Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění.
Stojím v hale Mendelova muzea a čtu si text Hippokratovy přísahy. Právě jsem dostala do ruky Složku mladého medika, do které si budu, podobně jako do lékařské zprávy, zapisovat své medicínské objevy a v níž nalézám i text přísahy, kterou musí skládat všichni lékaři.
Chybí mi jen bílý plášť, ale i bez něj mě pouštějí do expozice v Křížové chodbě, kde je další výstava z cyklu Krok za krokem vědou na Masarykově univerzitě nazvaná Lékařství. Můžu si vybrat, zda vstoupím normálně, nebo to vezmu v podřepu tepnou a prozkoumám, z čeho se skládá krev.
Když mám první průzkum za sebou, pořádně se rozhlédnu. Na stěně visí velký model lidské postavy, který je celý polepený všemožnými informacemi. Než se ale pustím do jejich čtení, přiláká můj pohled malý průzor v hrudníku postavy. Animace, která zachycuje řez skalpelem nebo šití, je zajímavá.
Přejdu tedy k dalšímu kukátku, zvědavá, co uvidím tady. Nad ním je i klička, začnu jí točit a přikládám oko. Hned ale ucuknu, je to jen pro lidi se silným žaludkem. Vidět je tam totiž jeho obsah! Architekti Jana Likavčanová a Milan Šuška mě ujišťují, že není autentický a bez úhony vydrží ve stejné podobě celou dobu výstavy, ale znovu se už do žaludku nepodívám.
O kousek vedle trčí z postavy malý polystyrenový míček, když zatáhnu, vyjede kus růžové stuhy. Povzbuzovaná okolím tahám dál – nakonec je venku devět metrů tenkého a tlustého střeva. „Jsou o něco delší než ve skutečnosti, ale chtěli jsme, aby si děti výstavu opravdu užily,“ poznamenává její autorka Zuzana Hanzelková.
Trávení mám za sebou a na podstavci vidím model lidského těla. Můžu na něm prozkoumat, kde že to mám vlastně játra a že i při sebevětším strachu srdce v kalhotách nikdy mít nebudu. Do složky plné otázek si zkouším vyplnit první odpovědi, třeba na to, kterým orgánem se zabývá nefrologie nebo hepatologie. Na výstavě můžu některé z orgánů prozkoumat ještě o něco podrobněji. Zkouším si složit model srdce nebo mozku a zjišťuji, jaké části obsahují.
Stále víc mě ale láká „houpačka“. Na tento pokus však potřebuji pomocníka. Musím si totiž stoupnout na jednu stranu širokého prkna a na stranu druhou je potřeba postupně narovnat dvoulitrové lahve s vodou, dokud se houpačka nevyváží do vodorovné polohy. Zhruba tolik vody, kolik je na opačné straně, než stojím já, obsahuje mé tělo – je to asi šedesát procent mojí váhy, takže raději rychle slézám, aby si to lidé okolo nestihli spočítat.
V chodbě navíc visí ještě jeden velký model postavy, který nabízí další várku informací a kvízů. Optické klamy a podobné hříčky zaujmou vždycky, ale ještě víc mě láká několik dvířek v postavě. Ukrývají se za nimi plátěné pytlíčky s bylinami. Mám si procvičit jeden ze smyslů – čich – a určit, které rostliny se v nich skrývají. Čich mám možná dobrý, ale bylinky neznám, a tak zkouším několik tajemných otvorů vedle, kde si mohu otestovat hmat. Jsem o něco úspěšnější, rozpoznávám nos.
Složka se plní, ale ještě to není všechno. Na konci chodby čeká model zubů, obří kartáček a párátko. Přestože návod na správné čištění zubů visí na zdi, odstranit s jejich pomocí z chrupu molitanové nečistoty není rozhodně nic jednoduchého.
Obracím se proto raději k poslednímu exponátu. V chodbě stojí kolo, je to vlastně takový paralelní tandem, a na vedlejším bicyklu už čeká partner na projížďku. Trošku děsí, je totiž doslova samá kost. Do konce roku bude návštěvníkům výstavy předvádět, jak pracují jejich kosti při pohybu.
Zavírám složku a jdu se na recepci Mendelova muzea poptat, jaké byliny se skrývají ve váčcích a zkontrolovat si další odpovědi. V uších mi, stejně jako dalším návštěvníkům, zní tlukot srdce a hlavně kručení žaludku.