Na ekonomicko-správní fakultě učí Martin Svoboda o finančních trzích a finanční gramotnosti. Česká republika podle něj ve vzdělávání dělá v posledních letech mnohé pro to, aby další generace dokázaly lépe hospodařit s vlastními penězi, na druhou stranu ale političtí představitelé nepřistupují zodpovědně k hospodaření země. „Kdybyste spravoval své osobní finance po vzoru státu, byl byste už dávno v exekuci,“ říká Svoboda.
V médiích občas proběhne zpráva o tom, jak Češi nejsou zrovna finančně gramotní. Srovnávací zpráva OECD ale ukazuje, že na tom nejsme zase tak špatně. Jak to tedy je?
Ta zpráva, na kterou odkazujete, skutečně ukázala, že Češi jsou někde kolem průměru zkoumaných zemí, což není důvod k velké radosti, ale asi ani k smutku. Česká republika se v rámci svých možností snaží finanční gramotnost implementovat do vzdělávacího systému. Dnes už je standardně náplní výuky na základních i na středních školách.
Ale to je celkem nová věc.
To je fakt, ale je to dáno tím, že prosadit změny ve školství trvá strašně dlouho. Pracovalo se na tom řadu let. Nicméně teď už finanční výchovu máme, a to na rozdíl od takových zemí, jako je Rakousko nebo Německo. Považuju to za krok správným směrem, aby škola další generace lépe připravovala na reálný život. Nedávno obletěl internet jeden tweet jakési německé maturantky, která napsala, že sice neví, co jsou to daně a pojištění, ale umí rozebrat báseň ve čtyřech jazycích. To vnímám jako příznačný problém školství a týká se to i univerzit. Totiž že málo připravují na praktický život. Například mediky skvěle vedeme k lékařské praxi, ale vůbec se nevěnujeme tomu, že si třeba jednou otevřou vlastní ordinaci, kde se budou muset popasovat s tématem financí.
Neměla by to být jejich vlastní starost dovzdělat se v této oblasti?
Sám se vzdělávat jistě musíte, ale některé věci prostě patří k základní profesní přípravě. A pokud chcete dobře fungovat jako praktický lékař, tak se bez těchto znalostí jednoduše neobejdete.
Na ekonomicko-správní fakultě jste zavedl předmět Finanční gramotnost. S jakým cílem?
Hlavním cílem bylo dovzdělat studenty, a to i z jiných fakult, kteří se pak mohou stát jakýmisi vyslanci, odborníky v terénu, kteří dovedou ve finančních otázkách poradit nejen své rodině a kamarádům nebo známým, ale jako dobrovolníci vyrážejí pomáhat i sociálně slabým. Prostě podpořit voluntarismus, který není v této zemi ještě příliš rozvinutý. A opravdu se to povedlo. Je skvělé, že studenti cítí tu potřebu a rozjeli celou řadu navazujících aktivit týkajících se poradenství v dětských domovech nebo azylových domech, kde třeba konzultují finanční situaci s matkami samoživitelkami.
Vnímáte finanční negramotnost jako velký sociální problém?
Mně nebo vám se může zdát, že nějaká velká osvěta v této oblasti není potřeba, že kdo má trochu zdravého rozumu, tak se do žádných potíží nedostane, jenže to je jen taková bublina, ve které žijeme, protože se stýkáme s lidmi podobného vzdělání a s podobným zázemím. Existují však celé velké sociální skupiny, které se dlouhodobě a cyklicky ocitají ve finančních obtížích, mají řadu nesplácených půjček, jakmile seženou nějakou práci, nastupuje na ně exekutor a tak dále. A to vše třeba jen proto, že něco nevyřídili včas, že v nouzi podepsali nevýhodný úvěr nebo že hodili nějakou obálku do koše. I proto by podle mě bylo skvělé, kdyby si nějakým kurzem finanční gramotnosti prošli všichni vysokoškoláci. Ať už kvůli sobě, tak proto, aby mohli ovlivňovat své okolí. Na vlastní oči vidím, jak velké jsou rozdíly ve znalostech mezi studenty ekonomicko-správní nebo právnické fakulty a ostatními vysokoškoláky a to není dobře.
Co to vlastně znamená být finančně gramotný? Že umím matematiku?
