Prof. MUDr. Boris Habanec, DrSc., patří mezi průkopníky moderní české patologie. Společně s dalšími lékaři stojí za vybudováním 2. patologicko-anatomického ústavu v brněnské dětské nemocnici. Dnes působí v tamější bioptické stanici, kde se zabývá především pediatrickou onkologií. Patologii, ač nikdy nešlo mezi mediky o nejpopulárnější obor, se chtěl věnovat už od dob studií. Nemilosrdná umístěnka z něj však nejdříve udělala praktika daleko na východním Slovensku. Souhrou šťastných náhod se mu ale podařilo vrátit do Brna. Strávil zde většinu profesního života také jako pedagog na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, na které působil i jako proděkan.
Když se řekne patolog, většina lidí si představí odborníka na anatomii, který provádí pitvu. To je ale předpokládám hodně zjednodušená představa…
Lidé si skutečně často myslí, že patolog je ten, jenž obrazně řečeno žije se zemřelými lidmi, a jak naznačujete, z velké části to tak není. Nicméně pitva představuje stále mimořádně důležitou součást medicínského poznání. Vždyť se latinsky krásně říká: mortui vivos docent – mrtví živé učí. I když je dnešní medicína už tak sofistikovaná, že zobrazovací metody dovedou dát poměrně jasný obraz toho, co se ve kterém orgánu děje, pořád jsou ještě věci, které unikají pozornosti a které zjistí teprve pitva.
Jaká je tedy konkrétně její role?
Představuje důležitý korektiv klinické diagnostiky. Z pitvy se vyvozují důsledky pro budoucí léčbu, v případě, že původní nebyla z různých důvodů adekvátní – třeba proto, že diagnóza nemoci byla nepřesná.
Přesto všechno už dnes ale pitva nepředstavuje hlavní složku práce patologa.
Medicína se mimořádně posunula a od pitev, které byly ještě ve 20. a 30. letech minulého století zcela dominantní, jsme dlouhodobě svědky nárůstu takzvané bioptické diagnostiky. Ta na rozdíl od pitvy vychází ze vzorků odebraných ze živých tkání a patolog je tak vlastně přímým spolutvůrcem diagnózy nemoci pacienta.
Takže patolog je dnes spíše analytik, který se vůbec nemusí dostávat za pitevní stůl?
V Česku je zavedená praxe, že k tomu, aby někdo mohl dělat bioptickou diagnostiku, musí stále ještě mít vzdělání i v té nekroptické. Je to důležité pro rozpoznání dalších souvislostí. Když dostanete pod ruku jeden orgán s určitou diagnózou, musíte umět poznat, že je to třeba jen součást příznaků, které utvářejí celistvý obraz o nemoci. Vzdělaný patolog prostě musí mít velmi široký přehled a dnes navíc potřebuje ovládat ještě řadu pomocných metod, které umožní ve tkáních hledat stopy nemoci.
Běžně si představíme, že diagnózu nemoci stanoví klinický lékař. Jakým článkem je v celém procesu patolog?
Mohu to ilustrovat třeba v nádorové diagnostice. V minulosti, když se stanovila diagnóza zhoubného nádoru, člověk byl dříve nebo později odkázán ke smrti. Bylo možné ho pouze paliativně léčit, tak aby trpěl co nejméně, a dostával tedy různá analgetika. Dnes je onkologická léčba úplně jiná, už se do značných podrobností ví, jak probíhá proces onkogeneze a co se na kterém stupni dá dělat a jak je možné ji terapeuticky ovlivnit. K tomu, aby se nasadila vhodná léčba, je nicméně potřeba, aby patolog onu onkologickou diagnózu naprosto přesně stanovil.
Znamená to, že klinický lékař má nějaké podezření a obrátí se na patologa, aby zjistil, o jakou nemoc se jedná?
V zásadě ano. Do nemocnice přijde pacient, který má určité příznaky. Lékař zjistí, že jsou to třeba zvětšené uzliny nebo nějaké nádorové ložisko v plicích. On sám už disponuje nejrůznějšími prostředky pro odebírání vzorků třeba z žaludku, ze střeva a podobně a všechen tento materiál zajišťuje s tím, že už tuší, o jakou nemoc jde. Od patologa zpravidla potřebuje jen potvrzení, někdy ale vůbec neví nebo jen tuší. Patolog tedy zanalyzuje vzorky, které od něj dostane, a na základě svých znalostí a zkušeností dokáže provést diagnózu a sdělit klinikovi tak říkajíc, o co kráčí.
