Profesor Josef Šmajs z ekonomicko-správní fakulty je filozof s varovně vztyčeným ukazováčkem. Jako autor konceptu evoluční ontologie a řady knih s ekologickou tematikou se snaží upozorňovat na skutečnost, že lidská civilizace se pomalu, ale jistě řítí do záhuby. Zabránit se tomu podle něj dá jen přebudováním základů naší globalizující se kultury, nahrazením predátorského paradigmatu biofilním.
Vaším ústředím tématem je konflikt člověka a přírody. Není ale člověk její součástí?
Ve druhé části otázky máte samozřejmě pravdu. Proto také mým tématem není často připomínaný konflikt člověka a přírody, nýbrž systémový konflikt uměle vytvářené kultury s přirozeně vzniklou přírodou. Na planetě Zemi, kde platí zákon zachování látky a energie, může totiž nová předmětná uspořádanost vznikat jen na úkor úbytku starší uspořádanosti přirozené.
Kde je ale hranice mezi kulturou a přírodou?
Stanovit přesnou hranici čehokoli je obtížné. Když řeknu, že hranice je daná informací, která integruje příslušný systém, bude to málo srozumitelné. Abychom to pochopili, je užitečné přijmout hledisko, že skutečnost není stálost, ale tvořivá aktivita. Po vzniku člověka jako druhu však na Zemi existují dvě takové aktivity: přirozená aktivita, která vytváří neživou i živou přírodu včetně člověka, a tvořivá aktivita lidská, která vytváří kulturu. Tyto dvě tvořivé aktivity chápu jako dvě opoziční evoluce. A protože evoluce může produkovat jen tvary, struktury, informaci, hranice mezi přírodou a kulturou je dána odlišnou uspořádaností, jinou informací, kterou produkuje příslušná evoluce. Přírodu tedy integruje přirozená informace a kulturu zcela odlišná informace kulturní. Pochopitelně vím, že existují sporné otázky. Mnohé živočišné formy např. stavějí hnízda a doupata. Třeba bobři dělají hráze. Taková stavba je ale jen rozšířeným fenotypem bobra. Je součástí jeho konzervativní genetické paměti. My, když stavíme svá sídla nebo konstruujeme techniku, využíváme jinou informaci. Nejde ani o genetickou informaci člověka, ani genetickou paměť biosféry. Je to naše v kultuře rozvinutá a etnickým jazykem zakódovaná informace smyslově neuronální – duchovní kultura. Právě podle ní jako podle pomyslného genomu kultury vytváříme nynější protipřírodní kulturu.
V jakém bodě se teď nacházíme? Jsme podle vás na sklonku civilizace?
Myslím si, že současná civilizace může vydržet ještě poměrně dlouho. Ale nejde jen o viditelné makroskopické ubývání surovin a paliv, které se dá různě vyvažovat úspornějšími technologiemi. Jde také o skryté zamořování přírody kulturou, o neviditelné otravování vody, vzduchu a půdy. Dřív než dojdou suroviny a paliva, mohou proto nastat komplikace s lidským zdravím. Vidíme to už teď na úbytku mužské schopnosti plodit děti, na šířícím se autismu, na zhoubném bujení a diabetu u mladých lidí. Přibývá dříve neznámých civilizačních chorob, které jsou patrně podmíněny chemickými látkami, které příroda nevytvořila, v živých systémech nepoužívá, a neumí je proto entropickými procesy rychle odbourávat.
Není to vše jen běžná součást civilizačního cyklu? Z historie přece známe různé velké kultury, které se samy zadusily svým pokrokem, a pak z jejich prachu zase vzešly nové. Nečeká nás to také?
