Psychologii si většinou spojujeme především s terapií. Její významnou součástí je ale i výzkum, o kterém mnoho lidí téměř nic neví. Většinou se o něm dozvíte jen to, že „psychologové zjistili, že...“ Jak ale takový psychologický výzkum vypadá v praxi?
Stejně jako v jiných oborech je i v psychologii nejprve nutné správně položit výzkumnou otázku (vědět, co vlastně chceme zjistit) a poté se rozhodnout, jakým způsobem to zjistit.
Odpovědět na otázku jak můžeme (opravdu velmi obecně) dvěma způsoby: kvalitativně, kdy jdeme do hloubky problému a zjišťujeme na málo případech mnoho detailů, nebo kvantitativně, kdy na mnoha (stovkách až tisících) případech zjišťujeme charakter několika vztahů a výsledky pak můžeme zobecňovat.
Oba postupy jsou na získání dat až překvapivě náročné a vědcům „sežerou“ spoustu času i energie. My se zde budeme věnovat pouze dotazníkovým šetřením, s nimiž se jako dotazovaný (neboli respondent) setkal nejspíš každý z nás.
Prvním krokem k získání dat pomocí dotazníku je dotazník vůbec vytvořit. Zní to banálně, ale tato část je pro výzkum klíčová. Špatným dotazníkem získáme špatná data – je jako rozbitý teploměr, který ukazuje nesprávnou teplotu. Hodnoty, které nám ukáže, nijak nepomohou zodpovědět otázku „co si dnes vzít na sebe“.
Dobrý dotazník proto musí být sestaven tak, aby s jeho pomocí bylo možné měřit to, co měřit chceme, a aby nás získané údaje nenabádaly „brát si svetr do třicítek“. Což by v našem případě mohlo znamenat vynášet mylné soudy o dětech, rodičích, někdy i celých školách, čemuž se upřímně chceme vyhnout.
V psychologii často měříme rysy osobnosti, vlastnosti, lidské zkušenosti, nebo třeba emoce. Podobné věci se většinou dají měřit jen nepřímo - těžko vytvoříme například „teploměr na sebehodnocení“. Jdeme na to proto oklikou a ptáme se na několik otázek, které se k sebehodnocení vztahují (např. Někdy si myslím, že jsem naprosto neschopný/á), ze kterých poté vytvoříme celkový skór (tj. celkovou míru daného rysu).
Abychom mohli takovou sérii otázek (neboli škálu) vytvořit, musíme nejdříve nastudovat spoustu literatury, abychom si byli jistí, že konceptu opravdu rozumíme a víme, co přesně chceme a budeme měřit. Dobrá škála totiž musí prostřednictvím vybraných položek zachytit všechny důležité rysy měřeného konceptu. Položky musí být zároveň pro respondenty srozumitelné.
Rozdílné cílové skupiny
Pokud chceme něco zjistit např. od desetiletých dětí, musíme se zeptat tak, aby chápaly, na co se ptáme. Což není vůbec snadné: během vytváření škály se položky obvykle musejí několikrát přepisovat, škrtat, znovu přidávat a opět přepisovat. Je potřeba spousty debat a konzultací s dalšími odborníky i samotnými dotazovanými a opakované testování, zda už je to „to pravé“. Pokud bereme tvorbu dotazníku vážně, trvá tato fáze týdny až měsíce.
V psychologii máme také některé osvědčené měrné nástroje, o kterých víme, že fungují dobře. Ty můžeme pouze převzít a použít, což většinou až tak náročné není. I toto ale má svá úskalí: dotazník může být zastaralý a špatně srozumitelný, může se ptát na věci, které už nejsou aktuální nebo se naopak neptat na věci dnes běžné (například na sdílení informací na Facebooku); výzkumní musí také zvažovat případné sociálně-kulturní rozdíly (např. nástroje, které dobře měří na americké populaci, nemusí být vhodné u nás). I u převzatých dotazníků se proto musíme ptát, jestli jsou vhodné pro naši cílovou skupinu a případně je dle našich potřeb upravit.
Po dokončení dotazníku přichází další náročná fáze – sběr dat, kterému se budeme věnovat příště. Kvalitní dotazník je ale nutný základ opravdu dobrého výzkumu a pečlivost se v jeho přípravě rozhodně vyplatí.
Autorky pracují na IVDMR FSS MU v projektu VITOVIN spolufinancovaném Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.