Za dobu své kariéry jste se zabýval nejrůznějšími tématy. Čemu se věnujete dnes?
V současnosti už se věnuji pouze bioptické diagnostice, a protože pracuji v dětské nemocnici, je zde zásadní pediatrická tematika. Nachází se tady navíc jedno z nejšpičkovějších pracovišť zabývajících se dětskou onkologií, a z velké části tedy pracujeme právě pro ně. Aniž bych se chtěl nějak vychloubat – beru to skutečně se vší skromností – provádíme zde diagnostiku, bez níž by v mnoha případech nebyl další léčebný postup možný.
Co vás přivedlo právě k tomuto oboru?
Můj tatínek byl za první republiky a za druhé světové války obvodním lékařem a troufám si říci, že byl opravdu moudrý, takže jsem byl v první řadě ovlivněn jím. V Brně jsem navíc vystudoval klasické gymnázium a měl jsem štěstí na ohromné profesorské osobnosti. Zásadní byl hlavně profesor Oldřich Brýža, který vyučoval přírodopis. Ovlivnil mě dokonce tak, že v dobách, kdy jsem ještě hodně přednášel, jsem rád využíval jeho nápady i celé floskule typu: „Ty kdybys nepromluvil, tak ani nevím, že seš blbej.“ To byly úžasně vtipné, a nikoliv urážlivě míněné průpovídky, které člověku utkvěly na celý život, a navíc měly v pedagogickém procesu svůj účinek.
Proč ale právě patologie? Oproti klinikům, o kterých byla řeč, to zní jako trochu nevděčná práce.
Když jde člověk na medicínu, tak samozřejmě sní o tom, že bude slavný chirurg nebo internista, ale postupně zjistí, že spousta zajímavého se dá najít i v jiných disciplínách. Určitě mě hodně ovlivnila snad tisícistránková skripta od profesora Neumanna. Nebyla sice nejšťastněji napsána, protože popisovala jednotlivé nemoci a nikoliv systemickou patologii, ale bylo v nich tolik zajímavého, že jsem z nich pak později sám v přednáškách čerpal, i když už existovaly daleko modernější učebnice.
Jaké to bylo studovat v 50. letech minulého století, v době těsně po převzetí moci komunisty?
Na medicínu jsem se dostával složitě na mnohá odvolání a do semestru jsem nastoupil až před Vánocemi. Byl jsem za tu možnost ohromně vděčný a bral to se vší vážností. Ona totiž i ta doba byla vážná. Maturoval jsem snad 14 dní před popravou Milady Horákové a atmosféra v celé společnosti byla skutečně napjatá. Studium naštěstí nebylo nijak poplatné marxismu-leninismu, protože zřejmě i oni funkcionáři režimu si uvědomovali, že se musí studovat věcně a opravdově, když jde i o jejich zdraví.
Vaše cesta k tomu, že jste se stal známým brněnským patologem, ale nebyla úplně přímočará.
Už když jsem v roce 1956 promoval, chtěl jsem se věnovat patologii. Je na ní ohromně zajímavé, že představuje takový korelát medicíny. Ze všech příznaků, které vyčtete ze zemřelého člověka, poznáte, jaká měl onemocnění. A tehdy, když ještě nebyla všechna ta sofistikovaná zobrazovací zařízení, šlo o ohromně důležitou věc. Jenže jak jsem odpromoval, prostě přišla distribuční komise a jakýsi stranicky protřelý člověk z ministerstva zdravotnictví nám bez jakékoliv diskuse řekl: Ty půjdeš tam a ty zas tam. Já byl svobodný, neangažovaný, a tak mi řekli: Ty, Habanec, ty půjdeš na východní Slovensko, do kraje Košice.
