MgA. Michal Vajda nepatří mezi typické akademiky. Vedle vyučování na katedře hudební výchovy na pedagogické fakultě je totiž jeho zásadním úkolem vést Pěvecký sbor Masarykovy univerzity. Každý týden se dvakrát po třech hodinách schází s šedesáti studenty-zpěváky, které za posledních sedm let existence sboru dokázal dovést k výkonům, díky kterým patří mezi amatérskými smíšenými sbory do evropské špičky.
Jak jste se vůbec dostal k hudbě? Měl jste to ve vínku prostě jen tím, že pocházíte z Hané?
Moje maminka sice ráda zpívala a táta je dodnes členem vesnické dechovky, ale rozhodně se nedá mluvit o tom, že bych měl muzikantskou kariéru předepsanou od dětství jako jiní. Cesta za muzikou se v mém případě určitě nedá nazvat přímočarou. Navštěvoval jsem Lidovou školu umění v Holešově a také jsem zpíval v tamním dětském sboru, ale neřekl bych, že jsem měl k hudbě nějaký zvláštní talent. Důkazem toho může být, že po absolvování základní školy jsem si po vzoru svého otce zvolil povolání elektrikáře.
Přesto jste se k hudbě vrátil.
Podstatnou roli v tom sehrál můj učitel hudby a zároveň sbormistr Holešovského dětského sboru Karel Košárek. Jako učeň jsem dál zpíval v jeho dětském sboru, hrál jsem na klavír a varhany, až jsem se postupně stal korepetitorem v onom sboru. Když se po revoluci zakládala nová konzervatoř v Kroměříži, oslovil mě pan Košárek s tím, zdali bych tam nechtěl zkusit studium. Nakonec se mu podařilo přesvědčit i mé rodiče, což rozhodně nebyl úkol z nejlehčích, a já se skutečně přihlásil k talentovým zkouškám. Podařilo se mi je splnit a vlastně tedy až tímto momentem můžeme mluvit o jakémsi počátku mé hudební kariéry.
Na Masarykově univerzitě dnes vedete úspěšný pěvecký sbor, který jste také zakládal. Jak vypadaly jeho začátky?
Na Masarykovu univerzitu jsem byl přijat jako pedagog katedry hudební výchovy v roce 2003 a tehdy tady žádný sbor nebyl, přestože dříve zde sborová tradice existovala. Začátky byly těžké, jen přípravná fáze zabrala téměř půl roku, protože jsme nejdřív museli rozšířit informaci, že sháníme zpěváky. Katedra hudební výchovy na pedagogické fakultě velice pomohla zrodu tělesa nejen svým zázemím, ale také tím, že především její studenti vytvořili základ sboru. Postupně pak vykrystalizovalo jakési obecné povědomí o existenci sboru a jeho řady se zaplnily studenty prakticky ze všech fakult.
Ze začátku jste s malým množstvím studentů zápasili, dneska jich ale máte tolik, že vedete na fakultě ještě jeden dívčí sbor.
Zájem děvčat byl nakonec tak obrovský, že jsme založili ještě Pěvecký sbor pedagogické fakulty, který je veden pouze jako dívčí sbor. Děvčata skutečně nesháníme, přichází jich velké množství samo – ročně si v rámci konkurzů poslechnu kolem stovky dívek, z nichž vyberu takových deset až patnáct. Zpravidla je jejich prvním působištěm fakultní sbor, teprve až se prokáže jejich pěvecká kvalita a také ochota podrobit se poměrně náročnému sborovému řádu, mohu některé nabídnout místo v univerzitním sboru. Samozřejmě ale až ve chvíli, kdy se zde uvolní místo. Jsme limitováni počtem šedesáti zpěváků.
Jak zvládáte starat se o dva sbory?
