David Kosař je vůbec prvním českým právníkem, který dosáhl na prestižní ERC grant, jenž mu umožňuje pracovat na výzkumu s velkou šancí posunout lidské poznání. Na Právnické fakultě MU díky tomu vybudoval mezinárodní tým, který se může několik let nerušeně věnovat vědě.
Co vás přivedlo k tomu, že jste si požádal o ERC grant?
Byl to výsledek vývoje mé akademické kariéry. Když jsem končil doktorát v USA, podal jsem žádost o Marie Curie Integration Grant pro vědce, kteří se vrací ze zemí mimo EU. Hodně mi s ním pomohl rektorátní odbor výzkumu. Vnímal jsem to jako jedinou cestu, jak se dostat zpátky na právnickou fakultu, protože místa se na mé vysněné katedře běžně nevypisují. Přijít s nějakým grantem byla v podstatě jediná cesta.
Byl to takový předstupeň pro ERC?
Ano. Byl to grant na dva roky a už tehdy mi hodně lidí říkalo, že když jsem dosáhl na něj, mohl bych mít šanci získat i ERC. Na něm mě lákalo, že není jen pro jednu osobu, ale umožňuje vybudovat vědecký tým. Měli jsme už před tím s kolegy neformální skupinu, ale byla to spíš práce po večerech z nadšení. Druhá velká motivace pro ERC byla, že na právnických fakultách se poměrně hodně učí, takže čas na výzkum na světové úrovni běžně nedostanete. Granty typu ERC jsou jediná šance, jak této svobody dosáhnout.
Díky grantu jste na fakultě založil nový ústav soudnictví. Proč to bylo potřeba?
Z pragmatických důvodů. Z hlediska provozu, financování a vykazování je dobré mít ERC grant bokem a nepropojený s nějakou katedrou, komplikovalo by to její administrativu. Další věc je, že tým je mezinárodní, komunikuje se v něm téměř výhradně v angličtině a to by chod běžné české katedry narušovalo. Navíc typická katedra na právnické fakultě je zaměřená primárně na výuku, z našeho týmu se ale až na mě všichni věnují primárně výzkumu a učí jen nárazově. Já se snažím si nějaké předměty ponechat, abych z výuky úplně nevypadl a udržel kontakt se studenty i s domovskou katedrou.
Tým je celý v Brně?
Ano, všichni pracují v Brně. Jen pár členů týmu má částečné úvazky, a jsou tak fyzicky přítomni jen některé dny v týdnu. Byla to jedna z věcí, na které mi opravdu záleželo. Nechtěl jsem sestavit tým skvělých odborníků, kteří by byli rozstrkaní po celé Evropě a spolupracovali jen formálně. Usiloval jsem o skutečný tým, jehož členové sedí pospolu. Máme open space, kde se na denní bázi diskutuje o nových nápadech.
Co bylo zásadní pro přilákání kvalitních spolupracovníků za zahraničí?
Důležité jsou samozřejmě peníze a kvalitní téma. ERC grant naštěstí umožňuje nabídnout lidem s ohledem na brněnské životní náklady poměrně slušný plat. Hlavní deal breaker jsou ale u postdoců primárně děti a partneři. U několika zajímavých lidí se to ukázalo jako nepřekonatelný problém a kvůli tomu jsme se nakonec nedohodli. U doktorandů je to zpravidla jednodušší. Já jsem ale chtěl vytáhnout nadějné výzkumníky z domovské fakulty, abych umožnil vyrůst zdejším studentům a vrátil něco zpátky univerzitě. Specifický problém v oboru práva je též uzavřenost akademického prostředí. Třeba pro francouzského nebo německého postdoca je cesta do Česka, byť by se tam podílel na ERC grantu, slepá ulička. V těchto a mnohých dalších zemích včetně té naší si prostě doktorandi a postdoci musí vybudovat vztahy se svými profesory, kteří jim pak pomohou v akademickém růstu. Když odjedou ze své země pryč, tak se tyhle vazby zpřetrhají a zkomplikují jim návrat. Dalším kritériem pro mě byla genderová diverzita – což také není v mém oboru snadné.
Myslíte, že je národní uzavřenost prostředí problém i v jiných oborech?
Nedokážu na to úplně odpovědět. Bude to možná obecnější problém podobně lokalizovaných vědních oborů, které jsou silně vázány na domácí kontext. Většina právnických fakult zkrátka najímá lidi, kteří jsou schopní vedle výzkumu učit nějaký klíčový předmět vztahující se k národnímu právu. Výjimku představovala snad jen Velká Británie, kam se uchylovala řada akademiků, kteří nezapadali do tradičních škatulek. S Brexitem se to ale výrazně komplikuje. Řada zemí je vám coby cizinci sice otevřená na úrovni doktorandů nebo postdoců, ale pak často narazíte na nějaký skleněný strop a stálý post neseženete. Návrat domů pak navíc může být vzhledem k přetrhaným vazbám těžký.
