Vyznat se v systému diplomatického zastoupení Česka v zahraničí rozhodně není jednoduché.
Reprezentuje ji 80 velvyslanectví, 18 center, šest stálých misí, 13 generálních konzulátů, dva konzuláty, tři konzulární jednatelství, 14 honorárních generálních konzulátů a 159 honorárních konzulů. K tomu všemu přičtěte Stálé zastoupení ČR při EU, Stálou delegaci ČR při NATO, Styčný úřad v Ramalláhu a Ekonomickou a kulturní kancelář na Taiwanu. Pro srovnání, německé ministerstvo zahraničních věcí spravuje síť 226 diplomatických úřadů a 354 neplacených honorárních konzulů.
Zahraniční fungování těchto misí se řídí Vídeňskými úmluvami o diplomatických a konzulárních stycích ze šedesátých let 20. století. Tyto úmluvy kodifikují většinu známých pravidel: Imunitu diplomatů a jejich rodin, nedotknutelnost diplomatické mise, jejích depeší a pracovníků nebo také mechanismy přijetí či vypovězení diplomata cizího státu.
Jaký je ovšem rozdíl mezi jednotlivými typy úřadů? Zjednodušeně řečeno, konzulové vyřizují administrativní záležitosti, vydávají víza a zajišťují pomoc českým občanům v nouzi. Ti honorární za svou práci nedostávají plat, odměnou jim je prestiž, kterou ze své funkce získají. Velvyslanci pak mají za úkol svou zemi reprezentovat vůči vládě země, kde působí, a vůči jejím občanům. Případně vystupují v mezinárodních organizacích, jichž je Česko členem.
Ekonomické kanceláře pak mají usnadňovat českým podnikatelům přístup na zahraniční trhy, zastoupení v Bruselu zase zjednodušují komunikaci mezi Evropskou komisí a příjemci jednotlivých unijních dotací.
Aby toho nebylo málo, Českou republiku navíc ve světě zastupují i další úřady. Nejviditelnějším je pravděpodobně síť Ministerstva průmyslu a obchodu, které v roce 2012 sloučilo zahraniční zastoupení agentur Czechtrade a CzechInvest. Ministerstvo pro místní rozvoj zřídilo svou síť k propagaci České republiky v ořích turistů – Czech Tourism. Svá stálá zastoupení v Bruselu má také například čtrnáct českých krajů.
Proč si malá země, jakou Česká republika bezesporu je, udržuje takto početnou zahraniční reprezentaci? Nejčastější odpovědí je potřeba takzvané veřejné diplomacie. Jejím cílem je podle Jany Peterkové z Vysoké školy ekonomické „utvářet a ovlivňovat pozitivní představy zahraniční veřejnosti o daném státu, jeho hodnotách a činnostech“.
V případě malých států je pak hlavním cílem vlastní zviditelnění, vystoupení ze stínu světových mocností, touha být pokládán za důležitého a významného partnera v mezinárodním společenství. V českém kontextu to znamená představit stát jako atraktivní cíl pro turisty, vhodné místo pro investice, silného obchodního partnera, případně jako zemi, která staví ochranu lidských práv a demokracie na první místo.
Problém takové diplomacie z pohledu současných mezinárodních vztahů je neměřitelnost úspěchů podobných kampaní a prezentačních strategií. Nakolik potom budete souhlasit s ironičtějšími badateli, např. Peterem van Hamem, kteří s úsměškem považují současnou světovou diplomacii za srovnatelnou s komerčním PR, už necháme na vás.
Autor je výzkumník Mezinárodního politologického ústavu MU.