Je jasné, že se nedá stejná péče věnovat oběma tělesům. S univerzitním sborem zkoušíme dvakrát týdně, míváme soustředění, mnoho koncertů a dalších aktivit. Fakultní sbor oproti tomu mívá zkoušky pouze jednou týdně, z čehož se pak také odvíjí koncertní možnosti. Kdybych měl nastolit stejný zkouškový, koncertní a soutěžní režim oběma sborům, musel bych si na fakultě asi zřídit trvalé bydliště. Všechny zkoušky jsou samozřejmě večer, takže se třikrát týdně dostávám domů až kolem desáté hodiny. Sborovým zkouškám přirozeně předchází celodenní výuka na katedře, takže z toho důvodu není v lidských silách vést oba sbory na stejné špičkové úrovni.
Shánění kluků je nikdy nekončící problém. Na druhou stranu, ta starost za to stojí, protože ve smíšeném sboru se v rámci rozsahu hlasů pohybujete přibližně ve čtyřech oktávách, zvuk je přirozeně bohatší, má zajímavý témbr a lesk. Se samotnými děvčaty toho samozřejmě nikdy nemůžete dosáhnout. Navíc, smíšené sbory jsou ve sborovém světě opravdu něco jako první liga.
Proč je se sháněním mužů takový problém?
Informace o tom, že sháníme mužské hlasy, se jen velice těžce dostává k široké akademické veřejnosti, pak samozřejmě narážíme i na to, že chlapců se zájmem o sborový zpěv je prostě málo. Na různé výzvy oproti desítkám děvčat zareagují třeba jen jeden nebo dva kluci, u kterých nakonec zjistíte, že vlastně ani zpívat neumějí. Velice nerad odmítám pány, zpravidla se snažím je vzít alespoň na zkoušku, protože se nám několikrát stalo, že se dotyčný velice dobře rozezpíval. Sbor má dnes ale velký repertoár, spolupracujeme s orchestry, zpíváme zpaměti půlhodinová i delší díla a není to žádná legrace. I když přijde slibný nový zpěvák, trvá mu půl roku, než se zorientuje v rozsáhlých notových materiálech.
Kdo vlastně jsou běžní sboristé Pěveckého sboru Masarykovy univerzity?
Většinou jsou to lidé, kteří mají se sborovým zpěvem zkušenosti, především v rámci dětských či středoškolských sborů. Česká republika je skutečná sborová velmoc a mnoho těchto sborů je na špičkové úrovni. Hlasy, které pak vzejdou z těchto těles, mají velice dobrou úroveň, zejména u děvčat. Po nástupu na Masarykovu univerzitu tito lidé logicky začnou hledat uplatnění, a proto míří k nám. V jednom období jsme měli také řadu kluků, kteří vyrostli na cimbálové muzice. Na nich je skvělé, že se nebojí zpívat, prostě otevřou pusu a neřeší nic okolo. Je to ale jiný žánr, takže je s nimi také velká práce, nicméně předpoklad je to dobrý.
Jak se potýkáte s tím, že studenti, když ukončí studium, prostě odchází?
Fluktuace je velká bolest a v prostředí vysoké školy je samozřejmě značná. Asi třikrát nám to zcela zásadně ohrozilo chod sboru. Pokud odejdou plánovaně dva zpěváci, tak se s tím dokážeme přirozeně vyrovnat, ale když nečekaně vypadne pět tahounů, tak už máme vážný problém. Jako sbormistr se samozřejmě snažím takovým situacím předcházet, ale ne vždy je to možné. Loňské září bylo v tomhle ohledu opravdu hrozné, už jsem se vnitřně připravoval na to, že se budu muset se sborem vrátit na gymnaziální úroveň. Těžké a složité skladby jsou totiž založené na rozmanitém dělení jednotlivých hlasových skupin, a když nemám aspoň dvacet kluků, tak si tu věc prostě nezazpíváme.
Taková práce musí být trochu ubíjející.
To víte, že je, ale to už k tomu patří. Shánět zpěváky je první a poslední práce sbormistra. Když nemám s kým zkoušet, tak to můžu zabalit.
Jak si vysvětlujete, že se podařilo vytvořit tak úspěšný amatérský sbor zrovna na Masarykově univerzitě? Člověk by čekal, že ho bude mít spíš nějaká vysloveně umělecká škola.
