Královský rod Lucemburků zahrnující i nejvýznamnějšího českého panovníka Karla IV. je oprávněně objektem velkého zájmu historiků. Zdálo by se, že se o nich už všechno ví. Doktorand Ondřej Schmidt ale dokázal, že to není pravda. Objevil staletí starou záměnu ve výkladu života dvou panovníkových synovců.
Ke zjištění, na jaké dnes historici dochází už jen zřídka, se Schmidt, doktorand pomocných věd historických Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, dostával postupně. Svoji diplomovou práci psal o Janu Soběslavovi, synovi moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského, jenž byl bratrem Karla IV.
Jan Jindřich měl celkem tři legitimní syny, jedním z nich byl právě Jan Soběslav, a k tomu levobočka, jenž dostal také jméno Jan a jehož současníci znali s přídomkem „z Moravy“.
„U Jana Soběslava se mělo za to, že se stal nejdříve litomyšlským biskupem a poté aquilejským patriarchou. Jak jsem ale tématem postupoval, uvědomil jsem si, že jsou v historické literatuře určité nesrovnalosti týkající se jeho údajného nástupu na církevní dráhu. Ukázalo se, že se na ni nevydal Jan Soběslav, ale nemanželský syn Jan z Moravy,“ přibližuje Schmidt objev, o kterém mu u nakladatelství Vyšehrad vyšla kniha.
Nejasnosti v identifikaci obou Janů panovaly mezi historiky již od 17. století, důkazy o něm však dodal až doktorand Masarykovy univerzity. Zajímavé je, že k jeho odhalení došel Schmidt díky už publikovaným pramenům. Nebyly to žádné materiály, k nimž by se muselo složitě dostávat do nedostupných částí archivů a muzeí. „Vypadá to, že si to zkrátka dřív nikdo nedal do souvislosti,“ pousmál se Schmidt.
Rozdílná vnímání Jana z Moravy
Zatímco o Janu Soběslavovi jsou pouze útržkovité informace, v případě jeho nevlastního bratra existují hned dvě tradice vnímání: Jedna ho vykresluje téměř jako světce, druhá ho líčí jako krutého a zhýralého preláta, jenž měl být dokonce zapleten do přípravy atentátu na svého politického rivala.
Všechny informace Schmidt získával z kronik, listin, korespondence, úředních knih nebo účtů a záznamů o vykonávání zádušních mší. Zatímco v Česku, kde Jan z Moravy pobýval do roku 1388, jich tolik nebylo, v Itálii už šlo pramenů najít daleko víc. Jen se za nimi bylo potřeba vydat. „Většinou jsou ještě nevydané, člověk musí často dojet až na místo, aby je mohl konzultovat,“ vysvětluje doktorand, který se už dostal do řady archivů a knihoven v Itálii, především ve Furlansku (regionu na severovýchodě země kolem Udine) a v Benátkách.
Na Itálii má silnou vazbu, na univerzitě v Pise strávil rok magisterského i doktorského studia. Do budoucna by ho zajímala také další témata, která obě země propojují, třeba kariéry českých duchovních v Itálii obecně.
Po práci na knize o Janu z Moravy, kterou se snažil napsat tak, aby byla přístupná všem zájemcům o historii, se ale nejdřív musí vrhnout na disertaci a jiné projekty. V rámci své doktorské práce se zabývá diplomatickou komunikací mezi italským rodem Gonzaga vládnoucím v Mantově a římsko-německými panovníky ve 14. a 15. století. Dochoval se totiž bohatý archiv rodu, který slibuje nové informace také o vývoji na českém území.
Kromě toho je Schmidt součástí vědeckého týmu, jehož cílem je zpracovat formou abstraktů listiny císaře Zikmunda Lucemburského, a zprostředkovaně tak víc o jeho osobnosti a době, kdy vládnul.
