Prof. RNDr. Pavel Prošek, CSc., stojí za jedním z nejznámějších vědeckých projektů Masarykovy univerzity. Patří mezi ty, kteří se postarali o to, aby univerzita vybudovala svoji vlastní polární stanici v Antarktidě. Proč bádat právě tam? „A proč ne?“ říká klimatolog Prošek z Přírodovědecké fakulty MU a dodává: „Věda se dá dělat všude. A stěžejních výzkumných témat je v Antarktidě víc než dost. Patří k nim třeba globální oteplování.“
Vy prý nemáte rád, když se o vás říká, že jste polárník.
Je velký rozdíl mezi člověkem, který vědecky pracuje v oblasti pólů, a polárníkem. Polárník mi splývá se jmény jako Nansen, Amundsen nebo Shackleton − tedy s velikány, kteří objevovali pro lidstvo Arktidu a Antarktidu. Dnes toto označení rád používá každý rádoby dobrodruh, který se za velké peníze nechá helikoptérou dopravit 120 kilometrů od severního pólu a zbytek dojde s ozbrojeným doprovodem. Je to více projev nabubřelosti a nedostatku pokory lidí než touha po poznání a já se s tím neztotožňuji. My jsme nikdy netoužili po tom dělat ze sebe hrdiny, jsme vědci a vedeme k tomu i studenty.
Trocha té touhy po dobrodružství za tím ale musí být…
To věda je dobrodružství! Ano, pracujeme v extrémních podmínkách, spíme pod stanem a můžeme v něm třeba na pět dní uvíznout kvůli blizardu, ale my to nevyhledáváme. Podstupujeme riziko v míře rozumné a potřebné pro řešení našeho vědeckého záměru. Úroveň nebezpečí musí na naší stanici vždy posoudit vedoucí expedice, který má dostatek zkušeností a rozhodující právo hodnotit podmínky pro vědeckou práci. Ten je tím „prvním po bohu“, který povoluje či zamítá práci v terénu.
Proč jste si vybrali právě Antarktidu?
Začínali jsme v Arktidě. Tam jsme se tak říkajíc naučili řemeslu. Po několika sezónách nám ale došlo, že s nabytými znalostmi bychom mohli jít dál, a už ani nevím jak, napadlo nás vydat se do Antarktidy. Úspěšně jsme zažádali o grant a domluvili se s Poláky, kteří již tehdy měli svoji antarktickou stanici šestnáct let v provozu, že na ní můžeme pracovat. Naše téma začalo postupně bobtnat, ke klimatologii se přidala ekofyziologie rostlin, geomorfologie, algologie a další vědní disciplíny. Když se pak blížil konec tříletého grantu, začala nás tlačit otázka co a jak dál.
Tehdy vás napadlo založit vlastní polární stanici?
Prakticky jsme si vyzkoušeli, že jezdit k někomu jinému dlouhodobě nejde. Musíte se přizpůsobovat odlišnému režimu provozu cizí stanice, ať to vaší práci vyhovuje nebo ne a i z jiných úhlů pohledu jsme konstatovali, že nás takový návštěvní režim dost omezuje. Přišli jsme tedy na myšlenku postavit si stanici sami. Až dodatečně mi došlo, co to obnáší, a tisíckrát jsem se tloukl do hlavy, jak mě to vůbec mohlo napadnout. On nás totiž popravdě k té myšlence vyprovokoval jeden anglický biolog, který v různých částech Antarktidy i Arktidy strávil 40 let svého odborného života.
Než stanice opravdu vznikla, trvalo ještě poměrně dlouho. Byly to moc velké útrapy?
Poté, co jsme se do toho vrhli, jsme strávili dva roky leštěním klik a otvíráním zamčených dveří. Museli jsme jednat s úředníky různých ministerstev. A vyvolat v úředníkovi nadšení pro cokoliv prakticky nelze. Sedí tam nikoliv proto, aby vám poradil nejschůdnější cestu k řešení vašeho záměru, nýbrž aby vám sdělil všechna proti, která jeho uskutečnění znemožňují. Kdyby to řešit šlo, přidal byste mu práci navíc a ještě by vám musel přidělit peníze. Bylo to takové období střídavých depresí. Pak se ale vše z důvodů nám nepříliš známých − spíše tušených − zlomilo a ministerstvo školství peníze pustilo.
