V období hospodářských krizí ceny zboží a služeb klesají. Během Velké deprese ve Spojených státech klesla cena libry kuřecího masa z 38 centů na 12 centů, tucet vajec zlevnil z 50 centů na 13 centů a galon benzinu, který před krizí stál 10 centů, mohli Američané později koupit za 5 centů.
Jen mezi roky 1929 a 1933 poklesly ceny o 25 %. Obdobně v Československu poklesly ceny mezi lety 1928 a 1934 o 30 %. Pokles cen během krize je pochopitelný: Pokud zůstává zboží na skladě, firmám nezbývá než zlevňovat. Přesto se s deflací pojí zajímavý myšlenkový paradox: Když se lidí (mnohdy i studentů ekonomie) zeptáme, co se děje s cenovou hladinou během ekonomické krize, často se dozvíme, že ceny rostou – tedy že ekonomika čelí nikoli deflaci, nýbrž inflaci. V čem spočívají kořeny tohoto omylu?
Odpověď nalezneme ve spisech jednoho z nejvýznamnějších českých ekonomů, prvního rektora Masarykovy univerzity profesora Karla Engliše, který rozlišoval pojmy inflace, drahota, deflace a láce.
Inflace (z latinského inflare) znamená „nafouknout“. Růst cenové hladiny poprvé jako inflaci označil americký kongresman Daniel Barnard v roce 1838. Už v té době byla inflace chápána jako důsledek velkého množství peněz v oběhu, což vystihl Milton Friedman svou slavnou definicí: „Inflace je vždy a všude peněžní jev.“ Během inflace rostou ceny zboží a služeb a zároveň rostou i důchody spotřebitelů. Například během německé hyperinflace rostly závratnou rychlostí (až 195% denně) nejen ceny, ale také mzdy, které zaměstnanci dostávali vyplácené dokonce dvakrát denně.
Naopak během ekonomických krizí se setkáváme s takzvanou drahotou. I když ceny zboží a služeb klesají (nebo alespoň nerostou tak rychle jako dříve), příjmy spotřebitelů klesají ještě výrazněji. Ačkoli se cena spotřebního koše oproti období před krizí snížila, lidé jsou chudší a nemohou si jej nyní dovolit koupit. Právě tento jev způsobuje klamný pocit, že je během krize všechno dražší.
Na československou drahotu reagovala firma Baťa jednou z nejúspěšnějších marketingových kampaní: plakátem „Baťa drtí drahotu“, na kterém sevřená pěst rozbíjí slovo „drahota“. V rámci této kampaně byly ceny sníženy o 50% za souběžného snížení mezd o 40% (firma přitom poskytla všem svým zaměstnancům životní potřeby za poloviční ceny). Jen za jediný den, 1. září 1922, bylo prodáno 99 tisíc bot a firma Baťa se z krize rychle vymanila. Opakem drahoty je láce, kdy příjmy rostou rychleji než ceny.
Většina centrálních bank má za úkol udržovat stabilní cenovou hladinu, a tedy bojovat proti inflaci. Pokles cenové hladiny během nedávné recese však evropské centrální banky přiměl bojovat s deflací. Dokonce i Česká národní banka přistoupila ke kontroverzním devizovým intervencím, aby hrozbu deflace odvrátila.
Centrální bankéři přitom argumentovali deflační spirálou: Když ceny klesají, lidé odkládají nákupy v očekávání nižších cen, firmám proto zůstává zboží na skladě, musejí dále zlevňovat, ekonomika se propadá do hlubší krize a deflační spirála se roztáčí.
Deflace ovšem není zdaleka tak škodlivá jako inflace. Některá odvětví (zejména hi-tech) se nacházejí v deflaci dlouhá desetiletí, a přesto se velmi rychle rozvíjejí. Vidina levnějšího nákupu může spotřebitele donutit, aby posečkal s nákupem nové televize, kvůli půlprocentní deflaci však asi nikdo neodloží nákup rohlíků či placení nájmu. Výdaje na zboží krátkodobé spotřeby a na služby, tedy výdaje, které nelze odložit, přitom tvoří 85 % všech výdajů českých spotřebitelů.
Že inflace a drahota jsou horší než deflace a láce pěkně ilustruje i úryvek z popěvku Drahota (1913) Eduarda Basse, kterým se s krátkým výletem do měnové politiky rozloučíme: „Mouka dražší, vizte ceny, křičí pekař ustrašený. Chceme-li jen trochu žít, housky nutno podražit… Konsumentu nelze více, nežli jít a oběsit se. Učiň to však neprodleně, dokud špagát nestoup v ceně.“
Autorka je doktorandkou na Katedře ekonomie ESF MU.
