Jsou považovány za drahokamy, ale na rozdíl od nich vznikají v živých organismech. V mnoha kulturách jsou považovány za symbol dokonalosti; jsou-li však dokonale hladké, nejspíš nejsou pravé. Dávné civilizace přisuzovaly jejich vznik bájným tvorům, drakům či mořským pannám, ale jejich původce není ani nebezpečný ani myticky krásný – je to měkkýš. Konkrétně mořské ústřice a perlotvorky či sladkovodní perlorodky; a jak vám jistě jejich jména napověděla, řeč je o perlách.
Perly mohou mít různé barvy a různé tvary. Typicky si sice perlu představujeme bílou a kulatou, ale mohou být i oválné či dokonce nepravidelné v barvách od bílé, přes růžovou, krémovou, zelenou až po černou. Obojí záleží na místě a mlži, v nichž perla vzniká, a na okolních podmínkách.
Klasická bílá a krémová je typická pro perly akoya. Tahitské ústřice tvoří perly s jedinečným tmavým kovovým zabarvením, zatímco ty jihomořské produkují jasně bílé a sytě zlaté perly. Sladkovodní perly se vyskytují v různých barvách, od broskvové a bílé až po levandulovou.
Život perly začne okamžikem, kdy se do schránky ústřice dostane parazit nebo drobná nečistota. To se může stát během příjmu potravy či dýchání, a ať už je to relativně neškodné zrnko písku nebo potenciálně nebezpečný parazit, jejich přítomnost je pro mlže iritující.
Jelikož každý organismus musí umět rozpoznat své od cizího, nezůstane taková situace bez odezvy. Vyšší živočichové by ono zrnko odstranili, ale mlži nemají tak jemnou motoriku svalů, aby se mohli v takovém případě drobného smítka zbavit.
Můžete si to představit jako třísku v prstu, která vám nejde vytáhnout. Co udělá vaše tělo? Rozpozná cizorodé těleso a začne pracovat na jeho izolaci a následném odstraněním mechanismy, které, stejně jako zmíněné rozpoznaní, patří k imunitním reakcím. Tvorba perly totiž není nic jiného než imunitní reakce, leč celkem neobvyklá.
Proces nakrezace, jak se tvorbě perly říká, je velice pomalý. Mlž v reakci na iritaci cizím tělesem začne z pláště, jehož povrch a okraj vytváří vnější schránku, vylučovat vrstvy uhličitanu vápenatého. Ten může být vylučován buď ve formě minerálu aragonitu, nebo směsi aragonitu a kalcitu, a je spojen organickou sloučeninou konchiolinem. Tato kombinace aragonitu a konchiolinu je známá jako perleť.
Nečistota je tedy obalována perleťovými vrstvami, které ji izolují od okolních tkání. Perla tak pomalu roste a celý proces trvá roky. Je-li ale pro mlže přítomnost cizích těles nežádoucí, jak je možné, že je na světě tolik perel? Polykají snad ústřice či perlorodky naschvál písek, aby po sobě na světě zanechaly něco krásného?
Živočichové obecně směřují k jednomu cíli – přežití a rozmnožení se. K tomu je potřeba energie, které budou mít tím víc, o kolik méně jí věnují tvorbě našich budoucích náhrdelníků či náušnic. Dříve byly perly velice drahé právě kvůli jejich vzácnosti a patřily mezi výsady šlechty či bohatých. Časem ale lidé přišli na to, že vloží-li do ústřice cizorodý prvek sami, mohou mnohonásobně zvýšit množství získaných perel. Tyto chovy se začaly rozmáhat na začátku 20. století a v současnosti je kolem 90 procent perel kultivovaných. Naše budoucí šperky, respektive jejich dodavatelé, jsou tedy tím důvodem současného velkého množství perel.
Autorka je studentka experimentální biologie na Přírodovědecké fakultě MU.