A tak jste šel…
Nezbylo mi nic jiného, spakoval jsem papírový kufr, do něho pár svršků a knížek a jel jsem. Když jsem dorazil do Košic, šel jsem za přednostou zdravotního odboru, což byl člověk, o němž se tvrdilo, že byl za Slovenského štátu významný člen Hlinkovy gardy. Teď zase platil za důležitého člena Strany. Tento člověk mi nabídl tři možnosti. Mohl jsem se stát tzv. cirkulujúcim lekárom, tedy praktikem, buď v Rožňavě, Kežmarku nebo v Krompachách. Vybral jsem si tedy posledně zmíněné, protože město leželo na dráze do Brna.
V Krompachách jste ale dlouho nezůstal.
Jen asi tři čtvrtě roku. Bylo to zajímavé, protože jsem poprvé a naposledy poznal skutečnou práci praktického lékaře. Jednalo se ale o drsný hornický kraj, kde se hodně pilo. Za těchto okolností jsem se snažil, abych tam nezůstal moc dlouho. Bylo mi také líto znalostí, které jsem ve škole získal a které zůstávaly nevyužity. Naštěstí do Krompach přišel jeden primář, který se znal s profesorem Kutlíkem, jenž byl přednostou patologicko-anatomického institutu na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. V té době tam fungovala opravdu skvělá lékařská fakulta a profesor Kutlík byl výtečný nekroptický i bioptický diagnostik. Velmi rád si mě vzal pod svá křídla, protože lidí se zájmem o patologii bylo málo.
Jak se vám nakonec podařilo dostat zpátky do Brna?
Bylo to opět štěstí. V Brně na patologii z ničeho nic zůstali jen dva profesoři: Švejda a Dluhoš, protože jejich spolupracovníci se různě rozutekli za jinými kariérami. Uvolnilo se tu asi šest míst najednou. Jelikož jsem byl stále v kontaktu se spolužáky ze studií, dozvěděl jsem se o tom a místo zde získal pod patronátem profesora Dluhoše. To byl ohromný člověk, který však poznal bídu hospodářské krize za první republiky a s touto zkušeností se po válce stal i členem Strany. Byl ovšem jedním z mála, kteří to mysleli upřímně, a opravdu komunistickým ideálům věřil. A protože byl angažovaný, mohl pro nás udělat to, že zaštítil celou patologii svým stranickým pláštěm. Řekl prostě: Tady na ty chlapce mi nesahejte. Byla z nás tedy taková enkláva demokracie, a díky tomu jsem zde vůbec mohl pracovat.
S brněnskou patologií jste zůstal spojený vlastně až dodnes.
A jsem za to rád, i za to, že jsem mohl pokračovat v odkazu profesora Dluhoše, po němž jsem později převzal vedení dřívějšího 2. patologicko-anatomického ústavu.
Spousta současných významných lékařů na vás ráda vzpomíná i jako na učitele. Bavilo vás učit?
Ohromně. Výuka mediků mi vždycky dělala moc dobře, ať už jsem přednášel jako profesor nebo vedl coby asistent praktická cvičení. Je to nesmírně vděčné povolání, protože dává člověku velké uspokojení.
V čem?
Je skvělý pocit v někom probudit zájem, ukazovat mu souvislosti a motivovat ho v dalším studiu. Třeba ukázat plíci celou infiltrovanou zánětem, ze které nemoc hezky poznáte už při jejím poklepu – je totiž příliš pevná, nevzdušná a tvrdá třeba jako stehenní sval. Naproti tomu zdravá plíce je vzdušná, má nádherný poklep, jako když buchnete do blány bubínku. To jsou krásné věci.
Jak se lékař vyrovnává s tím, že součástí jeho profese je zacházení s mrtvými?
To vůbec neřešíte a přistupujete k věci zcela odosobněně. Vždyť každý medik musí touto praxí projít a ví, do čeho jde. Mně osobně to ale nikdy nedělalo žádné potíže a myslím, že jsem to nijak nepřekonával. Celé bych to nedramatizoval, je to prostě profese jako každá druhá. Ovšem k mrtvým musíte přistupovat s velkou dávkou etiky a určitým způsobem vzdávat úctu člověku, který vám poskytuje své tělo k tomu, aby se zlepšilo lidské poznání. Na to je potřeba pamatovat.