Nedíval se na vás někdo za to, že jste získali dotaci na něco z českého pohledu tak exotického, tak říkajíc skrz prsty?
Způsobilo nám to skutečně řadu problémů. Když pracujete v hodně extrémních podmínkách, tak vždycky narazíte na českou povahu. Slyšíte nářky typu: Proč nesedí slušně doma, když máme tolik vědeckých problémů tady ve střední Evropě? Já na to mám jen jedinou odpověď: A proč ne? Věda se dá dělat všude. Lidem asi trochu vadí, že naše výjezdy stojí o něco víc peněz. Já si ale myslím, že je za ty peníze „o trochu víc muziky“, alespoň na mezinárodním poli.
Strávit několik měsíců na malé stanici je určitě náročné na psychiku. Nemíváte tam ponorkovou nemoc?
Oproti vžitým názorům si myslím, že čím víc lidí máte pohromadě, tím větší je šance, že k něčemu takovému dojde. Prostě se vytvoří různé názorové tábory a už to jede. I u nás to občas zajiskří. Od toho je ale šéf expedice, aby takové situace zvládl. O potřebě tvrdé ruky jsem se poučil, když jsem poprvé strávil delší čas na námořní lodi. Když je venku tajfun, nemůžete začít demokraticky diskutovat o tom, co by bylo nejlíp udělat. A podobně to funguje i na stanici. Tam vládne názor vedoucího stanice, a když řekne, že se dnes do terénu nepojede, protože je silný vítr a hodně ledu na moři, tak nesmí vystoupit někdo, kdo řekne, že on to zvládne a na cestu se vydá.
Zní to jako hodně tvrdý režim.
Dělat nějaké frajeřiny se v tomhle prostředí nevyplácí. Když jsme začali jezdit na Špicberky, tak se nás jako mladších hrozně dotýkalo, jak nám přestřihávali křídla ti, kterým jsme říkali polární dědci. My jsme chtěli do terénu, chtěli jsme vidět, poznat a pracovat, ale oni jen opáčili: Dnes ne! Nejsou k tomu podmínky! Jistě, že jsme nadávali, ale později jsme uznali, že měli pravdu. Jsou to místa, kde člověk často udělá chybu jenom jednou.
V čem je pro vás jako pro klimatologa Antarktida zajímavá. Říká se o ní, že má významný vliv na klima celé planety.
Klimatický systém funguje v měřítku celé naší planety. Zatímco v rovníkových oblastech je v oceánech, atmosféře i na pevninách přebytek energie, v polárních je jí nedostatek. Musí zde tedy fungovat její výměna. Jinak by se rovníkové oblasti přehřívaly a polární ochlazovaly. Jedním z poslání klimatologů je tento mechanismus energetické výměny a jejích důsledků − klimatu − sledovat. My se zaměřujeme na specifičtější problémy: jednak na změny zalednění menších ledovcových ploch v souvislosti s časovou proměnlivostí klimatu. Pak také na vlivy „ozónové díry“ a vlastností atmosféry na režim UV záření a na vegetační mikroklima. A zabýváme se i modelováním důsledků potenciálního oteplování na rostlinná společenstva…
Téma globálního oteplování dnes přerostlo v politický problém. Jak vy se k tomuto tématu stavíte?
Není moc k čemu se stavět. Proces globálního oteplování skutečně probíhá. To je fakt, který je doložen v seriózních a dostatečně dlouhých klimatických řadách. Je pravda, že v některých částech země neprobíhá oteplování vůbec, v některých dochází dokonce k částečnému ochlazování a jiné se naopak velmi výrazně oteplují – třeba velké plochy subpolárních oblastí na severní polokouli nebo náš prostor v Antarktidě, tedy oblast Antarktického poloostrova. Tam dochází k jednomu z největších oteplení za posledních 50 let. Jde však o proces, který je dlouhodobý a velmi nepravidelný.
Nedá se tedy říct, že by přibýval nějaký pomyslný stupínek každý rok.
Vůbec ne. Lítá to samozřejmě nahoru a dolů. Teprve až z dlouhé řady statisticky utříděných dat uvidíte, že k oteplování dochází. Bohužel nevíme, do jaké míry jsou jeho příčiny přirozené a do jaké antropogenně podmíněné.