To je častý omyl. Být dobrý v matematice je sice užitečné, ale to vás nezachrání od toho, že jednou pojedete na černo, vykašlete se na obsílky a kvůli českému absurdistánu se vám z 500 korun stane 25 tisíc. Finanční gramotnost je totiž nejen to, že si umíte spočítat, kolik zaplatíte navíc ve splátkách za půjčku, ale i to, že dovedete myslet na zadní vrátka, že si pořádně přečtete všechno, co vám někdo dává k podpisu, nebo prostě povědomí, že účty se mají platit včas a že složenky se zeleným pruhem opravdu není dobré házet do koše. A zase, řeknete si, že se to možná týká nějakého obecně méně gramotného procenta populace, ale z těchto důvodů se ocitají v nesnázích třeba i vysokoškolští studenti. Typické je neplacení nájemného, energií, internetu nebo účtů za telefon.
V čem konkrétně je podle vás největší problém?
Vlastně ani ne tak v oblasti financí, jako spíš v právním povědomí. Lidi nečtou, co podepisují, anebo to čtou, jenže nerozumí tomu, co je tam uvedené, ale stejně to nakonec podepíšou. Dobré je se pro tyto případy řídit heslem: Podepsat můžeš, přečíst musíš. A to nemusí být jen nevýhodné úroky, je potřeba si dá pozor i na nejrůznější pojistné smlouvy nebo finanční produkty, na které je navázáno deset dalších skrytých podmínek, které musíte splnit, abyste vůbec dosáhli na to, co je vám slibováno. A další problém je, že lidé nepoužívají zdravý rozum. Když jsou všude kolem vás nulové úrokové sazby a najednou vám někdo nabídne spořicí účet s garancí bezrizikových 2,7 procenta ročně, tak by se vám měla automaticky rozsvítit červená kontrolka, že asi není něco s takovým produktem v pořádku a že to zřejmě úplně bez rizika nebude. Bohužel nejsme naučení takhle přemýšlet.
Proč ne?
Protože nás k tomu nevede samotná politika tohoto ani řady jiných států. Česká republika nyní sice prožívá ekonomický růst, ve druhém čtvrtletí rostla nejrychleji v Evropě o 4,4 procenta, ale zároveň máme navrhovaný deficit 70 miliard korun. To je z ekonomického pohledu naprostá absurdita, ale normální lidi už to nepřekvapí, protože máme za ty roky, co se to děje, naprosto pokřivené vnímání. Což mě přivádí k takové věci: Víte, co je vůbec nejpopulárnější finanční produkt v České republice?
Stavební spoření.
Přesně tak, jenže on to není žádný reálný finanční produkt, protože na něj nefunguje nabídka a poptávka. Je to postavené na zastropovaném garantovaném státním příspěvku. Je to tedy regulérní socialismus, věc vycházející z myšlenky, že všichni máme mít jakousi životní úroveň, domeček, zahrádku a autíčko. Jenže to bohužel vytváří falešnou iluzi, že mít výnos kolem čtyř nebo pěti procent ročně je něco normálního. Bohužel v době, kdy jsou nulové úrokové sazby, je to naprosté zkreslení skutečné situace a stát to ročně stojí miliardy korun, které jdou z našich daní. Takže vlastně sami sobě dotujeme vyšší úrok ze spoření. Nepřipadá vám to absurdní?
Zastáváte tedy pozici, že stát by měl do tržního prostředí zasahovat spíš míň než víc.
Nějaká míra regulace je samozřejmě nezbytná, jsou okamžiky, kdy je velmi prospěšné, aby stát zasáhl. Jenže to, co mnohé evropské státy dělají, je naprosto postavené proti tržně orientované ekonomice. Nemůžeme lidi ve všem vodit za ruku. Musí si uvědomit, že pokud chtějí získat lepší postavení ve svém životě, tak musí nést nějaké riziko. A tím nemyslím jen v oblasti financí. Jde o celkový stav mysli. Stát nás vychovává k tomu, abychom žádné riziko nenesli. Jsme vychováváni ve víře, že se o nás někdo postará. Nejsme zvyklí spoléhat sami na sebe a na svůj úsudek.
