Schopnost kriticky racionálně uvažovat a argumentovat patří k základní výbavě filozofa. K tomu, aby to dokázal, mu mimo jiné slouží nejrůznější logické systémy a právě těmi se zabývá profesor Jiří Raclavský z katedry filozofie. I když se jeho práce může zdát poměrně abstraktní, stojí s oborem na pomezí humanitních a přírodních věd u základů věcí, které zajímají i počítačové experty pracující třeba s umělou inteligencí.
Když člověk nahlédne do vašich prací o logice, má pocit, že se nedívá ani tak na práci filozofa, jako spíš na výsledky práce matematika. Je to jen moje zkreslená představa o filozofii, nebo se vymykáte?
Neřekl bych, že se zcela vymykám z oboru, byť z jeho průměru ano. Filozofie se totiž s matematikou překrývá od nepaměti. Obě disciplíny jsou specifickými artefakty lidské racionality, jsou spekulativní, a tedy do značné míry nezávislé na tom, jaký svět je, jsou to určité myšlenkové konstrukce. Už Platón si nad vchod do své filozofické školy vytesal: Nikdo, kdo neumí matematiku, nevstupuj. V evropských myšlenkových dějinách sehráli velkou roli matematici-filozofové, jako byli René Descartes nebo Gottfried Wilhelm Leibniz či nověji například Bertrand Russell. V Německu či Polsku se nezřídka setkáme s ideou takzvané matematizované či logické filozofie, v anglosaském jazykovém prostředí se spíš mluví o formalizované či formální filozofii, respektive jejich částech. A filozofie matematiky je zas doménou především matematiků či počítačových vědců.
Takže je logika přece jen specifické odvětví filozofie?
Ano. Filozofie je velmi různorodý obor a část filozofů se jeho souvislostem s matematikou vůbec nevěnuje.
Jak moc se liší to, co dnes dělá filozof, od toho, co dělal filozof, jako byl třeba Aristoteles, před dvěma a půl tisíci lety?
Dějiny filozofie, snad se to může zdát zvláštní, jsou integrální součástí oboru, protože některé problémy stále trvají. Člověk se za ty dva a půl tisíce let, co tu máme filozofii, zase tolik nezměnil a základní otázky o povaze bytí a postavení člověka v něm si klademe v zásadě stejným způsobem. Mění se však dílčí otázky. Liší se rovněž pozadí těchto otázek nebo způsob odpovídání na ně, avšak určité jádro je shodné.
V současnosti je samozřejmě filozofie specifickou, institucionalizovanou vědní disciplínou. Když se pro srovnání začtete do některých starších filozofických spisů, s vědou v dnešním slova smyslu to nemá příliš společného. Vědecká metoda tak, jak ji dnes známe, je totiž až produktem novověku. A na jejím vzniku se pochopitelně výrazně podíleli filozofové. Připomeňme si, že filozofie kdysi byla původně vším, co nebylo náboženstvím (mýtem) či běžným hovorem. Jistě je znám příběh, jak se z filozofie začaly postupně oddělovat různé specializované disciplíny, mezi prvními lékařství či matematika. Změny se ale dějí stále, například ve 20. století se profesně osamostatnila politologie či teorie vědy.
Všichni v běžném jazyce používáme obrat, že je něco logické. Zpravidla tím máme na mysli, že je to věc, kterou lze vydedukovat, která z něčeho přirozeně vyplývá. Platí to tak i ve filozofii?
Lze to tak říci. Logika jako disciplína zkoumá, proč něco z něčeho vyplývá s logickou nutností, což je určeno logickou formou tvrzení. Různé logické systémy – všichni určitě slyšeli o výrokové nebo predikátové logice – se liší tím, jak popisují formu těchto tvrzení, a mají také různou schopnost vystihnout myšlení formulované v přirozeném jazyce. My jako filozofové zabývající se logikou můžeme tyto logické systémy navrhovat a také zkoumat jejich vlastnosti, což je ale už poněkud matematická záležitost. Většinou se spíše zabýváme aplikacemi těchto systémů. To je také důvod, proč je logika zkoumána snad na všech filozofických ústavech či katedrách. Logika je ovšem zkoumána také v rámci matematiky anebo informatiky, jak o tom jistě bude ještě řeč.
Aplikací logiky myslíte posuzování filozofických teorií?
V zásadě ano. Aplikace ve filozofii může být dvojí. Velmi zjednodušeně řečeno nám logika pomáhá analyzovat úsudky a prověřovat jejich platnost. Slouží tedy jako nástroj odhalení logické formy výroků, prověřování vztahů mezi výroky včetně relace platného důsledku. Aplikací logiky ve filozofii může být rovněž analýza toho, jak chápeme svět, což se zrcadlí v jazyce. Opět zjednodušeně řečeno: Když analyzujeme tvrzení v jazyce, tak zároveň postulujeme, že nějaká taková struktura je i ve světě. Proto se logika používá i v ontologii, tedy v té základní části filozofie, která se zabývá tím, co jest, tedy bytím. Pomáhá nám analyzovat například pojmy, jako jsou vlastnosti či existence. Samozřejmě existují také aplikace logiky v epistemologii, tedy v té základní části filozofie, která se zabývá principy poznání. Jako příklad je třeba zmínit aspoň teorii pravdy.