Máte pochyby o tom, že jde o výsledek lidského působení?
Pro to neexistují žádné důkazy. Na Zemi už bylo v geologické minulosti výrazně tepleji než dnes. A oteplení se vyskytlo i v historické minulosti. Třeba na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy Vikingové osidlovali zelenající se Grónsko. Známe také následující malou dobu ledovou, která trvala tři sta let. Takové změny tady vždycky byly. Co dnes ale specialisty leká, je rychlost oteplování. Od toho je krátká cesta k úvaze, že za tím stojí člověk. Nikdo vám ale nedokáže zodpovědně vyčíslit, jaký podíl na tomto procesu lidská společnost skutečně má.
Vy sám jste začínal kdysi jako mikroklimatolog a topoklimatolog…
Ano, nikdy jsem netíhl k nějakému velkému prostoru, třeba ke zpracování klimatu Moravy nebo Čech. To totiž znamenalo sedět u stolu a zpracovávat dlouhé řady čísel, naměřených někdy jindy a někým jiným. To nebyl typ práce, který by mě lákal. Jako elév jsem se začal věnovat terénnímu klimatu a řadu let jsem se ho držel. Ať už to bylo na Pálavě, na Znojemsku nebo v Bílých Karpatech. Byla to vždy hozená rukavice, protože se tomu u nás málokdo věnoval. Hlavně ale, co jste si v terénu instaloval, to vám tam měřilo a bylo to vaše dítě. To se pak přeneslo i do Antarktidy. Co jsme si tam nepostavili, to nemáme.
Od dob vašich vědeckých začátků se tedy ve vašem bádání tak moc nezměnilo…
Terén je můj osud! Leitmotiv je prakticky neměnný, jen k tomu dnes máme úplně jinou měřicí techniku i techniku zpracování dat. Všechno jde rychleji a elegantněji.
Představoval jste si už po studiu, že budete jezdit za výzkumem do polárních oblastí?
To vůbec ne. Tahle oblast mě začala přitahovat až na začátku 70. let, kdy jsem byl na roční stáži ve Švýcarsku. Dodnes nevím, jak jsem se tam vlastně dostal, protože už běžela normalizace a já jsem nebyl zrovna červeně polepen. Na ministerstvu se stal asi nějaký omyl. Ve Švýcarsku jsem pracoval na geografickém ústavu na ETH v Curychu. V té době pracovali na glacioklimatologickém projektu, který řešili v kanadské Arktidě a v Grónsku. Rok jsem k tomu přičichával, studoval jejich publikace a jednou za mnou přišel vedoucí ústavu a zeptal se mě, jestli bych nechtěl jet na rok do Grónska.
Jak to dopadlo?
Bohužel to nevyšlo. Řekl jsem samozřejmě hned, že bych jel. On byl ochoten vše zařídit, prodloužit mi studijní pobyt, i peníze by sehnal, ale tím to celé skončilo. Z domova přišel dopis podepsaný fakultními funkcionáři, že to nepřipadá v úvahu, že hrozí emigrace. Má emigrace do Grónska! (směje se). V první chvíli jsem se s tím těžko srovnával a dokonce jsem o emigraci přemýšlel, ale měl jsem tady doma už ženu a malou dcerku a nešlo to.
Předpokládám ale, že to už ve vás dostatečně rozproudilo další zájem o polární oblasti.
Ano. Pár let bylo ticho, ale pak se ozvali Poláci z Vratislavi, kteří měli univerzitní stanici na Špicberkách. Protože věděli o našich výzkumech, přizvali nás na svoji expedici v roce 1985. Samozřejmě to nebylo bez komplikací − přece jen to bylo území kapitalistického státu a co ten Prošek tam. Zachránila mě informace, že se tam spolupracuje se sovětskými vědci, což se navíc nakonec skutečně stalo. Od té doby jsme do polárních oblastí začali jezdit pravidelněji.
Lákají vás polární oblasti i soukromě?
Lákají, ale nejezdím tam, protože tam nechce jezdit moje žena. Ta je teplomilná. Dlužím si pořádně ještě Skandinávii a Aljašku, ale to až někdy − až bude čas.
