Zřízení výzkumného institutu Ceitec přineslo změny v mnoha ohledech, Masarykova univerzita jím ale především ještě víc pronikla do mezinárodního výzkumu. Fáze budování už skončila, teď následuje další, která přináší spoustu personálních otázek, na které je třeba odpovědět. Snažit se o to bude konference o řízení lidských zdrojů ve výzkumu, která se odehraje 26. listopadu.
„Pořádáním akce reagujeme na stav, v němž se diskuse o personální politice a podmínkách zaměstnávání lidí na univerzitách a ve vědě příliš nevede. Přitom takové instituce na lidech stojí,“ říká Jiří Nantl, operační ředitel Ceitecu.
Proč pod vás k diskusi nedochází?
Je za tím jakási tradice, nebo možná její absence. Na vysokých školách je personální rozhodování ze zákona v kompetenci fakult, což znamená, že kolem těchto témat se zatím nerozvinula systematická debata na úrovni celé univerzity. A zároveň k tomu nemáme úplně dobré podmínky, protože na rozdíl od většiny jiných zemí Evropy do personální politiky v univerzitním prostředí vstupuje faktor regulace v podobě státem daných pravidel kariérního postupu, habilitací a profesur, která jsou svázána s akreditacemi jednotlivých studijních programů a oborů. Personální politika se pak odehrává jaksi samospádem.
Ale tato pravidla pro vědecké instituty typu Ceitec úplně neplatí.
Některá výzkumná centra podpořená z operačních programů přijala jiné vnitřní modely vedení kariérních postupů i managementu celkově, a navíc také změnila chování vědců. Vědci v Evropě dnes obecně očekávají, že instituce bude mít jasnou politiku, jak je vybírá, jaké jsou možnosti jejich postupu a jak se instituce bude zabývat sladěním jejich rodinného a pracovního života. Existuje i určitý evropský standard obsažený v Evropské chartě pro výzkumné pracovníky, která tato očekávání popisuje. To jsou témata, která klasická česká univerzita nebo výzkumný ústav akademie věd často vůbec neřešily. Těmito otázkami se přitom nezabýváme sami, ale obraceli se na nás s nimi i kolegové z jiných nově vzniklých výzkumných center. Ceitec je totiž signatářem Evropské charty pro výzkumné pracovníky, a máme tak pověst těch, kteří se takovým věcem věnují. Z toho vznikla nejen idea konference, ale také toho, že bychom založili platformu, díky které se budou potkávat lidé, kteří by mohli tuto debatu kultivovat.
Takže konference se nebude zabývat jenom podmínkami v Ceitecu?
Je to snaha nastolit debatu na úrovni celého státu, mezi vysokými školami a výzkumnými ústavy, ve smyslu, co má obnášet personální politika v akademickém prostředí. Zatím se to typicky redukuje na to, že se sledují mzdové výdaje. My se ale chceme bavit o ostatních aspektech. Někdy v březnu dubnu příštího roku bychom pak rádi svolali první pracovní jednání vznikající platformy, kde by se vyprofilovaly pracovní skupiny a témata, která bude smysluplné nějak společně řešit.
Ale tato aktivita má určitě význam i pro samotný Ceitec a univerzitu. Není to tak dávno, co byla univerzita velmi přehledná. Byla menší a bylo na ní zejména méně lidí, kteří přišli odjinud. Lidé se znali a byly mezi nimi silné osobní vazby, informace se hodně šířily na této bázi. Ale v Ceitecu je dnes 15 procent cizinců, kteří nejen že tyto vazby nemají, ale je třeba jim navíc vysvětlit české prostředí. A protože jsou také plnohodnotnými členy akademické komunity, dosáhnout nějakého souladu také s jejich očekáváními. Palčivých témat personální politiky je celá řada. Například před deseti lety bylo mnohem méně lidí na dočasných smlouvách v rámci projektového financování, což dnešní prostředí výrazně ovlivňuje.
Řekl jste, že některé věci nejde například z důvodů legislativy ovlivnit. Jiné ale ano. Na které se tedy chcete zaměřit?
