Nový úhel pohledu na vnímání panovníka v různých historických etapách uplatnil ve svojí diplomce absolvent historie na Filozofické fakultě MU Adam Strašák. Svoji závěrečnou práci napsal o kulturních stereotypech odrážejících se v urážkách císaře a prezidenta. Nakladatelství Academia ji ocenilo ve své studentské soutěži a připraví ji k vydání.
Fenomén nadávání na politickou reprezentaci je věčný, ale to, jak se to děje a co se v nadávkách objevuje, dost říká o době, lidech i problémech, které je trápily. Strašák ve své diplomce řešil, jak se měnily urážky hlav státu za Habsburků a na konci jejich éry a porovnával je s těmi, které padaly za první republiky, takže v období mezi lety 1890 a 1939.
V prvním případě stanovoval meze paragraf 63 trestního zákona, který konstatoval: Kdo poruší úctu k císaři, nechť se tak stane osobní urážkou, pronešenou veřejně nebo před více lidmi, haněním, rouháním nebo posmíváním, díly tiskovými, sdělováním nebo rozšiřováním vyobrazení nebo spisů, dopouští se zločinu uražení Veličenstva a budiž potrestán těžkým žalářem od jednoho až do pěti let.
Takové vymezení ovšem umožňovalo řadu interpretací. „V zákoně se mluvilo o tom, že císař nesmí být urážen veřejně, ale soudci si takové nařízení vykládali dost kreativně. Odsouzen tak byl například jeden tovaryš, který pracoval v dílně a zpíval si urážlivou písničku o Františku Josefu I., jenže ho přitom někdo zvenku slyšel,“ podotknul Strašák, na jaký případ také přišel.
Absolvent učitelství historie a základů společenských věd má za sebou obsáhlou práci. V diplomce použil 79 případů, k nimž se dochovaly spisy u krajského soudu v Uherském Hradišti. Za Habsburků měly spisy třeba jen pět stran, za první republiky však čítaly i padesát stránek, takže probrat se jimi dalo velkou práci. I zmíněný příklad o tovaryšovi podle něj nasvědčuje tomu, že soudy fungující ještě za císařství měly tendence uchylovat se k trestům i za drobné prohřešky. Udržovaly tak poslušnost hlavně v nejnižších vrstvách obyvatel.
Strašák přišel také na to, že jak se změnilo politické uspořádání státu, změnily se i nadávky, kterými lidé svoje panovníky zahrnovali. V obou érách bylo důležité téma osobní cti a uplatňovaly se různé nacionalistické nálady. Některé aspekty se ale výrazně lišily.
„Jak plyne ze spisů, za Habsburků byly nejčastěji postihovány urážky s výrazným sexuálním obsahem. V 19. století byla sexualita něčím, co bylo výrazně potlačováno, takže vyjadřovat ji veřejně bylo neslýchané, a také proto na to třeba lidé policii upozorňovali,“ podotknul Strašák, který si ale nemyslí, že by na sebe lidé žalovali markantně. Poměr hříšníků, které někdo udal a na které přišli policisté sami, byl podle všeho docela vyvážený.
S přechodem státního zřízení na republiku padaly z úst rozhořčených lidí jiná slova. „Obecně se dá říct, že jak se trochu uvolnila sexuální morálka, sex už nebyl takové tabu a útočilo se daleko víc politicky a třídně. Hodně se projevuje komunistická propaganda,“ popsal Strašák, který našel případy, kdy se lidé dostali před soud za to, že pokřikovali, že Masaryk krade milion, nebo ho obviňovali, že zneužívá legionáře. Ve spisech z roku 1928 se dochoval třeba výrok jistého Rudolfa Benedíka, který prohlásil o prezidentu Masarykovi, že dříve se dělníků zastával, ale dnes už drží jen s kapitalisty.
Absolvent Filozofické fakulty MU přišel při svém výzkumu také na jednoho delikventa, který se dostal hned dvakrát do vězení za z dnešního pohledu zcela nevinné prohřešky. Jednou to byl nevinný hospodský vtip, podruhé se ocitnul před soudem za to, že nad titulní stranou časopisu s obrázkem císaře jen s nadsázkou zvolal: „A jéje, Franta Procházka!“
