne jednou, přihodilo. Wellington, kde banka sídlí, je navíc ideální město správné velikosti a v nádherné zátoce. Idyla tam ale bohužel panuje jen tři měsíce v roce. Zbylých devět měsíců tam prší a řádí vichřice. Turisty tam jednoduše poznáte podle toho, že se snaží nést deštník. Místní vědí, že je to naprosto zbytečné.
Momentálně pracujete v Mezinárodním měnovém fondu. Jak se takové zaměstnání liší od práce pro národní banku?
Mezinárodní měnový fond je v prvé řadě obrovská instituce, se všemi klady i zápory, které k tomu patří. Vládne tu velmi formální hierarchie a byrokracie, téměř vše má svůj přesně daný úřední postup, i když výzkumné oddělení, kde pracuju, má naštěstí poněkud uvolněnější pravidla. Na druhou stranu tu mám možnost pracovat na mnohem pestřejší škále problémů a potkávat ohromné množství zajímavých lidí a také velmi často cestovat.
Netáhne vás to trochu zpátky do České republiky?
Určitě se chceme s rodinou jednou vrátit do Česka. I když jsem v Mezinárodním měnovém fondu naprosto spokojený se svojí prací, žít v USA se nám upřímně řečeno nelíbí. Odstěhovat se sem z Nového Zélandu byl naprostý kulturní šok. Mentalita většiny lidí je nám tu hodně vzdálená a nepochopitelná, hysterická snaha nevystavit se ani tomu nejmenšímu každodennímu riziku tu ostře kontrastuje s mýtem amerického podnikatelského ducha. Věci jako veřejná doprava, veřejná administrativa nebo zdravotní péče tu připomínají spíše třetí svět. Je zajímavé, jak mohou být dvě společnosti s podobnými anglosaskými kořeny, Nový Zéland a USA, tak odlišné.
A co další pracovní ambice?
Pomalu směřuju k tomu, abych mohl pracovat sám na sebe, ve svém vlastním.