Jestli to dobře chápu, tak logika coby systém je v podstatě takovým nástrojem filozofa.
Tak ji definoval už Platónův žák Aristoteles. Filozofie navíc byla vždy do značné míry argumentativní. To znamená, že byly podávány argumenty pro určité teze a tyto argumenty byly prověřovány a mnohdy také vyvráceny. A to nejlépe pomocí analýzy formální platnosti těchto argumentů. Filozof buď má logicky platný argument, nebo vlastně nemá nic. Obávám se ale, že tady mne dějiny usvědčují z naivity: Existují přece nevyvratitelné filozofické teorie, totiž ideologie.
Logika nám tedy neřekne ani tak, zda je něco pravda, jako spíše to, zda je nějaká argumentace správná?
Ano. Je dobré si uvědomit, že mnoho filozofických tezí se ani nedá bezprostředně verifikovat. Jsou to věty jako: „Bůh (dobro, ...) existuje.“ nebo: „Je rozdíl mezi individui a vlastnostmi.“ Taková tvrzení jsou uspořádána v celky, kterým říkáme filozofické teorie a které se snaží být logicky homogenní. A právě v analýze této homogenity nám logika pomáhá. Skvělou ukázkou takových analýz jsou analýzy takzvaných ontologických argumentů boží existence prostředky modální a intenzionální logiky.
Liší se dnešní logika od té aristotelovské?
Značně. To dalo možná vznik vaší úvodní otázce, podle níž současná podoba logiky připomíná matematiku. Logika je v současnosti skutečně hodně matematizovaná. Ač byla dlouho nepříliš inovovanou součástí filozofie, na přelomu 19. a 20. století prošla hlubokou revizí původního konceptu. Připomeňme si, že v Brně se narodila hvězdná postava moderní logiky – Kurt Gödel. Posledních sto let se každopádně na rozvoji logiky podílí matematici, filozofové i počítačoví vědci – a to i na naší univerzitě. Jádro oboru logika je sice shodné, liší se však důraz na ty či jiné aspekty, respektive způsob jejího rozpracování, což je vedeno právě oborovými aplikacemi.
Jaká je aplikace logiky v dalších oborech?
Je jich celá škála: od logických obvodů, jež jsou jakýmisi buňkami nejen počítače, ale vlastně všech elektronických zařízení, až po logické modely počítačových programů či, možná zajímavěji, modely lidského racionálního usuzování.
Pomáhá nám vlastně logika nějakým způsobem v orientaci v reálném světě? Zní to celé dost abstraktně.
I mimo specializované aplikace je logika pro každého obecně užitečná právě tím, že bystří naše chápání logické formy tvrzení a následně usnadňuje porozumění logickým vztahům mezi tvrzeními. Rychle a vědomě chápat formu tvrzení a pohotově si uvědomovat vztahy mezi nimi zvyšuje naši schopnost vyhodnocení povahy sdělené informace. Pravdivost izolovaných faktuálních tvrzení jako například „V Brně prší.“ ovšem logika není kompetentní rozhodovat. K tomu, abyste posoudil, jestli je to pravda, potřebujete znát fakta. Nutno tedy dodat, že logika není samospasitelnou metodou nebo pomůckou při kritické interpretaci nějakého textu, není ani jedinou metodou, kterou pro tento účel máme. Nepochybně je však dobře formulovaným interpretačním nástrojem.
Dlouhodobě se zabýváte takzvanou Transparentní intenzionální logikou, kterou jste s kolegy rozpracoval v knize, která teď získala Cenu děkana Filozofické fakulty MU za mimořádný tvůrčí čin. V čem jsou intenzionální logiky zajímavé?
Logických systémů je celá řada a mají nejrůznější vlastnosti. Intenzionální logiky, jež se opírají o takzvané teorie typů – právě pod ty zmiňovaný systém spadá – se vyznačují mohutnou expresivní silou, tedy rozsáhlou schopností analyzovat logickou formu rozmanitých tvrzení přirozeného jazyka. To je sice skvělé pro analýzu v jazyce formulovaných argumentů, na druhou stranu se hůře studují vlastnosti těchto logik, protože jdou příliš do šířky. Naplňují nicméně vizi duchovního otce moderní logiky Leibnize, který formuloval dva úkoly. Jedním z nich je vytvoření univerzálního a symbolického jazyka – lingua characteristica universalis –, který má nahradit běžné jazyky lepším jazykem, jenž je informačně kondenzovanější. A druhým úkolem, který vytknul, je vytvořit calculus ratiocinator, tedy efektivní a mechanizovatelný systém odvozování tvrzení, jež jsou formulována v onom univerzálním jazyce. Výzkum v této oblasti je mnohem dále, než by si laik představoval. Náš přínos tkví v tom, že jsme s kolegy Petrem Kuchyňkou a Ivem Pezlarem onen systém vytvořený českým logikem, emigrantem Pavlem Tichým, dále rozpracovali.
