Poroste stále věk, kdy lidé vstupují do manželství a mají první dítě? Podobné otázky si klade americký vývojový psycholog Jeffrey Jensen Arnett v souvislosti s fenoménem tak zvané vynořující se dospělosti.
Byl to právě Arnett, který v roce 2000 s tímto termínem přišel. Jde o situaci, kdy jsou mladí lidé již formálně dospělí, ale mnohdy se tak necítí. Původně se tato etapa života týkala především mladých lidí v euroamerickém prostředí ve věku od 18 do 25 let, nyní už se horní hranice posunula k 29 letům.
„Není krásné být mladý? A není to těžké být mladý? Být volný a muset se rozhodovat, co se vší tou volností dělat?“ uvedl svou úterní přednášku v aule fakulty sociálních studií Arnett. Za posledních padesát let se podle něj společnost výrazně změnila, a to jak v ekonomické oblasti, kdy se od výroby přesunula k informacím a službám, tak v sociální.
Změny vedly ke zvyšování průměrného věku pro vstup do manželství a při narození prvního dítěte. Rozšířily se možnosti vzdělávání. Výrazně se na společnosti podepsala kontrola porodnosti, která vedla ke snížení počtu dětí, a to v podstatě celosvětově. Mezi další změny podle Arnetta patří vyšší tolerance k předmanželskému sexu a soužití a také ambivalentnější postoj k dospělosti. „Na jedné straně vypadá dospělost atraktivně a mladí lidé po ní touží, například kvůli penězům a přitažlivá může být i stabilita. Ale na druhou stranu je i trochu odpuzující, protože často přináší stagnaci a také omezuje možnosti v životě,“ uvedl psycholog.
Vynořující se dospělost definuje Arnett na základě výzkumu ve Spojených státech amerických pomocí pěti kritérii. První je zkoumání identity, kdy mladí lidé hledají odpovědi na otázky: Kdo jsem? Co chci dělat se svým životem? Dalším rysem je nestálost, která se projevuje mnoha změnami. Mladí hodně střídají povolání, partnery i směry vzdělání. A pak také pocit, že jsou „někde mezi“, už ne děti, ale ještě ne dospělí. „Mnoho starších lidí označuje dnešní mladé jako sobecké jedince, to je ale omyl. Jsou hodně zaměření na sebe, protože se snaží rozvíjet své dovednosti, navíc v tomto období ještě nemají odpovědnost za jiné lidi, ale jen za sebe,“ zdůraznil Arnett.
Posledním kritériem je pak podle něj optimismus. Lidé mezi osmnáctým a třicátým rokem totiž často mají silnou víru v lepší budoucnost, v nalezení uspokojivé práce, životního partnera a podobně,“ uvedl psycholog. Uvedená tvrzení podporují i výsledky výzkumu, který loni udělal mezi tisícovkou mladých Američanů. Vyšlo v něm mimo jiné to, že 89 procent jich věří, že nakonec dosáhnou toho, co chtějí.
I čísla z Evropy ukazují na významné společenské posuny. Například průměrný věk žen při sňatku byl ve Švédsku před třemi lety už 33 let a v České republice 28 let, tedy o pět let více než v roce 1995. První děti pak mají ženy až po třicítce. Arnett si však nemyslí, že tato čísla ještě porostou.
Společenské změny, však vyvolávají řadu otázek o možném budoucím vývoji. Co se například stane, pokud se budou sňatky a rození dětí posouvat do ještě pozdějšího věku? Jak vyřešit nízkou porodnost, která nestačí ani na prostou reprodukci populace? V současnosti připadá v průměru na jednu ženu 1,6 dítěte, hranice pro takzvanou prostou reprodukci a tedy udržení populace na stejné úrovni je však 2,1 dítěte.
Arnett upozornil, že z toho vyplývá pro budoucnost řada velmi důležitých věcí. „Štědré sociální systémy v Evropě jsou tím ohrožené. S klesající populací bude totiž čím dál tím těžší je udržet,“ podotkl vědec. Jednou z možností jak z toho ven jsou přistěhovalci. Vůči tomu však v mnoha evropských zemích panuje silný odpor. Další možností, jak se vyhnout v budoucnu problémům, které klesající počet dětí a mladých lidí přinese, je pak změna systému sociální péče.