Nemyslím si to. V minulosti kultury zanikaly mimo jiné tak, že vyčerpaly prostředí, ve kterém existovaly, že zničily svou niku. Lidé ale mohli odejít do jiných krajin. Přirovnávat dnešní stav k zániku starých kultur je tedy zavádějící, protože teprve nyní jsme dobyli celou Zemi a nemáme už kam expandovat. Nejsou tu žádná volná, pro kulturu vhodná území. Naopak, abychom mohli udržet zdravou biosféru, musíme pomýšlet na důstojný ústup, na návrat zbytečně zabraných území zpět původní přírodě.
Co je dle vašeho filozofického konceptu důvodem expanze technické civilizace? Proč jsme se tak odchýlili od přírody?
Protože v kultuře se dlouhodobě neudrží nic, co by nemělo biologický základ, velmi dlouho jsem si myslel, že jsme druhem s útočnou adaptivní strategií a že nápravu musíme hledat až v oblasti formování kulturního systému, tedy v novém biofilním konstruování, výrobě, spotřebě a způsobu života lidí. Teprve v posledních letech se pokouším hledat kořen nynější protipřírodní kultury také v povaze duchovní kultury samé, na jejím pomyslném počátku. Zdá se, že už v řecké mytologii, filozofii a vědě vznikaly způsoby myšlení a hodnoty, které určily povahu našich představ o přírodě, charakter dnešních technologií a materiální kultury. Hlavní způsoby abstrakce v řecké geometrii, matematice a filozofii, které později posílila novověká přírodní věda, nám nasazovaly brýle, jimiž i dnes vidíme přírodu nejen redukovaně, ale především deformovaně, druhově sobecky, často jen technologicky. Nikoli jako vzácnou přirozenou kreativitu a uspořádanost, ke které sami patříme, a kterou proto musíme chránit, ale jako příležitost pro podnikání a ekonomický růst.
Nemají to v sobě všechny kultury? Není to lidská přirozenost?
Z faktu, že toto predátorské paradigma u některých kultur zcela chybí, lze usuzovat, že v lidském genomu jsou obsaženy rozmanité adaptivní predispozice. Vedle strachu, pokory a respektu ke všemu, co člověka přesahuje, je v něm nepochybně i predispozice k ofenzivní strategii. Přestože jsme jediným biologickým druhem, predátorské duchovní paradigma nevzniklo u indiánů v Severní či Jižní Americe, u původních obyvatel Austrálie, Tichomoří, většiny kmenů v Africe či na Sibiři. Ti všichni mají naši lidskou přirozenost, ale nikdy nevytvořili protipřírodní technickou civilizaci.
Jsme schopni se k biofilnímu paradigmatu vrátit? Je to vůbec proveditelné?
Pod tlakem okolností určitě. Jen nevím, bude-li na to čas. Euroamerická spotřební kultura je dlouhodobě neudržitelná, nemůžeme růst donekonečna. Právě zde vidím příležitost pro filozofii, která by mohla ono predátorské paradigma odhalit, kritizovat a pokoušet se je nahradit jiným, biofilním. S přispěním biologických věd by mohla konečně prosazovat uctivý vztah k přírodě. Filozofie, zdá se, má pro tento úkol dobré předpoklady. Jejím ústředním motivem byl sice v antice údiv, ve středověku pokora a v novověku pouhá pochybnost, ale dnes se tímto hlavním motivem konečně stává také přijetí viny za zpustošenou Zemi.
Takže jste optimista?
Navzdory tomu, že řada mých kolegů už zlomila hůl a říká, že této civilizaci nic nepomůže, optimista jsem stále. Člověk však snadno podlehne skepsi, protože se zdá, že lidé jsou k tomuto tématu úplně slepí. Masové sdělovací prostředky nechtějí vůbec připustit hlubší civilizační kritiku. Televize je plná diskusí o člověku, o sociálně ekonomických otázkách, o pravé a levé politice. I když je to důležité, zakrývá to problém lidské perspektivy na Zemi. Věřím však, že toto strkání hlavy do písku už brzy skončí. Krize se však bohužel bude muset ještě více vyhrotit, lidské zdraví více poškodit, ceny surovin a paliv vzrůst, abychom skutečně pochopili, že dnes nejde o nic menšího než o přežití našeho druhu. Samozřejmě že všechny druhy na Zemi jednou vyhynou, ale bylo by zbytečné, abychom z vlastní viny vyhynuli předčasně.
