V jednom z předchozích článků jsme si vysvětlili, co jsou a nejsou geneticky modifikované organismy (GMO), jak je regulováno jejich použití a částečně i jaká je situace s uplatněním GMO v Evropě i ve světě. V tomto článku se podíváme, jak se využívají v běžné medicíně.
Prvním produktem na trhu získaným z GMO byl lidský inzulin. Představením možnosti produkce takzvaných rekombinačních proteinů v bakterii Escherichia coli v roce 1978 nastala vlastně éra molekulárních biotechnologií. Při přípravě inzulinu byly využity technologie rozvíjené od roku 1973, kdy Stanley Cohen, Herbert Boyer a jejich kolegové provedli první experimenty v oblasti genového inženýrství. Lidský inzulin čekal na schválení a patent do roku 1982, kdy ho ve velkém začala vyrábět firma Genentech.
Výhoda produkce inzulinu v bakteriích oproti tradičním metodám izolace ze slinivek jatečních prasat a hovězího skotu spočívala především v získaném množství. Z kilogramu slinivek je možné dostat přibližně jeden gram inzulinu. Tímto postupem by dnešní poptávku pohybující se v desítkách tun ročně nebylo možné pokrýt. Navíc lze v mikroorganismech vyrábět přímo lidský inzulin, který nemá nijak pozměněnou strukturu a pacienti ho lépe přijímají.
Inzulin není jediným produktem GMO bakterií a kvasinek, který dnes na trhu můžeme najít. V současné době je tímto způsobem připravováno několik set terapeutických proteinů, jako jsou různé lidské hormony. Další stovky přípravků jsou v klinických zkouškách. Jejich příprava je díky GMO jednodušší, a díky tomu jsou tyto produkty levnější pro pacienty.
Velmi významnou oblastí medicínských produktů získaných z GMO jsou rekombinantní vakcíny. Ty zná svět od roku 1981, kdy americký doktor Maurice Hilleman představil vakcínu proti viru hepatitidy B. Nespornou výhodou rekombinantních vakcín je, že jsou ve vakcinačních dávkách přítomné buďto oslabené bakterie, nebo viry, u nichž byla genetickými manipulacemi zrušena schopnost vyvolat infekci.
Subjednotkové vakcíny obsahují pouze povrchové proteiny patogenních mikroorganismů, které jsou dostatečné pro tvorbu protilátek, ale opět u nich není riziko rozvoje onemocnění, jak to bývalo u některých starších typů vakcín. Nosičové vakcíny dále umožňují vystavení proteinů několika druhů bakterií a virů na povrchu mrtvých mikrobiálních buněk, a fungují tak jako kombinované vakcíny.
GMO se v medicíně dále uplatňují při přípravě diagnostických souprav, v nichž se bakterie a viry vážou na rekombinantně připravené protilátky, čímž umožňují velmi přesnou a rychlou diagnostiku infekčních onemocnění. Tím lze vynechat zdlouhavý krok kultivace mikrobů v laboratoři a je možné dříve podat pacientovi správnou medikaci.
Pokud jsou produkty GMO v medicíně tak běžné, proč se o nich tak málo ví? Opět to souvisí s legislativou. Zatímco na potravinách obsahujících více než 0,9 procenta produktu GMO musí být tato informace na obalu jasně uvedena, u léčiv tento požadavek neplatí. Podle zákona má výrobce povinnost uvést původ přípravku v příbalovém letáku, kde je uvedeno, že produkt byl připraven „technikami rekombinantní DNA“.
To ale nečiní tyto přípravky nebezpečnými nebo nevhodnými pro použití v humánní a veterinární medicíně. Ostatně inzulin už dnes seženete téměř výhradně jako produkt GMO, protože inzulin izolovaný ze slinivky je velmi drahý. Podobně i rekombinantní vakcíny jsou pro vakcinaci vhodnější než přírodní kmeny mikrobů. Lze tedy jen doufat, že výzkum a vývoj v oblasti molekulárních biotechnologií přinese další produkty, které zlepší úroveň a kvalitu našeho života.
Autor je doktorand Loschmidtových laboratoří MU, vědecký pracovník Recetoxu a FNUSA-ICRC.
