JUDr. Vít Alexandr Schorm se narodil 26. března 1973 v Brně. V roce 1998 získal diploma of advanced studies, public comparative law of European States na pařížské Sorboně. V roce 2000 složil doktorát na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. V letech 1996–98 byl poradcem předsedy Nejvyššího soudu Otakara Motejla, poté působil až do roku 2000 jako vedoucí kanceláře místopředsedy vlády Pavla Rychetského. Od roku 2002 pracuje jako vládní zmocněnec pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.
Jak se dá stručně popsat náplň vaší práce? Většina si asi představí, že máte zabránit tomu, aby český stát platil.
Práce zmocněnce pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva nemůže být shrnuta do takového úkolu. To je pouze jeden z mnoha aspektů této práce. Samozřejmě, že v řízení před soudem ve Štrasburku musíme využívat argumentů, které odvrátí nebo sníží riziko finančních nákladů pro stát. Hájíme vlastně celek občanů před jednotlivými občany. Státy ovšem přistoupením k Evropské úmluvě o lidských právech přijaly určité závazky; předpokládá se totiž, že jde o státy právní a demokratické, které na svém území zaručují respekt k lidským právům a základním svobodám. Vydá-li soud ve Štrasburku odsuzující rozsudek, musí být ze strany žalovaného státu vykonán. Tady naopak apelujeme na vnitrostátní orgány, aby v rámci svých kompetencí splnily jednotlivé dílčí povinnosti vyplývající ze souborné povinnosti vykonat ten či onen rozsudek. Naše úkoly tedy zdaleka nejsou čistě defenzivní a finančně zaměřené. Jsme součástí systému, jehož cílem je hledat rovnováhu mezi potřebou společnosti něco zabezpečit a snahou jednotlivce realizovat své soukromé cíle. Obě tyto položky na miskách vah jsou legitimní.
Proč právě k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku míří tolik mediálně zajímavých stížností?
Bylo by zajímavé studovat, proč z některých států míří do Štrasburku hodně a z některých naopak málo stížností. Naprostá většina stížností není nijak mediálně vděčných – ostatně, co dělá onu mediální vděčnost? Není spjatá zpravidla s něčím úplně jiným než s podstatou té které stížnosti? Mnohé mediálně zajímavé kauzy končí odmítnutím ze strany soudu ve Štrasburku, o čemž se už ale nemluví, protože s takovým výsledkem se nikdo do médií nehrne. Uvidíme, zda se vůbec dozvíme, jak dopadne třeba stížnost jedné nejmenované populární zpěvačky. Naproti tomu třeba medializované stížnosti obcí na rozdělování výtěžků daní mají, jak se zdá, předem jasný osud: budou odmítnuty soudcovským výborem pro neslučitelnost s Úmluvou ratione personae, konkrétně pro nezpůsobilost subjektů, které je podávají, se na soud ve Štrasburku obrátit.
Pokud ale jde o dosti hrozivé počty stížností, jimiž se soud ve Štrasburku musí zabývat, je třeba zohlednit, že povědomí o možnosti se tam obrátit roste – vždyť jsou na to i kreslené vtipy – a využít této možnosti je nadmíru jednoduché. Stačí sednout, napsat stížnost, vložit ji do obálky a tu odeslat na adresu, která se dá najít třeba na internetu.
Čím si vysvětlujete, že počet stížností mířících do Štrasburku z Česka stále roste?
Jak jsem řekl, podat stížnost je velice jednoduché, a pokud české soudy rozhodují pomalu, je i jednoduché najít problém, do něhož se můžete strefit. Čísla ovšem také matou. Na jedné straně o pochybném významu statistiky svědčí třeba zdánlivý nárůst počtu stížností mezi lety 2005 a 2006: těch cca třináct set stížností, o které počet narostl, bylo prohlášeno za nepřijatelné, aniž by byly oznámeny vládě. Přesto má Česká republika jednu z nejvyšších hodnot indexu počtu stížností přepočtených na počet obyvatel, alespoň v roce 2006 to je zcela nepochybné. Na druhé straně se třeba registrované stížnosti na regulaci nájemních vztahů počítají na desítky, ačkoli se týkají tisíců subjektů.
Státy se jejich jurisdikci podrobily dobrovolně. Na začátku samozřejmě nepočítají s tím, jaké to bude mít po desítkách let důsledky. To platí i pro Českou republiku, která ještě coby Československo počátkem 90. let nadšeně přejala řadu mezinárodních lidskoprávních závazků, aniž by v řadě ohledů tušila, jaké všechny nároky to na její zákonodárství, veřejnou správu a soudnictví bude klást. Dozvídáme se to od mezinárodních orgánů postupně. Navíc, nároky v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod mají tu vlastnost, že neustále rostou, a jejich dodržení se na mezinárodní úrovni hodnotí ex post, tedy podle standardů dosažených v době onoho hodnocení.
Jaká je úspěšnost českého státu?
Úspěšnost České republiky je standardní. Čísla, která novináři vytahují a která vycházejí z naprosto zkresleného pohledu na realitu, jsou ve skutečnosti podobná u nás jako jinde. Každý stát je občas odsouzen, to je součást pravidel hry. Ilustrováno trochu přízemním způsobem: délka soudního řízení, která překročila jedno desetiletí, bude určitě nepřiměřená a délky řízení jsou náš hlavní problém. V každém případě ale zhruba méně než každá dvacátá podaná stížnost uspěje a vládám jsou oznamovány s vý-
zvou k zaujetí stanoviska jen ty případy, kde předběžná analýza vede soud ve Štrasburku k závěru, že stížnost nelze na základě podání stěžovatele odmítnout jako nepřijatelnou.
Máte při vší té zátěži čas na rodinný život nebo nějaké koníčky?
Rodinný život přiměřeně vedu, mám ženu a dvouletou dceru. S koníčky je to trochu slabší, protože na koníčky intelektuální povahy není moc času ani prostoru. Je to také spojeno s rodinným životem a jeho určitými nároky.
Vzpomínáte a vracíte se někdy na Masarykovu univerzitu? Dokážete srovnat úroveň její Právnické fakulty s těmi zahraničními?
Na Masarykovu univerzitu, zejména Právnickou fakultu, samozřejmě vzpomínám, byť se na její půdu vracím zřídka. Srovnávat současnou úroveň fakulty s jinými fakultami u nás nebo v zahraničí nejsem schopen. Nicméně když jsem v letech 1994 a 1995 působil v akademickém senátu fakulty, byl jsem velice ovlivněn svojí zkušeností z právnického studia ve Francii. Přestože moje reformátorské nadšení z té doby přirozeně vyprchalo – ostatně nemám v daném ohledu již hezkou řádku let co reformovat –, chovám podezření, že bychom zahraniční zkušenosti a metody neměli ignorovat nebo podceňovat, což neznamená je automaticky přebírat.
Studium práv ve Francii bylo založeno na písemném projevu studenta: takové úkoly studenti dostávali na cvičeních, bylo jim vysvětleno, jak to či ono mají psát, a obdobného charakteru byly i zkoušky. Mám dojem, že u nás nerozvíjíme ani rétoriku, abychom za ni alespoň schovali náš přezíravý pohled nad psanými projevy, ani nepomáháme studentům, aby byli schopni něco slušného formulovat na papíře nebo na počítači. Přitom psaní opravdu dělá mnoha českým právníkům problémy, a proto by se měly psané projevy už na fakultě trénovat. To vše ale uvádím s výhradou, že současný stav na Právnické fakultě Masarykovy univerzity neznám.