V čem takové rozpracování přesně spočívá?
Systémy tohoto typu je potřeba dále promýšlet, nestačí jen zadat jejich základní prvky. Takový systém je teorií a ta potřebuje rozvinutí a konfrontaci s aktuálními problémy a konkurenční- mi teoriemi. Práce na takové teorii skončí snad jedině zařazením její standardizované podoby do povinných učebnic, nebo tak, že bude jako teorie odmítnuta a nahrazena teorií lepší. Ceny děkana za mimořádný tvůrčí čin si samozřejmě velmi vážíme. Předmětem ocenění ovšem jistě nebyla pouze sama kniha, jako spíš dlouhodobá práce, jež vyvrcholila právě touto publikací. Momentálně pracujeme na její mezinárodní verzi s přepracovanou verzí systému, kterou nazýváme Transparentní hyperintenzionální logika.
Jaké obory mohou těžit z výsledků takového bádání?
Zajímá to celou řadu specialistů. A tím nemyslím jen kolegy z řad logiků, kteří výsledky překládají nebo se pokoušejí přeložit do jimi zkoumaných systémů. Získané logické poznatky jsou zajímavé pro filozofy právě proto, že se zabývají argumenty, které jsou formulovány v přirozeném jazyce. Výsledky zajímají rovněž komputační lingvisty, kteří se snaží formalizovat a reprezentovat přirozený jazyk, ať už kvůli strojovému překladu, nebo jiné práci s jazykem. A také je to zajímavé pro informatiky, kteří pracují na automatickém dokazování a snaží se simulovat deduktivní usuzování.
De facto vytvořit umělou inteligenci.
To také. Téma zkoumání logiky a umělé inteligence se velmi překrývá. Řada teoretických informatiků dnes využívá logiku jako významný zdroj při svém výzkumu. Věříte, že se podaří sestrojit skutečnou umělou inteligenci? Podle mého odhadu se k tomu dokážeme opravdu hodně přiblížit. Existuje ale celá řada argumentů, podle nichž to nepůjde provést definitivním způsobem. Některé, ať už technické, nebo více filozofické teorie říkají, že určité věci prostě nelze sestrojit.
Jak jste se vlastně vy sám dostal k filozofii a potažmo k logice?
Poměrně triviálně. S logikou jsem se seznámil až na katedře filozofie a filozofii samu jsem si zvolil nejen kvůli sklonu domýšlet názory do racionálních důsledků, ale i kvůli nadšení ze svobody, jež panovala v polistopadových letech naší republiky. V tehdejší euforii chtěli všichni jít studovat humanitní obory, jimž se po revoluci rozevřela křídla. Dlouhodobě jsem rád promýšlel aplikace logiky, bavilo mě totiž, že logika nám pomáhá dělat lepší filozofii, lépe formulovat a obhajovat naše teze. Dnes už se víc soustředím na logiku jako takovou.
Jaká je dnešní motivace studentů přicházejících na filozofii?
Určitě není zcela totožná, ale nabyl jsem dojmu, že je do jisté míry obdobná. Mnozí adepti si uvědomují, že to může být zajímavý doplněk ke studiu oborů, jako je právo, ekonomie nebo i matematika či informatika.
Komu byste dnes doporučil jít filozofii studovat?
Obor mohu doporučit každému, kdo rád kriticky racionálně přemýšlí a nechce přitom uvažovat příliš abstraktně, anebo zas příliš konkrétně. Absolventi filozofie se vyznačují vysokou adaptabilitou na čím dál dynamičtějším trhu práce, a to právě díky své schopnosti racionálně uvažovat i nad tématy, jež jsou někdy dosti neobvyklá.
Náplní oboru jsou vlastně tři činnosti. Jednak se studenti cvičí v kritické interpretaci – dostávají texty, u nichž musí správně pochopit jejich obsah a učinit z nich závěr. Dále se trénují v racionální argumentaci ve prospěch toho či onoho – to provozujeme jak v rámci výuky, tak i v neformálních zájmových kroužcích. A konečně se cvičí v psaní analytických esejí na dané téma. Provádí zpravidla analýzu určitých pojmů a obhajují vymezené stanovisko. To vše je podstatou našeho řemesla a jsou to podle mého názoru dovednosti, jež se hodí nejen ve filozofii, ale v celé řadě profesí.