Do čeho by měl člověk podle vás investovat?
Ptají se mě na to studenti už patnáct let, co přednáším o financích. A na otázku, co dělat, aby si zachovali stávající životní úroveň i ve stáří, jim vždycky říkám – podívejte se do učebnic historie. Do důchodu půjdete za nějakých 40 nebo 50 let. A co se stalo za poslední půl století? To byla druhá světová válka, v roce 1953 měnová reforma, revoluční roky 1968 a 1989. To jsou všechno události, při kterých lidé, kteří spoléhali na stát, přišli o velkou část svých úspor. Investujte v prvé řadě do sebe, vzdělávejte se, zvyšujte svoji cenu na trhu práce, získávejte zkušenosti, nebojte se padnout na hubu. To jsou věci, které vás a celou společnost posunou.
Nevěříte ve stát? Není to pro dobrý budoucí vývoj potřeba, aby lidé věřili, že se jejich zemi bude dařit?
Je dobré nevěřit v něj slepě. Český stát se zadlužuje, tiskne si peníze a každému se zdravým selským rozumem musí být jasné, že jednou to bude muset někdo zaplatit. A budeme to my všichni. Dřív nebo později dojde k nějakému zásadnímu škrtu, který bude hodně bolestný, všichni přijdeme o nějakou pevnou částku. Dnes už si jen kupujeme čas a problémy se spíš kupí, než aby ubývaly. Zas to musím zopakovat. V situaci, kdy ekonomika roste, se plácat do ramen za to, že nezvyšujeme schodek státního rozpočtu, je opravdu příznačné pro to, kam se řítíme. Každá normálně hospodařící jednotka, jako jste vy nebo vaše rodina, musí přece chápat, že si nemůže každý rok pořád dokola půjčovat. Když máte jako jednotlivec dluhy, tak vám taky každý finanční poradce řekne, abyste snížili své náklady, ne abyste si dál půjčovali. To je přesně ta spirála, která končí tím, že vám na dveře jednoho dne zaklepe exekutor.
Takže investovat sám do sebe. A když si chci pořídit nějaké finanční produkty?
Tak diverzifikovat. To je základní pravidlo: Nedávejte všechny vajíčka do jednoho košíku. A zase jsme u chyby, kterou dělá většina obyvatel téhle země spoléhající na věci, jako je důchodové připojištění, do kterého, když se podíváte, tak zjistíte, že z nějakých 80 nebo dokonce 90 procent stojí na státních dluhopisech. Proč? No protože stát má tu moc říct, že jsou bezrizikové, a donutit tak správce penzijních fondů, aby je kupovali. Takže se tím vlastně jen posiluje naše závislost na státu. Když půjde naše ekonomika nahoru, tak nám bude líp, když půjde dolů, tak nám bude hůř. My bychom se ale měli připravovat na to, abychom se měli dobře, i když na tom stát zrovna dobře nebude. Daleko větší smysl má z tohoto pohledu kupovat dluhopisy z Nového Zélandu nebo z Jižní Afriky. Prostě diverzifikovat.
Jak investujete vy?
Mým osobním i profesionálním zájmem je problematika finančních trhů a studium behaviorálních financí, takže sázím na strukturované produkty čili retailové deriváty. To je univerzální věc z toho pohledu, že abyste si ji byl schopen pro sebe optimalizovat, potřebujete vědět jen tři věci. Jak dlouho chcete být na trhu zainvestovaný, jaké riziko chcete podstoupit a kam se bude trh ubírat. To první si určíte, riziko se dá poměrně dobře spočítat a podle toho se rozhodnout, no a to třetí, to vám nikdo nepoví. To je věštění z křišťálové koule. A pak máte dvě možnosti, buďto obětujete čas a věnujete se tomu sám, anebo si na to někoho najmete, svěříte to odborníkovi, ve kterého máte důvěru.
Předpokládám, že vy se o své investice staráte sám.
Když to učím, tak by bylo asi trochu zvláštní, kdybych to svěřoval někomu jinému. Ale není to jediný způsob, jak zhodnocuji peníze. Investuju taky do svých dětí. To považuju za důležitý klíč k budoucnosti.
Správné odpovědi kvízu v postranní liště: 1 a), 2 c), 3 b)
