Jana Klánová stojí v čele jednoho z nejlepších vědeckých institutů svého druhu v Evropě. Odborníci v Centru pro výzkum toxických látek v prostředí, zkráceně Recetox, se zabývají hlavně výzkumem toho, co si lidstvo natropilo kontaminací životního prostředí, a hledáním cesty, jak z toho ven.
Otázka, jestli a jak znečištěné prostředí souvisí s horšícím se zdravím lidské populace, je jednou z nejdůležitějších výzev současné vědy, říká Klánová, která je ředitelkou centra dva roky.
Proč vlastně jako lidstvo vypouštíme do životního prostředí jedovaté látky?
Děláme si život jednodušší a příjemnější. Když něco vyrábíme, snažíme se být efektivní. Chceme, aby na polích vyrostlo hodně pěkné zeleniny, aby oblečení, které nosíme, nejen dobře vypadalo, ale taky se dobře udržovalo. Stavíme domy, které jsou méně hořlavé a jsou dobře tepelně izolované. Chceme být čistí, voňaví, zdraví. No a k této kvalitě života nám právě pomáhají chemické látky různých kouzelných vlastností, které ale nemusí být vždy úplně bez rizik.
Takže pro své pohodlí nemyslíme na vedlejší efekty.
Lidé se vždy snaží hledat především řešení akutních problémů. Třeba najít lék na nemoc nebo něco, co by zabilo komáry, kteří nemoc přenášejí. Dlouhodobé, chronické působení reziduí těchto látek nemusí být hned zřejmé. Je těžké ho studovat v laboratoři, protože takové experimenty musejí být velmi dlouhé, i detekovat v reálných podmínkách, kde nikdy nepůsobí izolovaně jen jedna látka.
Je znečišťování životního prostředí člověkem otázka až posledních dvou tří set let?
Ne tak docela. Když uděláte na zahradě oheň, tak taky dostanete do prostředí toxické látky. Děje se to ostatně, i když vypukne lesní požár nebo vybuchne sopka. V posledních letech má však člověk stále více vědomostí a tím i nástrojů, jak si podmanit přírodu, lépe využívat zdroje, zajistit větší komfort. A k nim patří i nové látky, se kterými jsou spojená nová rizika pro životní prostředí. Za posledních pár desítek let se takových látek objevilo víc než v předchozích staletích.
V Recetoxu se intenzivně zabýváte ochranou životního prostředí. S tím má člověk klasicky spojený ekologický aktivismus. Jak to máte vy? Berete to jako vyšší poslání?
Poslání a aktivismus jsou ale dvě rozdílné věci. Poslání je o pocitu potřebnosti, práci pro společnost. Věda jako taková je také poslání. Nové vědomosti jsou pro společnost dobré. Některé posunují hranice teoretického poznání, jiné přinášejí nová technická řešení průmyslu. U environmentálních věd je důležitá i rovina společenská. Výsledky našeho výzkumu mohou také vést k novým technologiím, ale zejména by se měly promítnout do společnosti - do environmentální politiky i zodpovědného chování jednotlivců.
A jaký máte tedy postoj k ekologickému aktivismu?
Prvořadým úkolem vědců není burcovat veřejné mínění, ale dodávat objektivní argumenty. Tím ale nechci říct, že aktivisté nemají ve společnosti své místo. Mají schopnost přilákat pozornost veřejnosti k aktuálním problémům, mohou významně ovlivnit její názor - ať už pozitivně nebo negativně. Mohou být někdy o krok napřed, protože nejsou tolik svázáni zodpovědností. Mohou si dovolit být populističtí i trochu nekorektní. To my nesmíme. Naše spolupráce ale může být oboustranně užitečná. Pro nás je důležité, že je to jedna z cest, kterou se nové informace o toxických látkách dostávají do povědomí běžných lidí i politiků a je pak větší vůle něco změnit. Nevládním organizacím se zase občas hodíme do projektů, pro které třeba nemají technické zázemí. Vždycky si nicméně vymiňujeme, že zůstáváme v roli nestranných expertů. Věda by neměla být aktivistická a emotivní.
Co vás samotnou k této práci přivedlo?
Vystudovala jsem matematiku a chemii, toxickým látkám jsem se kdysi věnovala v diplomové práci, ale pak jsem toto téma na nějakých patnáct let opustila. Zabývala jsem se výzkumem materiálů, nějakou dobu i molekulární biologií, ale pak se obloukem dostala zpátky. Environmentální vědy mají široký záběr a jsou multidisciplinární, a mohla jsem v nich tak uplatnit všechny své předchozí zkušenosti. Přitáhla mě i ta bezprostřední užitečnost, kterou je v tomto oboru cítit. Nechcete prostě dělat věci, za kterými nevidíte smysl.
Vy asi nemusíte moc dokazovat, že to, co děláte, je prospěšné.