Byl i to váš důvod pro návrat z USA?
Mé důvody byly spíše osobní a rodinné. Už na začátku doktorátu v Americe jsme se bavili s manželkou, jestli chceme zůstat, nebo se vrátit. Oba jsme dospěli k názoru, že kdybychom zůstali déle, tak už se asi nikdy nevrátíme a že primární je pro nás zkusit štěstí doma. Protože máme děti, je pro nás důležité, abychom měli kontakt s širší rodinou a přáteli. Svým způsobem má pro nás zdejší život také větší hloubku než v zahraničí. Český les zkrátka voní jinak.
Co vás přivedlo k tématu výzkumu soudcovské samosprávy?
Tématu jsem se intenzivně věnoval od roku 2009 na doktorátu v USA, ale poprvé jsem se o něj začal zajímat už v roce 2007, kdy jsem začal pracovat na Nejvyšší správním soudě. Otázka zavedení soudcovské samosprávy tehdy opakovaně vyvstávala v souvislosti se zvažovanou reformou českého soudnictví. Začal jsem dělat první rešerše a díval jsem se už tehdy na Slovensko a na to, jaké problémy tam nastaly v souvislosti s předsednictvím Štefana Harabina na slovenském Nejvyšším soudu a v Súdné radě. A když jsem pak viděl problémy se soudcovskou samosprávou v dalších zemích střední a východní Evropy, začalo mě lákat se na vše podívat detailněji, abychom v Česku neudělali stejné přešlapy a nastavili systém správně.
Tušil jste, že se dotýkáte tématu, které má takový potenciál?
Člověk přirozeně hledá téma, o kterém je něco napsáno, ale ještě není úplně vypsané, aby našel skulinku ve svém vědním oboru a mohl ho posunout o kousek dál. Že tam může být větší potenciál jsem pochopil až na studijním pobytu v Budapešti, kde jsem získal trochu větší rozhled a ujasnil si, že bych na doktorát chtěl vyjet do zahraničí, ideálně do Spojených států. Amerika mi pak dala úplně jiný pohled na věc. Bylo to takové vykouknutí z malého českého rybníčku, pochopení, že se věci dají dělat jinak a že se není třeba bát empirického a interdisciplinárního výzkumu.
Jak to, že na americké univerzitě někoho zajímalo téma srovnání soudnictví v Česku a na Slovensku?
Na to se mě ptalo hodně lidí. Původně jsem měl v plánu srovnávat země Visegrádské čtyřky, ale nakonec se ukázalo, že nejatraktivnější i pro širší mezinárodní kontext je srovnání jen Česka a Slovenska. Nastala tady totiž poměrně unikátní situace blízká jinak nerealizovatelnému experimentu. Bavíme se totiž o velmi podobných zemích, které dlouho žili v jednom státním útvaru a najednou se po rozpadu v řadě oblastí práva vydali jinou cestou. Slovensko zavedlo soudcovskou samosprávu a nejvyšší radu soudnictví, zatímco Česko zůstalo u modelu, v němž klíčovou roli hraje ministerstvo spravedlnosti. S určitými limity tak můžeme vysledovat, jaké důsledky Nejvyšší rada soudnictví vyvolala. Jinak řečeno, můžeme vyvozovat kauzální závěry a to je historicky poměrně unikátní příležitost.
Výzkum jste vloni na podzim vydal jako monografii v Cambridge University Press. Jeden recenzent knihu shrnul slovy, že nejvyšší rady soudnictví zvyšují nezávislost soudů, ale nutně nezvyšují nezávislost jednotlivých soudců. Je to pravda?
V zásadě ano. Model silné Nejvyšší rady soudnictví, který přejalo Slovensko, dává obrovskou míru autonomie soudní moci a soudcům jako celku, což je obecně vnímáno jako pozitivní posílení nezávislosti soudů. Problém ale nastává v okamžiku, kdy nejsou správně nastaveny mechanismy, které brání excesům vůči jednotlivým soudcům ze strany jejich kolegů – typicky ze strany předsedů soudů. Pak to vede jen k tomu, že se pravomoci z ministerstva spravedlnosti převedou na jiný orgán, který může ovládnout úzká skupinka soudců, jež má zásadní slovo v tom, kdo bude jmenován soudcem nebo kdo bude povýšen. A pokud s touto skupinkou někdo nesouhlasí, mohou jej trestat či mu alespoň hodně znepříjemnit život.
A k tomu došlo na Slovensku?