Těch faktorů je hodně, je to také samozřejmě o štěstí. Zcela zásadní je zázemí, které nám poskytuje univerzita a katedra hudební výchovy na pedagogické fakultě. Pokud bychom neměli kde zkoušet a neměli za co kopírovat noty, tak bychom vůbec nemohli fungovat. Katedra nám dává technické zázemí a také nám pomáhá s uměleckou přípravou. Působí zde řada vynikajících zpěváků, hudebníků i teoretiků, se kterými máme možnost úzce spolupracovat. V neposlední řadě je to ale každodenní dřina a zkoušení.
Pokud vím, tak zkoušíte celoročně.
Skutečně se snažím zpěváky přinutit, aby počítali se zkouškovým režimem od září do června. Prázdniny tedy zachováváme, ale nezkoušíme podle harmonogramu akademického roku. Pro nás neexistuje volno po skončení semestru, jako amatérský sbor potřebujeme pravidelnost. Po zpěvácích nemůžu obecně chtít, aby se skladby učili v rámci domácí přípravy, vždyť mnozí z nich, hlavně v rámci pánské sekce, ani neumí noty.
Se sborem jste vyhráli řadu soutěží. Vyhráváte rád?
Velice rád vyhrávám. Nejde ale samozřejmě jen o to uspokojit nějaké své vlastní ambice, jde i o praktickou stránku věci. Rozpočet na takovou soutěž je opravdu náročný – musíte mít na několik dní pronajatý autobus, ubytovat sbor a zaplatit registraci, která také není levná. V neposlední řadě vám příprava na soutěžní festival zabere až půl roku zkoušení. To jsou všechno důvody, proč nechci jet na soutěž s tím, že se jen zúčastním. Případná výhra je ale samozřejmě také o štěstí.
Vloni na podzim jste slavili obrovský úspěch na mezinárodním festivalu akademických sborů v Pardubicích, kde jste se stali absolutními vítězi. To bylo štěstí?
Štěstěna určitě stála na naší straně. Je pravděpodobné, že byste v Evropě jen těžko hledali náročnější soutěž, konkurence zde byla opravdu velká. Když jsem slyšel ostatní sbory, opravdu jsem zapochyboval o tom, zdali máme šanci uspět. Na rozdíl od některých jiných sborů jsme „statický“ sbor. Nemáme žádnou pohybovou choreografii a také neohromujeme netradičními kostýmy. O to větší důraz musíme klást na dramaturgii skladeb a na kvalitu a přesvědčivost pěveckého výkonu.
Máte nějaký dirigentský vzor?
Můj velký obdiv patří panu docentu Josefu Pančíkovi, který byl po celé studium na akademii mým pedagogem. V mých očích je naprosto nedostižným vzorem. Dnes je mu více než 70 let, stále však působí jako hlavní sbormistr v Janáčkově divadle a také stále vyučuje. Často myslím na to, že budu-li někdy umět alespoň čtvrtinu toho, co umí a zvládá on, tak se sebou můžu být spokojený.
Hudbou žijete prakticky každý den. Posloucháte hudbu i ve volném čase?
Přiznám se, že pokud se to netýká práce, tak hudbu v podstatě neposlouchám. Kvůli sboru toho musím často naposlouchat opravdu hodně, je potřeba srovnat různé nahrávky nebo nastudovat podání písní v jiné interpretaci, také si kladu za povinnost navštívit koncerty ostatních pěveckých sborů. Jsem pak rád za každou chvilku klidu.
Jak odpočíváte, když máte rád ticho?
Mám ho sice rád, ale nemám ho mnoho, protože můj odpočinek tvoří jiný typ hudby. Hraju v rockové kapele, která je pro mě jakýmsi ventilem od běžných pracovních pedagogických povinností a také odreagováním od klasické hudby.
Co vás u hudby tak drží?
Asi to bude znít jako klišé, ale je to moment, kdy spustím ruce z dirigentské pozice a vzápětí se z hlediště ozve hlučný potlesk. Okamžik, velice cenný, ale zároveň prchavý, díky kterému najednou víte, že všechna ta dřina ještě pořád stojí za to. Kdo to nezažil, tak jen asi těžko pochopí, jaké to je, když publikum takto ocení vaši zpravidla několikaletou práci.
