Školství a vzdělávání před rokem 1989 patří k citlivým tématům soudobých dějin. Jak moc složité období to bylo, naznačuje výzkum Jiřího Zounka z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty MU, který se zaměřil na život učitelů a škol v socialismu.
Nástup komunistů k moci, pražské jaro, normalizaci a pak listopadovou revoluci. To všechno zažili učitelé, s nimiž odborníci dělali výzkumné rozhovory. „Setkali jsme se s různými dilematy a spletitými lidskými osudy,“ říká Zounek, jenž spolu s kolegy z týmu mluvil se 37 kantory základních škol, kteří prožili tato období.
Vzhledem k věku jich pomalu ubývá, a proto šlo o jednu z posledních možností zachytit jejich vzpomínky. Jen přepisy rozhovorů měly 1 600 stran a badatelé také navštívili několik archivů. Z výzkumu nakonec vzešly dvě knihy a řada vědeckých studií.
Učitelé vzpomínali třeba na to, jak se v 50. letech ve školství dělaly reformy, které měly přiblížit československý vzdělávací systém k tomu sovětskému. Až v 60. letech nastalo všeobecné uvolnění, které proniklo až do školních tříd.
„Učitelé zmiňovali, že se ve výuce cítili volněji, znovu se mohlo učit třeba o Masarykovi a také sešity, kam se zapisovaly různé ideologické úkoly, byly najednou prázdnější,“ přibližuje Zounek.
Hned ale dodává, že s nástupem normalizace se poměry znovu rychle přiostřily, byť to tak ve školách nemuselo hned vypadat. „Kantory totiž zastihly srpnové události v přípravném týdnu. Popisovali nám, jak nikdo nevěděl, co se bude dít a zejména co se může a má učit.“
Při všech zvratech měli důležitou pozici ředitelé škol. Někteří se snažili tlak na pedagogy odstínit, jiní naopak tvrdě trvali na dodržování všech normalizačních nařízení a využívání významných výročí k ideologické výchově.
Potlačování víry v Boha
Velkým tématem jihomoravských učitelů, kteří se výzkumu zúčastnili, byla otázka víry. Pamětníci uváděli, že jejich úkolem bylo od ní žáky odvracet. „Kantoři vykazovali počty dětí, které chodily do náboženství. Když někde nebylo ani jedno, dostal učitel odměnu,“ ilustruje vztah režimu k náboženské víře Zounek.
Pokud někdo věřící byl, což se na vesnicích většinou vědělo velmi dobře, měli učitelé docházet do rodin a přesvědčovat rodiče, aby děti do náboženství neposílali. Řada učitelů to nesla velice nelibě. Ti, kdo se chtěli před nadřízenými blýsknout, naopak chodili v neděli před kostel, aby zjistili, kdo konkrétně se na mši objevuje.
Úspěšná politika ateizace ve školství měla za následek, že těsně před sametovou revolucí chodilo do hodin náboženství jen minimum žáků, často jen jednotlivci v celé škole. Už během revoluce ale v některých krajích jejich počet vzrostl až o ohromných dva tisíce procent.
Kdo by si o tom chtěl počíst ve školních kronikách, ten by ale nepochodil. Badatelé z ústavu pedagogických věd záznamy hledali, z citlivého období ale někde úplně chybí nebo stránky dokonce někdo vytrhal.
V souvislosti s koncem totality učitelé vůbec dodávali zajímavá svědectví. Mluvili o „převlékání kabátů“ a mnohdy divokých změnách v organizaci škol. Důležitým aspektem pro ně byla změna v produkci učebnic. Zatímco před listopadem 1989 učili někteří i dvacet let podle jedné, po revoluci se objevila řada nových materiálů a učitelé nevěděli, jak se v nich vyznat.
Za to, že se dlouho nechali vést jedním materiálem, ale nelze podle Zounka nikoho jednoznačně odsuzovat. „Musíme to chápat v kontextu doby. Nové poznatky nebo učebnice ze Západu se k nám dřív nedostaly, pedagogové tak měli v tomto ohledu jen omezené možnosti. Řada z nich si pomůcky raději vyráběla sama.“