Divil byste se, jak často máme problém dokázat, že jsou naše výstupy společnosti prospěšné. V celé Evropě a u nás snad ještě silněji je momentálně velmi zjednodušený tlak na aplikovaný výzkum: špičkové technologie, lepší a levnější produkty, nové pracovní příležitosti, zkrátka zase ten komfortní život. My ale technologie produkujeme v menší míře. Ve větší poskytujeme informace, které jsou potřebné pro rozhodovací procesy na všech úrovních, abychom chránili člověka a jeho přirozené prostředí. A to se z pohledu aplikací moc necení. Je ale krátkozraké soustředit se jen na podporu ekonomiky. Pokud nám stárne populace a čím dál tím méně dětí se rodí přirozeným způsobem, máme možná větší problém, než je ekonomická krize.
Existují už dnes důkazy o přímých souvislostech mezi znečištěným životním prostředím a zdravotními potížemi, jako je třeba ona snižující se plodnost, větší množství nádorových onemocnění a tak dále?
Neexistují. Ony ty souvislosti totiž nejsou tak přímé, ve hře je mnoho faktorů. Nelze říct, že kdo žije ve městě se znečištěným ovzduším, dostane určitý typ rakoviny, pracujeme vždy s pravděpodobností. Každý člověk má jedinečnou genetickou výbavu předurčující jistou citlivost nebo naopak odolnost, ale pohybuje se v prostoru, který má i specifické socioekonomické charakteristiky, jež jej celý život ovlivňují. Čisté nebo znečistěné prostředí je jen jedna z nich. Existuje samozřejmě řada studií, které ukazující vztah mezi expozicí člověka toxickým látkám a rozvojem některých chorob, ale to mluvíme o populační úrovni, o statistice provedené nad vzorkem jisté velikosti. Nehovoříme o konkrétním člověku. Když se nehýbete, kouříte a nezdravě jíte, tak nemůžete čekat, že vás zachrání čistý vzduch v ulicích.
Předpokládám ale, že není sporu o tom, že nějaké typy třeba znečištění v ovzduší, vedou k určitým zdravotním komplikacím.
To jistě, souvislost mezi kontaminací atmosféry a výskytem například respiračních onemocnění byla na různých vzorcích populace mnohokrát statisticky prokázána. Já ale mluvím o tom, že jsou ve hře ještě další faktory, které působí současně a spolurozhodují na úrovni jedince o tom, jak moc se u něj konkrétní riziko projeví: dům, ve kterém bydlí nebo pracuje, jídlo, které jí a které může obsahovat další chemické látky, léky a potravní doplňky, kosmetika, zubní výplně či implantáty, způsob života a stres, ale také jeho vlastní imunita, která je tímto vším ovlivněná. Jedna věc je vypozorovat, že vyšší koncentrace vybrané látky v ovzduší zvyšuje pravděpodobnost výskytu onemocnění v populaci. Jiná věc ale je popsat, jak k tomu dochází, co jsou další faktory, které vstupují do hry a jaká je důležitost každého z nich. Tady máme velké mezery. A pak je tu ještě jedna věc, která nám získávání jednoznačných výsledků komplikuje.
Jaká věc?
Účinky toxických látek nemůžeme zkoušet na lidech. Takže je testujeme na různých modelových organismech nebo na buňkách. A musíme pak zvažovat, jak jsou takové výsledky relevantní pro člověka. Laboratorně získané informace o toxicitě látek kombinujeme s daty o akumulaci těchto látek v krvi, v moči, ve vlasech či jiných lidských tkáních. S využitím matematických modelů se pak snažíme předpovědět skutečná zdravotní rizika.
Takže nelze očekávat, že by jednou věda přišla s jednoznačným zjištěním typu, a teď si vymýšlím, za tu a tu rakovinu může dlouhodobý život ve městě plném smogu.
To je určitě náš cíl. Jenomže k tomu, je potřeba zkoordinovat úsilí v několika směrech. Získat informace o tom, jaké směsi látek na nás působí ve vzduchu, potravinách, kosmetice a výrobcích. Zaměřit se na nové typy laboratorních experimentů testujících specifické mechanismy působení ne jednotlivých látek, ale těchto reálných směsí. A připojit velké populační studie, které by studovaly nejen přímý vztah mezi chemickou expozicí a konkrétním onemocněním, ale i všechny spolupůsobící faktory, které nakonec rozhodnou, zda tělo reaguje nebo ne. To ale potom mluvíme o výzkumu přesahujícím desetiletí i výzkumnou kapacitu jednoho pracoviště. Je třeba zapojení celé řady oborů od analytických chemiků přes biology a toxikology až po epidemiology, lékaře a statistiky. Musíme usilovat spíše o pochopení obecných principů a mechanismů, nemůžeme se jen zaměřovat na některé konkrétní látky, protože průmysl je pořád o krok napřed.
V jakém smyslu?
Pokud pustíte do světa informaci, že má nějaká látka nepříznivý vliv na zdraví, vede to v ideálním případě k zákazu nebo aspoň omezení jejího používání. Takže se za ni musí najít náhrada. A ta může mít podobné, anebo třeba taky úplně jiné vedlejší účinky.
Takže je to vlastně pořád dokola.
Soutěžíme s průmyslem, který mění technologie a představuje nové typy látek. Nám bohužel obecně dost dlouho trvá, než vůbec zjistíme, že se aplikuje něco nového. Průmysl totiž nemusí vždycky hlásit všechno, co používá. Alespoň u nás ne.
