Bavila ji biologie a chemie a zajímaly rostliny. Při rozhodování, kam na vysokou školu, nakonec zvítězila molekulární biologie na Masarykově univerzitě. Když si pak na přírodovědecké fakultě vybírala téma bakalářské práce, našla si laboratoř funkční genomiky a proteomiky. Byl to jeden z prvních kroků, který nasměroval úspěšnou mladou vědkyni Ivu Mozgovou k vedoucímu její doktorské práce Jiřímu Fajkusovi.
„V prvé řadě jsem si jeho laboratoř vybrala proto, že se věnovala výzkumu rostlin, a druhým důvodem bylo, že když jsem se tam přišla ve druhém ročníku podívat, udělali si na mě kolegové čas a vysvětlili mi, na čem pracují, takovým způsobem, že jsem i se začátečnickými znalostmi měla pocit, že všemu rozumím,“ popisuje své první zkušenosti Mozgová a s úsměvem dodává, že prohlédnutí, jak málo oboru rozumí, přišlo později a tento pocit ji dodnes neopustil.
V laboratoři však získala velmi dobré školitele. Na její bakalářskou i magisterskou práci dohlížela Tatiana Kubičárová, která tam působila na postdoktorandské stáži. Mozgovou mimo jiné přivedla ke studiu proteinů, které se vážou na rostlinné telomery, ke zkoumání chromatinu a k vývojové epigenetice. Pod Fajkusovo vedení se pak dostala až ve chvíli, kdy Kubičárová odešla na mateřskou dovolenou. „Já jsem ji vlastně zdědil,“ vzpomíná s úsměvem profesor na studentku, která mimo jiné objevila nový mechanismus vzniku genetické nestability.
Talent podle něj projevovala téměř od začátku. „Při bakalářském studiu, kdy ještě zdaleka neměla tolik času na experimentální práci, jí věnovala strašně moc. Už někdy ve třetím ročníku pak dokázala podle potřeby chytře modifikovat postupy a optimalizovat metody výzkumu. Bylo jasné, že je to člověk, který se pro tento typ práce hodí,“ vzpomíná Fajkus na svou žačku.
Kde hledat talent
Podle něj je ideální, když školitel najde svého budoucího doktoranda už při psaní diplomové práce. Snadné to ale není. „Mám už specializovanější přednášky, a se studenty se tak potkám až někdy ve čtvrtém či pátém ročníku, kdy mají téma diplomové práce dávno vybrané. Výuka mi tedy při hledání talentovaných studentů moc nepomáhá,“ říká profesor.
Ani studenti to ale nemají jednoduché. Povinné základní kurzy u nich velký zájem o konkrétní problematiku vzbudit nemusí. Pro Mozgovou byly například nejpřínosnější tematické volitelné kurzy, kde přednášejí lidé, kteří se konkrétními věcmi zabývají i vědecky. „Teorie se tak lépe propojuje s praxí a přednášky jsou postavené na základě aktuálních poznatků v oboru,“ říká absolventka molekulární a buněčné biologie.
Přestože je hledání výborných studentů nesnadné, má na ně Fajkus podle svých slov štěstí. Snaží se je hledat mezi magisterskými studenty různých oborů, kterým nabízí možnost pracovat na diplomových či disertačních pracích ve své laboratoři. „Řekl bych, že v řádu týdnů či měsíců je zřejmé, kdo má talent. Opačné případy, kdy student zjistí, že ho věda zase tak moc nebaví, se poznají tak do půl roku,“ říká profesor, který učí na vysoké škole už sedmnáct let.
Jak získat a udržet doktoranda
Větší práci prý často dá přemluvit šikovné studenty k tomu, aby ve studiu jako doktorandi pokračovali. S Ivou Mozgovou však nic takového řešit nemusel. Její rodiče jsou vysokoškolští učitelé a bylo jen otázkou, kde bude v postgraduálním studiu pokračovat. „Snažil jsem se ji spíš přesvědčit, aby zůstala u nás.“
To se nakonec podařilo. Hlavním důvodem, proč pokračovat ve studiu v Brně, pro ni bylo výzkumné téma a příjemná pracovní atmosféra. I Mozgová mluví o tom, že ji Jiří Fajkus na konci její magisterské práce „zdědil“. Oceňuje na něm především to, že dostala velkou tvůrčí svobodu a možnost se aktivně podílet na formulaci vědecké otázky a také směrování projektu. „Zároveň Jiří dohlížel na to, aby mé spekulace neodporovaly faktům a aby pokusy byly správně naplánované,“ dodává molekulární bioložka, která je nyní na postdoktorandské stáži v laboratoři Larse Henniga ve švédské Uppsale.
Její odchod do jiné laboratoře Fajkuse nemrzí. Mimo jiné proto, že jeho laboratoř s tou švédskou spolupracuje. „To, že odešla, není pro nás naprostá ztráta Iviny kapacity. Naopak s námi spolupracuje a vlastně tu pořád ještě dokončujeme věci, které rozjela. Budou to skoro tři roky, co je pryč, a my tu pořád po ní máme co dodělávat,“ směje se Fajkus, který by ji ale rád získal jednou zpátky.
Fajkuse úspěchy jeho studentů těší a sleduje je v jejich kariéře. Případů, jakými je třeba Iva Mozgová, však podle něj zas tolik není. „Měl jsem ale docela štěstí. Například mým vůbec prvním diplomantem a doktorským studentem byl Lumír Krejčí, který ale většinu studia absolvoval v zahraničí. Vedl si tam skvěle a skvěle si vede i po návratu na Masarykovu univerzitu,“ podotýká Fajkus.
Jeho recept pro výchovu dobrých vědců je přitom možná trochu netradiční. „Čím se nám snad daří u našich studentů bodovat, je pracovní prostředí a dobré mezilidské vztahy. Většinou totiž slyší jen to, že je třeba dosahovat vysokých výkonů. I my se o ně snažíme, ale při tom všem nezapomínáme, že výzkum by měl přinášet radost,“ dodává Fajkus.
