Pochází z francouzského Rouen, ale poslední dva roky žije a pracuje v Brně. Do moravské metropole se Hélèn Robert Boisivon přistěhovala i s rodinou, aby v Ceitecu Masarykovy univerzity zkoumala molekulární a buněčné mechanismy signálních drah, především rostlinných hormonů, které ovlivňují růst a vývoj rostlin.
Do Brna přišla, když zde zakládal výzkumnou skupinu profesor Jiří Friml, se kterým se potkala na univerzitě v Gentu. Přesunout se z Belgie do České republiky ale nebylo jednoduché, Hélèn je totiž vdaná a má dvě děti.
„S manželem jsme se poznali už na střední škole a brali jsme se během magisterského studia. Prakticky jsme spolu ale nežili, pracovala jsem tenkrát v Lyonu, kam jsem se musela vrátit hned druhý den po svatbě,“ popsala francouzská odbornice, jak může někdy vypadat spojení rodinného života s prací vědce. Po studiích strávila Hélèn půl roku v Anglii a nakonec našla doktorskou pozici v Nizozemsku, kam se už stěhovala s manželem a kde se jí také narodila dcera.
„Když jsou děti malé, je to hodně těžké skloubit s prací. Člověk je mnohem unavenější, musí vstávat v noci, měnit pleny, krmit a dělat všechny ty věci okolo miminka. Ale dělají to všichni,“ zavzpomínala Hélèn na první měsíce po porodu dcery, ke které později ještě přibyl syn.
Hélèn ale není typickým příkladem toho, jak se dá zkombinovat práce a rodina. Má totiž obrovskou výhodu, její manžel je v domácnosti. „Od začátku se staral o děti přes den. Mohla jsem se díky tomu vrátit do laboratoře už tři měsíce po narození dcerky a teď, když jsou děti větší, se zase nemusím starat o to, že je potřeba je vyzvednou ze školky nebo školy,“ zdůraznila mladá vědkyně.
Podobné uspořádání si ale s manželem neplánovali. „Když jsme se brali, byli jsme velmi mladí a moc jsme nepřemýšleli o tom, jak bude náš život vypadat. Já jsem věděla, že chci dělat výzkum, takže prioritní bylo najít si doktorskou pozici a teprve pak řešit to ostatní,“ řekla Hélèn.
Rodinné fungování zatím vyhovuje jí i manželovi. „Druhá věc ale je, že žijeme jen z jednoho platu. Každý člověk si musí sám zvážit, jestli chce více peněz nebo méně, ale díky tomu být ve větší pohodě a pružnější,“ podotkla.
Při vědecké kariéře je podle ní docela jasné, že se kvůli další pozici bude člověk zase stěhovat a první měsíce v jiné zemi jsou vždycky těžké. „Musíte si vyřídit všechny papíry, najít bydlení, všechno zorganizovat. Je dobré, když najdete lidi, kteří vám s tím poradí,“ dodala francouzská výzkumnice.
S podobnými záležitostmi pomáhá vědcům a nově i doktorandům přijíždějícím do Ceitecu Sylvie Pospíšilová. „Pomáhám jim ještě před příjezdem s vyřizováním víz, pojištění a hledáním ubytování. Po příjezdu je čeká nejrůznější vyřizování na úřadech, například přihlášení na cizineckou policii, kdy se bohužel bez naší asistence neobejdou. Platí totiž stále, že na úřadech se většinou jinak než česky nedomluví,“ popsala svou práci Pospíšilová.
Vědci se na ni mohou obracet po celou dobu působení v Ceitecu a Pospíšilová se snaží vyjít vstříc i jejich rodinným příslušníkům. Často se ptají na radu například při hledání práce pro partnera a občas přijdou i s nečekanými požadavky. „Před pár lety jsem například zajišťovala cat-sitting, tedy hlídače kočky v bytě jednoho z vědců na dobu dvou týdnů,“ uvedla Pospíšilová.
Problémů, na které mohou narazit mladí odborníci při snaze skloubit vědeckou kariéru a rodinu, je celá řada. Proto Ceitec pořádal na konci listopadu na toto téma konferenci, kde se řešily otázky, jakým nástrahám musí mladí vědci čelit, zda mají dostatečnou jistotu a jak případně zabránit kvalitním odborníkům v odchodu z vědy.