Přizpůsobujete vy sama svůj život tomu, že máte větší znalosti, co je nebo může být pro zdraví škodlivé?
Jsem si vědoma toho, že některé produkty jsou rizikovější než jiné, ale nechovám se nijak hystericky. Navíc o látkách, které my měříme, většinou koncentrační údaje na etiketách výrobků nenajdete, takže není jednoduché se před nimi chránit. Nicméně je dobře, že se dnes více lidí zajímá o to, co je ve výrobcích, které používáme, nebo v jídle, které jíme, a řídí tím svoji nákupní strategii. Je to dobrý trend tlačící i producenty k větší otevřenosti a doufejme i větší obezřetnosti.
Odborně se vaše centrum hodně zabývá takzvanými persistentními organickými látkami. V čem jsou zrádné?
Perzistentní látky se pomalu rozkládají, a proto zůstávají v prostředí a v organismech až desítky let poté, co se přestaly aplikovat. Patří k nim třeba známé DDT, které se ve velkém používalo hlavně v 50. letech a s následky se ještě stále potýkáme. Řada perzistentních látek je už ale relativně pod kontrolou aspoň v tom smyslu, že se až na výjimky dále nevyrábějí a nepoužívají. V posledních letech se spíše hovoří o problému pseudopersistence. To znamená situaci, kdy chemická látka sice není persistentní a rozkládá se rychle, ale když je do prostředí vnášena denně ve velkých koncentracích, tak tam vlastně také pořád je a může chronicky působit.
Můžete uvést příklad?
Jde třeba o léčiva. Jejich zbytky a metabolity se dostávají z těla do odpadních vod a do čističek, jejichž technologie je ne vždy úplně odstraní. Zvyšujeme tak koncentraci aktivních látek v životním prostředí. Podobný problém může být s hormony, umělými sladidly, vonnými substancemi v produktech osobní péče a látkami zajišťujícími bezpečnost a snadnou údržbu vnitřních prostor, kde trávíme většinu svého času. Látek takového typu jsou stovky a kvůli globálnímu trhu často ani nevíme, co nám tady vlastně koluje.
To nezní moc optimisticky.
Ale já určitě nechci nikoho strašit a říkat lidem, aby se vrátili do jeskyně. Není možné obrátit vývoj, přinutit lidi vzdát se současné kvality života. Je ale třeba snižovat rizika, která s chemickými látkami souvisí. Ať už se jedná o větší obezřetnost při výrobě a aplikaci nových látek nebo vývoj nových technologií na likvidaci starých zátěží. Základem všeho je ovšem dobrá práce s dostupnými informacemi, jejich sdílení a efektivní využívání. Tenhle aspekt se v posledních letech stává světovou prioritou nejen v našem oboru. A naše centrum je v tomto směru velmi aktivní: na základě smlouvy s ministerstvem životního prostředí předáváme pravidelně k dalšímu využití veškerá relevantní nová data získaná při řešení našich projektů, diplomových i dizertačních prací. Podobným způsobem ale pracujeme i s řadou průmyslových partnerů, kteří si dnes už také dobře uvědomují, že zodpovědný vztah k životnímu prostředí je součástí jejich mediálního obrazu.
Trend je tedy podle vás pozitivní?
Regulační a kontrolní mechanismy jsou dnes na slušné úrovni, existují mezinárodní úmluvy omezující výrobu a aplikaci chemických látek s prokazatelně negativním vlivem na zdraví, registrace nových látek podléhá evropské legislativě. Obecné povědomí o tom, že je potřeba s chemickými látkami nakládat opatrně, je také vysoké. Faktem ale zůstává, že zdraví populace se zhoršuje a nemáme jasné odpovědi proč. Jistě, celá řada nemocí se ve zvýšené míře vyskytuje prostě proto, že se dožíváme vyššího věku, ale obecně se na světové úrovni hodně volá po tom, abychom založili dostatečně širokou populační studii, která by nám umožnila získat velkoplošná data, a dodala tak jasnější odpovědi na některé otázky.
Je reálné, že se to stane?
Evropská platforma pro výzkum vztahů mezi expozicí člověka chemickým látkám a jeho zdravím vzniká právě v těchto dnech a naše centrum je její součástí. Jedním ze základních cílů je přitom právě sdílení všech dostupných dat. To je zcela v souladu se směrem, kterým se dlouhodobě ubíráme i my. Posledních deset let jsme vyvíjeli veřejný informační systém Genasis zpřístupňující odborné i laické veřejnosti data o znečištění prostředí českých i zahraničních partnerů. Následně jsme podobný systém pro celosvětový monitoring vytvořili i na zakázku Programu pro životní prostředí OSN. S tímto programem a Světovou zdravotnickou organizací spolupracujeme na globálním monitoringu kontaminace mateřského mléka, podporujeme dlouhodobou brněnskou populační studii ELSPAC a od letošního roku máme spolu s Fakultní nemocnicí Bohunice i novou studii zaměřenou na těhotné matky a novorozence. Jsme zkrátka připraveni.
