Přejít na hlavní obsah

4 plus 1 domácí experiment s okurkou

Jak pomocí okurky vyrobit žárovku, sestavit Newtonovu kolébku nebo ověřit zákony gravitace.

Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se jednomu nechce nic dělat. Jenže, co dělat, když se vám dělat nechce a dělat musíte? A tak sedím nad prázdným papírem a čekám, až přijde nápad. Jenže ten ne a ne přijít... Moment?! Proč vlastně nenapsat o okurkové sezóně?

Tak předně, co je to okurka? Okurka setá neboli Cucumis sativus je rostlina z rodu tykvovitých, pocházející z teplých a vlhkých oblastí Indie a Číny. Do Evropy se rozšířila sice již v antice, ale u nás se začíná pěstovat až od konce 16. století. Obsahuje vitamin C a velké množství minerálních látek, hlavně draslíku a 90 až 96 procent vody.

Co ale s okurkou? Tak můžeme ji sníst, a to na mnoho způsobů, jenže … Jenže, nestudoval jsem nadarmo fyziku, abych s okurkou nezkusil nějaké pěkné fyzikální kousky. Okurka je k fyzikálním experimentům jako stvořená: obsahuje velké množství vody a minerálů, bude tedy vodičem elektřiny; má celkem symetrický tvar a bude na ni možné demonstrovat některé zákony mechaniky. Bude tedy výborná nejen k jídlu, ale i k experimentování.

Protože je to potravina, kazí se na vzduchu. Dá se samozřejmě konzervovat, například vakuováním. Co se stane ale s okurkou, když kolem ní vyčerpáme vzduch? Z fyzikálního hlediska nic, jen zůstane delší dobu čerstvá a svěží.

Když už jsme začali s experimentováním v kuchyni, může tu pokračovat. Součástí většiny kuchyní je mikrovlnka a srdcem každé z nich je magnetron, součástka, která byla ještě před 75 lety předmětem jednoho z nejstřeženějších tajemství. Magnetron generuje mikrovlnné elektromagnetické záření, které dokáže ohřívat potraviny. Mikrovlnky v domácnosti používají frekvenci 2,45 GHz. Tato frekvence byla vybrána jako zároveň dostatečně účinná k ohřevu vody v celém objemu jídla a zároveň taková, aby vaše mikrovlnka nebyla příliš velká.

Obrázek 1: Stojaté vlnění v mikrovlnce.

A jak se potraviny ohřívají? Molekuly vody v nich se chovají jako elektrický dipól, na jedné straně molekuly je kladný a na druhé záporný náboj. Elektrické pole v mikrovlnce se rychle mění, a působí tak na molekuly vody točivým (kroutivým) momentem. Molekuly vody se otáčejí střídavě jedním a druhým směrem, aby se zorientovaly souhlasně se směrem elektrického pole generovaného magnetronem. A tento pohyb je zodpovědný za zahřívání vody. Vlnění generované magnetronem mikrovlnky se odráží od stěn trouby, skládá se (interferuje), a uvnitř trouby vzniká tak stojaté vlnění, viz obrázek 1. V prostoru trouby se potom nacházejí místa s maximy (kmitnami) a minimy (uzly) stojatého elektromagnetického vlnění.

Co se pak v mikrovlnce stalo s okurkou, je asi jasné. Okamžitě po zapnutí mikrovlnky (s vypnutým otáčením talíře) se začala okurka v místech kmiten zahřívat. Řekl jsem si ale, že v tomto pokusu musím být úspěšný, a tak jsem okurku zabalil do alobalu. A protože je alobal plný volných elektronů, které začnou rychle kmitat v rytmu elektromagnetického pole, alobal na okurce se začal rychle zahřívat, jiskřit a metat blesky.

Obrázek 2: Okurky ve sklenici obrácené dnem vzhůru „zazátkované“ čtvrtkou.

A zkusíme ještě jeden kuchyňský pokus. K němu ale použijeme sklenici sterilovaných okurek. Pokus se sklenicí naplněnou po okraj vodou, přiklopenou papírem a obrácenou dnem vzhůru asi znáte a asi tím pádem víte, že tlaková síla působící na papír položený na hrdlo sklenice udrží vodu, která je v ní. Jak ovšem tento pokus dopadne se sklenicí sterilovaných okurek? Viz obrázek 2.