Ano. Těch nových poznatků je ale více. Ukázalo se také, že ve středoevropském prostoru hrají velkou mocenskou roli předsedové soudů. V Česku nás to asi moc nepřekvapí, ale pro zahraniční výzkumníky je to nová a nečekaná zpráva. Ve většině zemí západní Evropy jsou řadoví soudci obecně autonomnější a na předsedech soudů nezávislí. Předsedové mívají spíš reprezentativní roli, nerozhodují sami o rozvrhu práce ani o přidělování spisů, nemají hlavní vliv na povyšování a výběr soudců a tak dále. Je to zkrátka jiné pojetí této funkce. Problémem českého a slovenského prostředí spočívá rovněž v tom, že zde nepanuje shoda na tom, jak má vlastně vypadat dobrý soudce. Na Západě tento konsensus našli a tato sounáležitost jednoznačně definuje celou soudní moc - soudcovské ctnosti jsou tam něco, co se dodržuje a na čem se lpí. Tady taková sounáležitost vůbec není.
Jaký je podle vás závěr pro Česko, pokud by uvažovalo o změně správy soudnictví a potenciálně o soudcovské samosprávě?
Pokud se to má provést, musí se to pořádně promyslet a udělat dobře hned napoprvé. Změna takového významu většinou vyžaduje novelu ústavy. A jak to jednou uděláte, je pak extrémně těžké vše znovu přenastavit. Než to udělat špatně, tak to radši nedělat vůbec a nechat systém takový, jaký je dnes.
Srovnání Česka a Slovenska byla vaše doktorská práce. Jak jste celý tenhle koncept posunul pro ERC grant?
Dizertace mi vlastně posloužila jako jakýsi pilotní výzkum, který ukázal, že je to životaschopné a ukočírovatelné téma. V ERC grantu už máme jurisdikcí 16 včetně Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské Unie. Nezaměřujeme se už jenom na zodpovědnost soudců, ale také na nezávislost, důvěru veřejnosti, legitimitu nebo transparentnost soudní moci. Máme tak daleko širší záběr a hodláme používat vícero přístupů včetně rozhovorů a sofistikovaných kvantitativních metod.
Co bude na konci?
Kromě řady dílčích článků by měly vzniknout dvě knížky. V jedné chceme přijít s obecně akceptovanou klasifikací jednotlivých forem soudcovské samosprávy a popsat jejich fungování ve vybraných jurisdikcích. Ve druhé, která bude na světě snad v roce 2021, bychom se rádi souhrnně věnovali vlivu soudcovské samosprávy na koncept dělby moci. Takový byl původní plán.
Proč mluvíte o původním plánu?
Obor se stále vyvíjí a stejně tak realita, a to je potřeba reflektovat. Brexit, rozvoj maligního konstitucionalismu a hybridních režimů v Polsku a Maďarsku a nástup populismu napříč Evropou, debaty o ústavní identitě v souvislosti s Evropskou unií... To jsou všechno věci, na které musíme reagovat a o kterých jsme v únoru 2015, když jsme podávali ERC grant vůbec neměli tušení. Že hybridní orbánovský režim nebude výjimka, ale něco, co se může objevovat i v dalších evropských zemích, nikoho tehdy nenapadlo.
Narážíte na situaci v Polsku?
Mimo jiné. Situace v Polsku dobře ilustruje některé problematické momenty, které jsem nastínil už na případě Slovenska. Tamější vláda se snaží různými nástroji ovládnout Nejvyšší radu soudnictví, která má poměrně silné pravomoci. Jakmile se jí podaří do ní dosadit své lidi, získá nad celou soudní soustavou velikou moc, protože může postavit do latě všechny soudce. Paradoxně je v takových chvílích český systém s celou řadou hráčů, kde nikdo nemá na nikoho moc velkou páku, vůči takovýmto zásahům rezistentnější. Plán na ovládnutí polského Ústavního tribunálu, a hlavně způsob jeho realizace, pro nás taktéž představuje podnětné téma.
Žádný systém asi nemůže být stoprocentně odolný vůči snahám některých skupin usurpovat moc. Co se s tím dá dělat?
Takovým věcem můžou zabránit jen lidé sami, a to tím, že nedopustí, aby se jejich demokracie začaly takovým způsobem transformovat. Odpovědí je podle mě vést lidi k ústavnímu patriotismu. Vysvětlovat řadovým občanům principy, jako je dělba moci nebo právní stát a zdůrazňovat, že tyto koncepty nesvědčí jen elitám, ale že nás všechny chrání před zvůli mocných. Projevuje se tu taky trochu odtržení našich elit od zbytků národa. Pohled historiků, filozofů a ústavních soudců na to, co se je součástí naší ústavní identity je jiný, než jak vidí to běžní lidé, kteří se daleko více než k abstraktním ústavním hodnotám upínají k historickým milníkům, jako je vznik a rozpad Československa nebo Mnichovská dohoda. Velkým úkolem ústavních právníků je zmenšit propast mezi těmito dvěma pohledy na českou ústavní identitu, a přispět tak k tomu, aby se česká společnost stmelila a dokázala čelit populismu a různým autoritativním tendencím.
