Komiksy a grafické romány jsou důležitou částí americké historie. Právě o tom, čím do ní přispěly, přednášel celý minulý semestr na Masarykově univerzitě Američan Justin Hall. Stipendista Fullbrightova programu přijel na Katedru anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty MU z California College of the Arts. A naučil studenty třeba to, že vlastní komiks dokáže udělat skoro každý.
Když před startem semestru Hall dorazil, nevěděl úplně, co od studentů čekat. Americký a český styl výuky se od sebe přece jen liší. Navíc o tom, že čeští studenti se někdy jen těžko vybízejí k diskusi, věděl dopředu. „Moje hodiny ale na konverzaci a interakci stojí, potřebuju zpětnou vazbu. Ukázalo se ale, že se nebylo čeho bát, studenti byli výborní, vážně,“ popisuje energicky Hall, jenž na podzim na Masarykově univerzitě vedl dva kurzy a ani v jednom nekončil závěrečným testem.
Studenti si mohli vybrat: napsat závěrečnou esej, nebo vytvořit vlastní komiks. Ačkoliv byla na začátku řada studentů z toho, že by měli vytvářet obrázkový příběh, hodně nervózní, nakonec jich tuto variantu zvolilo 16 z 21. „Snažil jsem se jim vysvětlit, že dobrý komiks není o tom, jak dobře je nakreslený, ale o příběhu, který vypraví, a jak přitom využívá to, co dané médium umožňuje,“ přibližuje Hall a svoje vyprávění dokládá odkazem na jeden výzkum lidského vnímání.
Neurologové vyšetřovali člověka nukleární magnetickou rezonancí, zatímco četl komiks. Když se podívali na výsledky, zjistili, že to, co v průběhu čtení reagovalo, nebylo centrum zodpovědné za vizuální vnímání, ale jazykové centrum. „Obrázky posazené vedle sebe dovedou mluvit vlastní řečí a mozek tento jazyk vnímá,“ dovysvětluje.
Hall doma v USA učí o historii komiksu v různých částech světa a rád si rozšiřuje obzory o další země. V Česku se proto snažil seznamovat s tuzemským komiksem a zdejší grafickou tvorbou. Viděl pražské Muzeum Káji Saudka, byl ve Zlíně známém svými filmovými ateliéry a hlavně tím, že zde vznikala animovaná díla Karla Zemana. Především tu ale českým studentům přednášel o tom, co kreslené příběhy za poslední desetiletí znamenaly pro život Američanů a co všechno se v nich odráželo.
Komiks nejsou jen superhrdinové
Většina lidí si žánr spojuje se superhrdiny nebo s příběhy pro děti, což je podle Halla velká škoda. „Celý průmysl je tím tak ovlivněný, že všechny ostatní žánry jsou vnímány jako alternativní, zatímco kluk s kuklou, pláštěm a znakem na prsou přijde všem úplně normální. Přijde mi to bláznivé. Vezměte si, kdybychom ze všech druhů filmů měli jenom westerny. Jsou fajn, ale nechceme se dívat jenom na ně,“ vysvětluje svůj pohled na současnou scénu americký pedagog, jehož zajímají i memoárové nebo cestovní komiksy a další žánry.
Vyjadřuje tím však jen část svého vztahu ke komiksům. Druhou je fakt, že stejně jako všichni ostatní milovníci žánru na superhrdinech vyrostl, vychází z nich a fascinuje ho jejich napojení na americkou historii a identitu.
První superhrdinské příběhy přitom nebyly kreslené, ale vznikaly ve 30. letech pro rozhlas. Postavy jako Shadow nebo Green Hornet bojovaly v rozhlasových hrách, ale na konci 30. let už se objevily i v tištěných vydáních, což rozpoutalo velkou komiksovou horečku. Říká se jí zlatá éra amerického komiksu. Právě v jejím průběhu vznikly fenomény jako Superman, Batman, Kapitán Amerika nebo Wonder Woman, ale i dnes méně známé formy – hororové nebo memoárové příběhy a romance, které si oblíbily hlavně ženy.
Obliba kreslených příběhů napomohla etablování slova teenager a pomohla výrazu dát konkrétní smysl. „Do té doby se mluvilo o dětech nebo dospělých, nic mezi tím nebylo. I díky komiksům tady ale najednou byli lidé, kteří se vymezovali vůči předchozím dvěma kategoriím a měli jiné zvyky, včetně například obliby rock´n´rollu,“ popisuje Hall období, kdy nebyl trh nijak regulovaný, což bylo jedním z důvodů konce zlaté éry.
Jako hon na čarodějnice
S koncem války začali čtenáři dospívat a objevila se navíc řada skupin, pro které byly kreslené příběhy zosobněním zla. Zástupci církve, školy nebo rodičovské skupiny je vnímaly jako něco, co ohrožuje schopnost dětí číst normální literaturu a obecně kazí morálku mladých lidí. „Příběhů Batmana a Robina se báli, protože měli za to, že navádí chlapce k homosexualitě, a totéž měla způsobovat Wonder Woman u dívek,“ dává příklad Hall.
Vysvětluje tak, proč se sešity hromadně házely do ohně, následovalo velké vládní vyšetřování a v roce 1954 byla zavedena komiksová cenzura ve formě takzvaného Comics Code Authority. Od té doby muselo mít každé vydání na obalu známku, která symbolizovala, že je příběh nezávadný. Znamenalo to například, že neútočí na autority jako policie, politici nebo soudci, neobsahuje škodlivý sexuálně zabarvený obsah a nevystupují v něm neživí – upíři nebo zombie. Trh to málem zruinovalo, ze stovek titulů zbylo jen několik, a to právě příběhy pro děti nebo ty se superhrdiny, které zažily velkou renesanci v následující stříbrné éře amerického komiksu od 60. let.
Když zmiňuje Hall Wonder Woman, přiznává, že právě válečnice ze země Amazonek vládnoucí lasem pravdy je jeho nejoblíbenější hrdinkou. Ve Spojených státech se totiž stala ikonou feminismu, jako superhrdinka bojovala za spravedlnost, lásku, mír a genderovou rovnost.
„Její fotka se objevila dokonce na titulní straně prvního vydání časopisu Miss Magazine,“ doplňuje ještě Američan a zmiňuje také, že původní příběhy Wonder Woman by třeba dnes vůbec nebylo možné vydat. V mnoha ohledech jsou velmi radikální a obsahují řadu vyloženě sexuálních témat.
Za desetiletí vývoje se pozice komiksů a grafických románů výrazně změnila, dnes je odborníci berou jako formu umění a fenomém. Hall to ilustruje například na tom, že se dostávají do výběru nejlepších knih časopisu Time. Za poslední dobu doporučuje hlavně dvě díla: Rodinný ústav – tragikomiks od Alison Bechdel – a Maus od Arta Spigelmana.