Jaké by tedy podle vás měly být konkrétní kroky k překonání dnešní civilizační krize?
Kdysi jsem poněkud nekriticky věřil politice a její možnosti úzké spolupráce s filozofií. Dnes jsem k této spolupráci skeptičtější. Bez dobrého vzdělání se žádný obrat od růstu k symbióze s biosférou neuskuteční. Přitom tu platí, že čím je vzdělání nižší, tím je základnější. Už na základní a střední škole musíme proto učit, že živá a neživá příroda patří k sobě, že se mezi nimi udržuje vzácná dynamická rovnováha a že člověk do tohoto systému náleží. Přírodu nelze dětem nejprve ukazovat jen jako živé a neživé prostředí lidského kulturního života, a teprve někdy později jako tvořivý systém, který formoval také člověka. Ale tím si dnes nikdo hlavu neláme. Pouze pokračujeme v tom, co bylo kdysi započato a posíleno osvícenstvím a průmyslovou revolucí. Pro žádoucí biofilní změnu kultury bohužel nemáme dobře vzdělané občany. Dnešní vzdělanost je nejen nedostatečná a matoucí.
Snažíte se vy sám v osobním životě nějakým způsobem naplňovat ideu návratu k přírodě?
Evoluční ontologie je vysoce teoretický koncept, který se snažím šířit a vyjadřovat se k němu při různých příležitostech. Ale ovlivňovat své okolí osobním příkladem, o to neusiluji, protože vím, že by to zářilo možná tak v této místnost nebo na této chodbě, ale dál by můj vliv nedosáhl. Usiluji totiž o mnohem víc, o obecně srozumitelné ontologické minimum, které by mohlo vyvolat změnu strategické orientace myšlení.
Jak jste vůbec došel k tomu, že jste začal promýšlet tyto koncepty?
Vystudoval jsem technické vědy a později filozofii. Obě disciplíny mě ale příliš neuspokojovaly. Zdá se mi, že slavná éra fyzikálních přírodních věd už pomalu končí, základní objevy byly učiněny a není zde mnoho prospěšných věcí, které by se daly lidstvu bez rizika nabídnout. Na filozofii se mi pak nelíbil její důraz na pohled zpátky a také to, že se dnes roztříštila na dílčí problémy a že se nesnaží odvážně kriticky reflektovat současnost.
Tím se vlastně vracíte ke kritice vzdělávacího systému.
Je to tak. Tuto myšlenku jsem ale začal sledovat až někdy koncem 90. let minulého století. Z přirozené netrpělivosti mládí se mi zdálo, že některé důležité změny by se daly prosadit snadněji a rychleji, přímou symbiózou filozofie, vědy a politiky. Teprve dnes vidím, že to tak snadno nepůjde, protože vzdělání limituje i politiku. Lidé v demokratickém systému, pokud nejsou přiměřeně vzdělaní, mohou totiž kulturní strategii ovlivňovat negativně. Mohou bránit změně, která je objektivně nutná již dnes.
Jste kritikem i vysokoškolského vzdělávacího systému. Co konkrétně vám vadí?
Konrad Liessmann situaci výstižně popsal bonmotem: Studenti počítají kredity, učitelé publikace a škola peníze. Označuje to za kapitalizaci ducha. To je to, co dnes vidíme na vysokých školách a co by se mělo změnit. Bude to ale jistou dobu trvat. V České republice jsme nevyužili možnosti změny společenských poměrů v roce 1989 k tomu, abychom začali lépe vzdělávat mladou generaci. Naopak jsme jednu až dvě generaci poškodili velmi účelovým vzděláním, které slouží jejich kariéře, ale nikoliv pochopení a utváření světa, v němž budou se svými dětmi žít.