Úplně nejdůležitější je zavedení personálního plánování a s tím spojené srozumitelné nastavení pravidel kariérního postupu. Zejména u výzkumných pracovníků dnes nevyužíváme ani existujícího prostoru vyplývajícícho z toho, že jsou de jure oproštěni od požadavků vyplývajících z akreditací, tedy nutnosti stát se docentem či profesorem, což nám umožňuje mimo jiné daleko větší internacionalizaci těchto pozic. Nemáme ani žádná pravidla a plán, který by například definoval, jaký je nutný počet pracovních míst v instituci a jaká je jejich struktura.
To nevadí v okamžiku, kdy se instituce rozvíjí a není vystavena hrozbám škrtů v rozpočtu, ale pokud máte řídit udržitelnost, tak najednou výhled potřebujete. Volá to po zavedení něčeho, čemu se říká systemizace pracovních míst. Mimochodem, dnes už jsou v České republice vysoké školy, které na něčem takovém začínají pracovat. A v univerzitních podmínkách k tomu ještě musí nastat debata o tom, jak efektivněji skloubit vědecké a výukové úkoly.
Dvě hlavní zahraniční řečnice budou na konferenci mluvit o personální politice a rovných příležitostech. Má to být náznak toho, kudy by se měly české debaty ubírat jako první?
Primárním tématem konference je konfrontace očekávání špičkových vědců, kteří přišli ze zahraničí, ať jsou Češi nebo cizinci, s tím, jak nakonec českou realitu vnímají, a jak na tato očekávání lze reagovat z pozice managementu akademické instituce. Dvě hlavní řečnice naší konference by tuto debatu mohly inspirovat.
Anna Steiger je prorektorkou na Vídeňské technické univerzitě a mluvit bude obecněji o tom, jaké jsou současné trendy v univerzitní personální politice. Marijke Lein je ředitelkou human resources na Vlámském institutu pro biotechnologie, který je mimochodem podobný Ceitecu, také je konsorciem čtyř belgických univerzit. Věnovat se bude tomu, jak získávají a udržují si mezinárodní výzkumníky. To je totiž deficitem českého a trochu i ceitecovského prostředí. My lidi umíme přijmout, ale oni pak často narazí na různé věci, se kterými si úplně nevíme rady, nebo si ani nepřipouštíme, že bychom je řešit měli.
Co konkrétně myslíte?
Dokážeme jim poskytnout dobré podmínky v materiálním slova smyslu, máme unikátní vybavení a vlastně i docela dobré platy. Ale když máte kandidáta ze zahraničí, tak on nebo ona už při vstupu očekává daleko větší šíři balíčku, o kterém se vyjednává. Zahrnuje to problémy jako třeba to, co s manželem či manželkou, protože u vědců jde často o vědecký pár. My však nemáme žádnou politiku, jak nabídnout zcela transparentně pracovní místo partnerovi.
Protože musí projít výběrovým řízením...
Ano, v českém prostředí panuje někdy až kult výběrových řízení, který se ustavil v 90. letech, kdy se to používalo k očištění univerzit od pohrobků komunismu. Časem se to ale až absolutizovalo a jde to proti mezinárodně obvyklé praxi, kde máte dva ekvivalentní postupy, výběrové řízení nebo přímou nabídku pracovního místa na základě procedury zaručující dodržení vysokého standardu. Přitom když třeba jedná se špičkovým kandidátem na profesuru německá univerzita, tak je běžnou praxí, že nabízí profesuru i manželovi. Toto my vůbec neumíme a dlouhodobě to pro nás může představovat handicap, protože jeden z nejdůležitějších faktorů při rozhodování vědce je, jaké dostane podmínky pro zbytek rodiny. My nemáme ani zázemí typu školky.
Ceitec vnesl na univerzitu nové poměry, je opravdu mezinárodní. Do jaké míry se ale podle vás povedlo přenastavit úměrně tomu myšlení českých zaměstnanců?
Myslím, že povedlo, ale to neznamená, že my, kteří jsme tady byli i předtím, jsme vždycky připraveni organizovat si úměrně tomu život do všech důsledků. To, že má Masarykova univerzita někdy od začátku tisíciletí politiku internacionalizace a máme třeba weby v angličtině je ještě něco hodně jiného než to, že se mají každý den na všech možných pracovních úrovních konat jednání v angličtině. To jistě větší či menší zátěž představuje a určitě existuje v reálné praxi i nějaká tendence tomu uhýbat.
