Bezproblémové zásobování, dostupné školy nebo lékař. Takové bývají důvody, proč se lidé rozhodují pro život ve městech. Existují však i tací, kteří dávají přednost dobrému pocitu z toho, že nezatěžují životní prostředí, a žijí v takzvané dobrovolné skromnosti. Téměř 25 let je sledují environmentalisté z fakulty sociálních studií.
Bylo to krátce po revoluci, kdy se v brazilském Riu de Janeiro konala velká konference o životním prostředí. Zúčastnil se jí také zástupce Československa Josef Vavroušek, který od kolegů z celého světa slyšel, jak jsou nové politické poměry pro zemi skvělou startovní čárou.
„Radili mu, ať lidi doma inspiruje, aby se nedávali cestou konzumu, který vládl jinde, ale že existuje něco jako třetí cesta a lze žít s malou spotřebou a tedy malým zatížením životního prostředí,“ přiblížila profesorka Hana Librová, která s Vavrouškem mluvila krátce po jeho návratu. Právě on ji vybídl, aby se pokusila najít lidi, kteří už se přesně takto chovají, aby se model skromného života mohl lépe šířit.
A Librová to skutečně udělala. V roce 1992 poprvé vedla sérii rozhovorů s celkem 47 rodinami. Jejich členové jí vysvětlovali, co je vedlo k tomu, že se zřekli některých výdobytků moderní společnosti, ve většině případů se odstěhovali z měst na venkov nebo utráceli výrazně méně peněz za oblečení a spotřební zboží.
„Nebylo to tak, že by se chovali v souladu s nějakým trendem, o kterém si přečetli v knize, jako se to dělo v zahraničí. Když svůj životní postoj respondenti popisovali, mluvili o tom, že mají například v oblibě tradiční zemědělské technologie, protože nedělají hluk a jsou jednoduše hezké,“ přiblížil Vojtěch Pelikán, jenž patří do výzkumného týmu, který kolem tématu postupně vznikl.
S podobně estetickým slovníkem přibližovali respondenti svoje názory i v jiných ohledech. Nešlo přitom o žádnou ucelenou skupinu, většina lidí zapojených do výzkumu se navzájem neznala. Ač měli společnou nespotřební orientaci, jejich životní strategie se od majority lišily tak nápadně, až jim začala profesorka Librová říkat jednoduše Pestří.
Lidé, které sledovala, se často odkazovali na své prarodiče a odchod na venkov brali trochu jako revoltu vůči „panelákovým“ rodičům. Otázkou bylo, zda si životní postoj vyžadující přece jen trochu víc energie, udrží i ve chvíli, kdy se budou navíc starat o děti.
Právě na to se Librová zaměřila o deset let později, když dělala druhou sérii rozhovorů. Vzešlo z nich, že Pestří trochu slevili ze svých zásad, koupili si třeba auto nebo počítač, ale odpor ke konzumu jim zůstal. A ačkoliv by se mohlo zdát, že se na ně třeba sousedi budou dívat trochu jako na podivíny, stal se podle profesorky pravý opak. Lidé, s nimiž se léta setkává, se často stali lídry svých komunit. „S oblibou říkám, že jsme vyjeli poznávat skromné lidi a našli jsme starosty, lidi občansky angažované a inspirující své okolí.“
Nová generace pokračuje v tradici
Zatím poslední rozhovory už environmentalisté vedli v průběhu minulého roku. Kromě respondentů, které sledují už léta, je zajímaly i jejich dospívající nebo už dospělé děti, které pomalu zakládají vlastní rodiny. Budou pokračovat v trendu nastoleném rodiči? Nebo budou mít života bez materiálního pohodlí dost a vlastní život si zařídí jinak?
Nabízelo by se spíš to druhé, druhá generace Pestrých s tou první ale souzní. „Děti se většinou přestěhovaly do měst a věnují se studiu nebo kariéře. Hodnoty rodičů ale vyznávají dál a obecně si prostředí, ve kterém vyrostly, pochvalují. Jsou vděční za liberální výchovu a dobré vztahy, jaké v rodině panují,“ shrnul zjištění z poslední fáze bádání Lukáš Kala, třetí ze členů stávajícího výzkumného týmu (čtvrtým je socioložka Lucie Galčanová).
Data z loňských rozhovorů se teď zpracovávají, publikace by z nich měla vzejít koncem roku. Kdo by se o Pestrých a jejich dětech chtěl dozvědět víc, má aktuálně možnost vidět je na fotografiích umístěných ve třetím patře fakulty sociálních studií, kde sídlí katedra environmentálních studií. Ještě víc o této netradiční skupině lidí řeknou knihy Hany Librové s názvem Pestří a zelení a Vlažní a váhaví.