Sklenici otevřeme, sundáme šroubovací víčko, dolijeme lák, aby byl až po okraj, a na hrdlo položíme kus nepomuchlaného papíru a sklenici otočíme dnem vzhůru. A voilà, obsah sklenice se ven nedostane. A není se čemu divit, vždyť papír u hrdla drží síla zhruba 390 N, což je stejné jako bychom na víčko sklenice položili závaží o hmotnosti 39 kg.

Myslím, že je na čase vyrazit někam ven. Okurky beru samozřejmě s sebou. Galileo Galilei, podobně jako třeba Newton, patřil ve své době k podivínům či výstředníkům. Ostatně, jak byste označili člověka, který by ve vašem spořádaném, poklidném a bohabojném městě házel z věže různé předměty a sledoval, jak dopadají? A na stejné podivíny jsem si zahrál spolu s kamarády z Úžasného divadla fyziky (ÚDiF).

Obrázek 3: Volný pád okurky a melounu.

Vedly nás k tomu důvody ryze vědecké, ostatně stejně jako mistra Galileiho. Chtěli jsme se na vlastní oči přesvědčit, jak tento pokus mohl v reálu vypadat. Podívaná to byla ohromná. Viz obrázek 3. Pád okurky a melounu začal nenápadně a pozvolna. Za dvě sekundy od upuštění byly čtyřikrát blíže zemi než po první sekundě. Okurka a meloun podle očekávání padaly k zemi se zrychlením přibližně 10 m/s2. Po nárazu na zem se rozprskly a vytvořily originální umělecké dílo, naštěstí jsme jim do cesty postavili bazének, takže jsme nemuseli příliš uklízet. Na poprvé jsme ale nestihli změřit čas dopadu, a tak z okna letěl další pár. Tentokrát jsme byli úspěšní.

Obrázek 4: Okurka v Newtonově kolébce.

Za pomoci dalších okurek jsme zase složili hold Newtonovi. Sestrojili jsme z několika přibližně stejně velkých okurek tzv. Newtonovu kolébku. Viz obrázek 4. Okurky jsou zavěšené jako kyvadla jedna vedle druhé, takže vznikla řada okurkových kyvadel, která se dotýkají. Vychýlení a puštění krajního okurkového kyvadla po nárazu na druhé vedlo k odskočení posledního. Okurky, které byly zavěšeny mezi první a poslední se podle předpokladu ani nehnuly. Pak byly vychýleny na jedné straně dvě okurky a na druhé straně odskočily také pouze dvě… Okurky poslušně respektovaly zákon zachování hybnosti a zákon zachování mechanické energie. Pan Newton by byl jistě spokojený.

Den se chýlil ke konci a tak jsme se odhodlali si na poslední okurku v klubovně pořádně posvítit. Věděli jste, že už v roce 1802 sir Humphry Davy experimentálně zkoumal vznik světla žhavením různých materiálů, např. platiny, průchodem elektrického proudu? Tyto pokusy prováděl o zhruba osmdesát let později (1879) také Thomas Alva Edison a na jejich základě sestrojil žárovku.

Průchod elektrického proudu žhavenými materiály způsobí, že se vlivem elektrického odporu zahřívají. Je-li teplota tělesa vyšší než zhruba 600°C, svítí těleso i ve viditelné části spektra. Okurka je plná vody a minerálů, a tak se dá předpokládat, že bude vodičem elektrického proudu. Mohla by ale posloužit jako vlákno žárovky? Není nad to svou hypotézu potvrdit nebo vyvrátit experimentem.

Obrázek 5: Okurka v elektrickém obvodu.

Okurku jsme zapojili do obvodu stejnosměrného proudu, viz obrázek 5 a světe div se, okurka se rozsvítila! Stvořili jsme skutečnou vegetariánskou a navíc bio žárovku! Svítila tak dlouho než úplně shořela. Co na tom, že okurková bio žárovka vydrží svítit jen chvíli a je předražená, když se s ní dá udělat tolik parády.

Po dnešním dnu už vím, že okurka má své nezastupitelné místo nejen v kuchyni, ale také ve správné fyzikální laboratoři.

Všechny experimenty jsou k vidění i ve speciálním díle Badatelny


Hlavní novinky